Pár hodin poté, co deník The Washington Post otiskl zprávu o tom, že dle údajů vojenské rozvědky Severní Korea již má vyvinutu jadernou hlavici, kterou může osadit balistické rakety značného doletu, prezident Donald Trump odpověděl neobyčejně ostrou výhrůžkou.

Varoval Kim Čong-una, že jakékoli provokace proti Spojeným státům nebo jejich spojencům budou mít za následek americkou odpověď takové ohnivé síly, jakou svět ještě nespatřil. Komentátoři se jako obvykle jali Trumpovi spílat za nepromyšlenou improvizaci, kterou si opravdový státník nemůže dovolit.

Kritika se nesla v širokém rozpětí – od uštěpačných poznámek o tom, že Trump mluví jazykem diktátora Kim Čong-una, až po varování, že taková prohlášení mohou jen vyprovokovat Severní Koreu k dalším nepředloženým útokům.

Severokorejský diktátor jako kdyby chtěl podpořit jejich obavy a den poté slíbil zaútočit na tichooceánský ostrov Guam, kde se nachází největší americká vojenská základna.

Prezident Trump se své taktiky nevzdal a přišel s další troškou do mlýna: „Jsou lidé, kteří pokládají tato slova za příliš tvrdá, mám za to, že spíše nebyla dostatečně tvrdá. Není to hrozba, je to prohlášení o úmyslech. Americké zbraně jsou nabité a odjištěné.“

Znepokojení novináři se okamžitě vypravili na americké základny a zjistili, že žádné známky okamžitých vojenských příprav tam nejsou. Většina komentátorů, kteří pro kritiku prezidenta nepotřebují nějakou konkrétní záminku, se odvolávají na známý výrok Trumpova předchůdce Roosevelta, že mluvit je třeba měkce, ale mít přitom v ruce hůl.

Jsou přesvědčeni, že severokorejský diktátor je cokoli jiného, jen ne blázen a na Spojené státy jadernou zbraní nezaútočí, neboť dobře chápe, že by to byl konec jeho režimu osobní moci. Argumentace je to velmi chabá a nebere v potaz, že absolutistická diktatura v Pchjongjangu nepotřebuje jaderné rakety pro skutečný útok, nýbrž jako nástroj vydírání. Vydírání zbytku světa je totiž pro tři generace Kimů účinnou strategií přežití.

Steve Blank, profesor College pozemních sil Spojených států, spatřuje hlavní problém v tom, že Spojené státy nemají a nikdy neměly efektivní severokorejskou strategii. Současný stav je výsledkem alibismu a nicnedělání amerických politiků vůči Pchjongjangu.

Bill Clinton, George Bush i Barack Obama věřili, že dostane-li diktátor to, co potřebuje, rezignuje na pokračování jaderného programu. Tato strategie de facto vždy uznávala okamžitý stav a Kimové mohli klidně své vydírání prohlubovat.

Představa, že pokud prezident Trump uzná Severní Koreu za jadernou velmoc a radikálně zvýší její mezinárodní postavení, vtáhne ji do mezinárodních jednání jako rovnoprávného člena, zajistí jí veškeré pocty a všeobecný respekt, pak ji donutí vzdát se strategie, která se jí v minulosti osvědčila.

Představa je to naivní a ani Čína nemá důvody Americe v tom pomáhat. Jak prohlásil kdysi čínský předseda vlády Li Peng, jaderné zbraně v rodině Kimů nejsou pro Čínu problém, problémem by byly takové zbraně v Japonsku. Jinak řečeno, celá americká strategie v tomto regionu si vyžaduje radikální a operativní revizi. Jinak bude pozdě honiti bycha.