SVĚT: Prognostika jako spolehlivý zdroj trapných omylů
Též výtečná příležitost, jak se oslem státi. Vážený spisovatel H.G. Wells na začátku 20. století tvrdil, že discovery of the future – objevování budoucnosti - bude stejně vědecky přesné, jako je tomu v přírodních vědách. Futurologové značně pravidelně šlápnou do lejna až nehorázných omylů. Právě v době Wellsových optimistických vizí prezident britské vědecké společnosti ujišťoval laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že radio nemá budoucnost, že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod. Hollywoodský mogul Darryl Zanuck v roce 1948 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní vynález, úplné fiasko. Lidé přece nebudou ochotni trávit čas civěním na malou bedýnku. Thomas Watson, zakladatel giganta IBM, vyjádřil přesvědčení, že všeho všudy se v celém světa podaří prodat ne víc než pět computerů. Irving Fisher, profesor na slavné univerzitě Yale, v roce 1929 předpověděl další nepřetržitý rozkvět amerického hospodářství a burzy - pár týdnů před krachem a začátkem světové hospodářské krize.
Předpovědi politického počasí jsou rovněž počínáním jedním z nejriskantnějších. Nikita Chruščov slíbil pohřbít kapitalismus a už v roce 1970 předběhnout Ameriku v produkci spotřebních statků. Jeho partner a tehdejší premiér Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů. Berlínská Zeď míru, postavená na věky, vydržela jen o pár roků déle, než dvanáct roků trvající Hitlerova tisíciletá Říše. Špionážní centrály s desetitisícovým personálem a miliardovým rozpočtem nepředvídaly kolaps vědeckého komunismu, rozpad sovětské říše a režimů v zemích tehdejšího tábora míru.
Scénáře apokalyps projevují omezenou životnost. Varianta s nebezpečím, téměř jistotou jaderného střetnutí velmocí, a tedy i konce světa, trvala jedno desetiletí. Nahradila ji alternativa eko-katastrofická o téměř nevyhnutelném zániku lidstva – nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka vody. Vědec Paul Ehrlich vydal bestseller The Population Bomb, obsahující tvrzení, že "bitva za opatření potravy pro lidstvo je prohrána. Dostaví se hladomor tragických proporcí – stovky milionů lidí zemřou hladem." Jako datum zániku světa určil rok 1983. Jako další prorok apokalypsy se proslavil Jonathan Schell rovněž mimořádně populární knihou The Fate of the Earth ("Osud země"), v níž zaručil zánik světa zásluhou jaderné devastace. Po kardinálním fiasku, jedním za druhým, proroci ale nezalezou. Otřepají se a za předpokladu univerzální amnézie jejich předchozích trapností pilně pokračují v podobné tvořivosti.
- - -
Pod tlakem dialektiky doby dochází k všelijakým kotrmelcům, vědeckému přepisování, srovnatelnému s výměnou uličních nápisů třídy Fochovy, Schwerinovy, Stalinovy a pak někoho dalšího na Vinohradech. V takovém přepisování jsou Češi dost šampioni, aniž však bez nároku na takový monopol. Vždyť vlastně všude se objevují publicisté revizionisté s novými verzemi dob jak dávných, tak čerstvě minulých.
Smrtí prezidenta J.F. Kennedyho se již zabývalo rekordní množství badatelů., předkládajících všemožné verze konspirací. Všechny mají tu výhodu, že jsou nevyvratitelné, a nevýhodu, že jsou nedokazatelné. (Několik televizních dokumenárních záznamů mě téměř přesvědčilo, že prezidenta odpravili profesionální zabijáci na objednávku mafie z New Orleansu. Pramálo přesvědčivá je ona oficiální verze o jedné jediné smrtící kulce, která by bývala muset poletovat několika směry v popření zákonů fyziky a prostého rozumu.)
Zpět k břehům naší rodné země bez moře, k velikánskému množství zmýlených, zmatených, posléze zklamaných obdivovatelů Stalina a jeho náramné říše: "Sovětský svaze, ty obře, je nám s tebou tak dobře!" Pamatuji volby 1946, kdy jako šestnáctiletý junák jsem zíral na nadšence s rudou hvězdou na klopě, jak se hrnuli k urnám, ani za plentu nešli, aby každý mohl být svědkem jejich autentického nadšení.
Vítězný Únor, znamenité výkony třídního boje v mnoha podobách, kriminály a požadavky pracujících, domáhajících se více šibenic. Nejednoho takového nadšence pak postihlo překvapení se na oprátce též pohoupat.
Ledakdo stačil vystřízlivět. Například světem zběhlý novinář Jiří Hochman, dopisovatel Ruďase v Číně, Americe, na všemožných adresách, v pozoruhodném roce 1968 měl dost kuráže se v tisku přiznat k samozřejmosti, že "dvacet let byl členem zločinecké organizace KSČ". Posléze dožil na Floridě, v lahodném prostředí, kde jsem ho párkrát navštívil.
Daleko líp jsem se znal s Petrem Hrubým, poúnorovým emigrantem na úplně opačném konci ideologických sympatií: s komunisty se nikdy nepotřísnil. Potkávali jsme se jak v New Yorku, tak v Perthu, nejvzdálenějším konci Austrálie. Svou knihou z názvem "Fools and Heroes" a podtitulem "The Changing Role of Communist Intellectuals in Czechoslovakia", o takových Hlupácích a Hrdinech. Po sametovém kotrmelci v českém překladu v Praze snad vyšla a tuze popudila nejednu z významných postav oné neobvyklé doby s dočasně lidskou tváří. Sviták, Pelikán, Selucký, Bartošek, Kolman, Loebl, Goldstuecker, takoví. Drzost opovážlivce odněkud z daleké Tramtárie, citující nehoráznosti, staliniská pomýlení tehdejších dnů! Prezentaci vlastního, tolik potřísněného prádla by přece nemohl přivítal ani ten nejzarputilejší sadomasochista.
