Budování vědeckého socialismu dalo popud k největšímu odchodu ze země od doby Bílé hory. Ani Hitler s námi tolik nepohnul. Máme k dispozici jen pouhé odhady o počtu odešlých. Exilový časopis Listy uveřejnil v r.1985 (č.6, ss.28-32) studii Rudolfa Zukala, někdejšího proděkana Vysoké školy ekonomické v Praze. 

Autor vydedukoval z dosažitelných oficiálních údajů, že v období 1964 - 1986 permanentně do ciziny odešlo čtvrt miliónu občanů. Byl to odliv lidí vesměs mladých, vzdělanějších, přemýšlivějších. Jaroslav Cuhra ve studii Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969-1972 (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1997) uvádí statistiku počtu osob odsouzených pro opuštění republiky v posledních 20 letech totality (1969 -1989): v České republice 80.049, ve Slovenské republice 25.944 čili celkem 105.993 osob. Počet rozsudků z let ranně osmdesátých se ročně pohyboval kolem 4.000 v českém a 1.000 ve slovenském případě. Stát se ovšem neobtěžoval pořádat proces in absentia s každým uprchlíkem a v těchto počtech též nejsou započítáni nezletilí rodinní příslušníci. 

Nejsem sociolog, statistik či demograf a do tohoto průzkumu jsem se pustil při
vědomí, že nejspíš dostanu vynadáno, co že se diletantsky opovažuji zabývat něčím tak náročným. Reaguji zmínkou o skutečnosti, že nikdo povolanější se projektu neujal, .
třeba k tomu neměl příležitost, a jak čas plyne, pravděpodobnost takové příležitosti se bude nadále zmenšovat. Zformuloval jsem dotazník a jeho 85 bodů rozdělil do tří částí: 

1. osobní data, 1-13 (pohlaví, národnosti, rodinný stav, vzdělání, zaměstnání, sociálně ekonomické zázemí, politická příslušnost, bydliště);
2. okolnosti a motivace emigrace, 14-52;
3. názor na československý politický systém a společnost, 53-85. 

Dotazníky jsem v letech 1984 - 1985 distribuoval v šesti zemích: tři v Evropě (Rakousko, Západní Německo a Švýcarsko), tři v zámoří (USA, Kanada a Austrálie). Největší úspěch s návratností jsem měl v Austrálii (50%). 

Shromáždil jsem všeho všudy 120 vyplněných dotazníků. Snažil jsem se ovšem dopídit, nakolik získané údaje byly reprezentativní, nakolik odpovídaly či se lišily od daleko početnějších uprchlíků, které jsem nemohl kontaktovat. Nejlépe informovanou osobou, s níž jsem se setkal, byl Otto Koutný, vedoucí pracovník pobočky AFCR (American Fund for Czechoslovak Refugees) ve Vídni. Jeho obsažný archiv a zkušenost potvrzovaly, že mí respondenti byli vzorkem značně typickým pro onu uprchlickou vlnu. Nejpočetnější (41%) věkovou skupinu tvořili jedinci, kteří se narodili v 50. letech, s marginálními počty v kategorii teenagerů a osob v důchodovém věku. Téměř tři čtvrtiny (72,4%) tvořila mládež, která ve své dospělosti neprožila předokupační režim ani přednormalizační poměry. (Tato charakteristika kontrastuje s mnohem početnější generací těch, kteří odešli bezprostředně po srpnové invazi.) 

Reprezentativní vzorek emigrantů a lidí národa jakožto celku jsou samozřejmě dvě naprosto odlišné věci. Zatímco u dospělých emigrantů byl normou poměr mužů a žen téměř 2 : 1, podobná disparita se i týkala stupně dosaženého vzdělání: jedna třetina uprchlíků vystudovala univerzitu, což rovněž není národní průměr. Převažovali technicky kvalifikovaní odborníci a osoby z městských oblastí, s neúměrně vysokým zastoupením Pražáků. Téměř jedna třetina (31,6%) respondentů pocházela z hlavního města, v němž tehdy bydlelo necelých 8% celkové populace. Jedna třetina (33,33%) žila ve městech s víc než 100.000 obyvateli (dohromady 10% populace země). To tedy znamená, že dvě třetiny respondentů pocházely z městských oblastí s méně než 20% celkové populace. Jenom 5% osob v tomto vzorku uvedlo jako svou poslední adresu venkov či malá města s méně než 10.000 obyvateli (v nichž bydlelo 43,4% národa). 

Tehdejší zastánce oficiální ideologie by nebylo potěšilo třídní složení osob prchajících od údajně socialistické reality. Nikoliv členové a potomci poražené buržoazie na smetišti dějin, ale synové a dcery vítězného proletariátu vedli početní tabulku v emigračních řadách: 40% z dělnických rodin, 38% z rodin „bílých límečků.“ Jedna třetina uprchlíků uvedla, že pochází z komunistických rodin, jejichž ideologické působení jaksi selhalo. Například jedna zdravotní sestra žijící ve Švýcarsku (R-49) prohlásila v hloubkovém interview: „Jsem dcera armádního důstojníka, byla jsem fanatickou členkou mládežnické organizace. Když mi můj přítel - nyní můj manžel - povídal o koncentračních táborech v Sovětském svazu, křičela jsem, plakala a přísahala, že už ho nikdy nechci vidět.“
V druhé části průzkumu jsem se zaměřil na pohnutky, které vedly k opuštění vlasti či od takového kroku zrazovaly. „Jak dlouho vám trvalo, než jste se rozhodl odejít, co bylo poslední kapkou, která přispěla k takovému rozhodnutí ?“ byla otázka (O-15), která inspirovala pestrou paletu odpovědí. Pro některé to nebyla záležitost uvažování a poslední kapky, ale první příležitosti najít cestu ven a zmizet. Zejména od studentů jsem se získal tyto odpovědi: 

„Vždycky jsem chtěl odejít“ (R-29).
„Od okamžiku, kdy jsem byl schopen aspoň trošku porozumět světu“ (R-2).
„V momentě, kdy jsem si začal uvědomovat, v jaké kleci jsem až dosud žil“ (R-71).
Zatímco někteří emigrovali ilegálně při první příležitosti a dalších 17% neváhalo déle než jeden rok, zda podstoupit tento radikální životní krok, téměř 30% váhalo až pět roků a někteří potřebovali ještě více času.
Uvedl jsem 12 motivů vypuzujících z vlasti. Požádal jsem o ohodnocení každého z nich stupněm intenzity, od nuly k maximu 10. Výsledek dopadl tak, že poměrně malé váze se těšila výlučně osobní, existenční motivace a zato velký důraz byl na frustraci, únavě, nedostatku naděje na zlepšení politického stavu věcí. 

Aritmetický střed na této klasifikační stupnici rostl takto:
1. výlučně osobní důvody - 1,72
2. problémy s bydlením - 1,79
3. nedostatek příležitosti ke studiu - 2,35
Po těchto třech nejnižších kategoriích se začal obraz měnit:
4. potíže v zaměstnání - 4,12
5. strach z policejního vyšetřování, případně i soudního postihu - 4,95
6. všeobecné zhoršení mezilidských vztahů - 6,45
7. zhoršení životního prostředí - 6, 69
8. hospodářský úpadek - 6,85
9. pocit bezmoci, pesimismus života, že poslední vlak už ujel - 6,9
10. nuda, vystavování vlivu primitivní propagandy - 6,92
Dva faktory nejvyšší intenzity:
11. politika jako taková, nutnost klanět se a poslouchat mocné primitivy - 8,18
12. pomyšlení, že by naše děti musely žít v takovém systému - 8,34.
Tento dvanáctý, nejpádnější motiv zdůrazňovali i bezdětné manželské páry a svobodní jedinci. Někteří podtrhli ono maximum „10“ jednou, dvakrát, připojili vykřičníky nebo pro zdůraznění přidali další nuly. 

Mezi nejpřekvapivějšími zjištěními: jednak podcenění nutnosti znát cizí jazyk, aby pak dotyční mohli v takovém jinojazyčném prostředí zdárně fungovat, a jednak podcenění sociálně ekonomických potíží v západních demokraciích. Potvrdilo se, že propagační megatonáž komunistického aparátu vykonala své kontarproduktivní dílo a vyvolávala představy přímo opačné zamýšlenému účinku. Černá karikatura vykreslená režimem byla příjemci předestilována do opačné, rovněž nerealistické vize. Absolutní většina (80%) respondentů hodnotila existenci ekonomických nesnází na Západě absolutní nulou.
Rovněž podstatná většina (78%) hodnotila svou životní úroveň v Československu jako buď průměrnou nebo dokonce nadprůměrnou. Klíčová otázka (O-52) o hlavním důvodu k emigraci zněla: Byl to důvod 1. výlučně ekonomický, 2. převážně ekonomický, 3. částečně ekonomický, 5. převážně politický, 5. výlučně politický?

K výlučně ekonomickému se nehlásil ani jeden dotázaný. Kdyby se mělo věřit tvrzení respondentů, těměř jejich tři čtvrtiny volily exil z převážně či výlučně politických důvodů. Tak tvrdili i jedinci, kteří dále v dotazníku přiznali svůj naprostý nezájem o všechno politické. Údajní disidenti třeba neměli ponětí o existenci Charty 77. Očidivně je přivádělo do rozpaků přiznat se k naprosto racionální ambici jít za lepším, mít život příjemnější a bohatější. 

V třetí a poslední části průzkumu jsem se pustil do pokusu o porozumění politického uvažování a hodnot v jejich kruzích a v národě vůbec. 

Dost podrobně, na čtyři pokračování, jsem se celým tímto tématem zabýval na stránkách v Kanadě vycházejícího dvouměsíčníku Západ (prosinec 1987, únor, duben a červen 1988).. Příípadný zájemce nechť tento z mnohých důvodů užitečný zdroj vyhledá v knihovně, například v Libri prohibiti u Jiřího Gruntoráda. 

K O N E C