Z historie se lze poučit, že sankce proti nějakému státu se většinou míjí účinkem, někdy dokonce mají naopak pro toho, kdo je zavedl, velmi vážné následky. Za typický příklad neúčinných sankcí lze považovat Kubu. Letos v březnu dokonce přiletěl americký prezident do Havany, kde se setkal s bratrem bývalého diktátora, rovněž diktátorem. Svou cestu označil jako první krok v nové kapitole vztahů mezi oběma zeměmi. Za další, i když odlišný příklad lze považovat Severní Koreu. Ale hlavní rysy mají oba příklady společné. Diktátor a jemu věrní se mají dobře, ti se neošidí, strádá prostý lid, v Severní Koreji pravděpodobně i hladoví. To ovšem nebrání vůdci revoluce, aby si pořídil rakety s jadernými hlavicemi a těmi pak vyhrožoval zbytku světa.

Ale vraťme se k nám, do Evropy. Po první světové válce to sice nebyly sankce, ale válečné reparace, které vyměřila Versailleská mírová smlouva poraženému Německu. A ty decimovaly válkou už tak zbídačené hospodářství do té míry, že Velká hospodářská krize ve třicátých letech zasadila zprvu nadějné demokracii Výmarské republiky ránu z milosti a k moci se dostali nacisti s Adolfem Hitlerem v čele. Jaké to pak mělo pro Evropu a velkou část světa zničující následky, je všeobecně známé.

V současné době jsou v kurzu sankce proti Ruské federaci. Jejich protagonistou jsou, jak také jinak, Spojené státy s nositelem Nobelovy ceny míru v čele. A jim pak přizvukují špičky EU s věrnými evropskými nohsledy v patách. Ti všichni sice ví, že tyto nesmyslné sankce a jejich logická reciprocita ze stany Ruska poškozují nejvíce hospodářství jejich vlastních zemí, nahlas to ale raději neříkají.

A tak pod heslem „my tomu Putinovi ukážeme“ se snaží východní velmoc hospodářsky a tedy i vojensky oslabit a destabilizovat její politický systém. Ti „všehovědi“, kteří si nevidí na špičku nosu a Putina přirovnávají k Hitlerovi, by ho rádi viděli padnout. Ve své krátkozrakosti a hlouposti si neuvědomují, co by pád ruského prezidenta, šéfa jaderné velmoci, který je v jejich očích ztělesněním všeho zla na zemi, mohl způsobit.

Snad tito „velcí státníci“ prozřou, uznají svůj omyl a zjednají nápravu dřív, než bude pozdě. Do té doby by měli z vlastní kapsy alespoň doplácet hospodářské ztráty těm, kteří jsou jejich ješitností postiženi.