Při hloubání o tak ošidném tématu nepřehlédnutelnými aby byla kritéria jako věk, informovanost, přístup ke zdrojům, ochota se jimi obtěžovat, míra zaslepenosti jako vazelína oportunistických ambicí, vědomí zkázonosného potenciálu vlastních iniciativ. Nebetyčná pak vzdálenost mezi gestapáckým, estébáckým udavačem a romantickým popleteným snílkem zamilovaným do Marxova plnovousu.
Jak nám může posloužit Nobelův laureát Günther Grass, zdroj moudrosti v podobě otázky "Je kapitalismus lepší než gulagový komunismus? Já myslím, že ne." Nemínil rozlišovat mezi americkým kapitalismem a aušvicoým socialismem. Autor Plechového bubínku, o jehož junácké minulosti ve službách Waffen SS se tehdy ještě nevědělo.
Hřích či dokonce zločin se pak může scvrknout v pouhou trapnost, jakkoliv nepříjemnou. K takové se přiznávám: rok 1976, volební kampaň, tehdy jsem tuze podporoval kandidaturu Jamese Earla Cartera na americký prezidentský úřad, dokonce do takové míry, že jsem i terorizoval vlastní dítě, žáčka v první třídě základní školy. (Podařilo se mu sesmolit dopis, v němž Carterovi sliboval svou podporu, svůj neexistující voličský hlas, a z Carterovy kanceláře vskutku přišla odpověď ocenění takových sympatií.)
Své trapnosti jsem se dopustil z několika důvodů. První jméno, o němž se zmíním, byl Zbigniew Brzezinski, můj profesor na Kolumbijské univerzitě, kde jsem začal studovat právě ve stejné době. On tehdy přišel z Harvardu, učilišti nejprestižnějšího, a k nám doléhala neověřitelná vysvětlování, že se tam rozhodovalo o udělení definitivy (tzv. tenure) jednomu z dvou kandidátů - buď Kissinger nebo Brzezinski. Zvítězil emigrant z Fürthu u Norimberka, kdežto syn bývalého polského konzula z Montrealu (prý zásluhou negativního hlasu svého polského krajana, historika Adama Ulama) musel odejít a na Kolumbii se stal můj role model, jehož nikoliv náturu, ale talent (jako pedagoga, autora, v televizních interview brilantně uvážlivě formulujícího svá slova) jsem obdivoval a nepříliš úspěšně napodoboval.
Na Harvardu se seznámil a posléze oženil s knihovnicí českého původu: rozená Benešová, zvaná Mushka či tedy Muška, blízká příbuzná Edvarda Beneše. Ten měl bratra Vojtu, sociálního demokrata, vřelého člověka, na rozdíl od upjatého ješitného prezidentského suchara. A Vojta Beneš měl syna Václava, s nímž jsem se přátelil, oba jsme se věnovali stejnému oboru - politické vědy či spíš pavědy. Učil na univerzitě v Bloomingtonu v Indianě, párkrár jsem ho tam navštívil. A to právě byl otec Mušky, čili Brzezinského tchán.
Nyní zpět ke Carterovi, jenž se snažil vystrnadit Geralda Forda z Bílého domu, kam se dostal nikoliv zásluhou volebního triumfu, ale rezignací Nixona, k níž ho donutila provalená aféra Watergate. Bedlivě jsem sledoval probíhající kampaň. V jednom televizním CBS klání tento Ford se dopustil dodnes nepochopitelné nehoráznosti, když opakovaně tvrdil, že Polsko byla svobodná země. Vyskytly se všelijaké vysvětlujicí verze. Znamenitý publicista Bill Buckley přirovnal Forda k naprogramovanemu robotu, který během gentlemanského rozhovoru u plápolajícího krbu, posazen v koženém fotelu usrkával kvalitní koňak, a najednou by bylo došlo k technické závadě, jakémusi zkratu, robot Ford chňapne u krbu hoviciho si pejska a pořádně se do něj zakousne. Však takový byl volební dopad.
Carter nejen k mému nepříjemnému překvapení nejmenoval Brzezinského svým ministrem zahraničních věcí, ale protokolárně pouhým poradcem pro bezpečnostní záležitosti, aniž by si od něj nechal příliš radit. Do zasedání vlády přiváděl svou manželku, aby každému rovněž radila, k mezinárodnímu zasedání o nukleárním odzbrojení přijížděl se svou snad jen dvanáctiletou dcerou, aby i ona poučovala svými rozumy. Vypukla velikánská krize, íránský šáh svržen, ajatolláh Chomejní zbožněn, americké velvyslanectví přepadeno, diplomaté zajati po dobu přesně 444 dní. Krizi, rovnající se válečnému casu belli se Carter snažil řešit politicky co nejkorektněji, rovněž mnohými modlitbami.
Blížily se další volby, před sebou měl Reagana, rivala zcela jinačího kalibru, bez nutkání se omlouvat a příliš modlit. Carter ho obvinil z rasismu a po zásluze prohrál.
Posedlý zůstal politicky korektním dychtěním a pachtěním po Nobelově ceně míru i v letech pozdějších, když v Bílém domě zasedl jeho spolustraník Bill Clinton, jemuž komplikoval záměry mícháním se do jednání se severokorejským Kimem.
A jeho (Cartera, nikoliv Kima) jsem kdysi prosazoval, jeho efemérní ctnosti velebil! Pořádná to porce mnou spáchané trapnosti.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče