Poslední dobou proběhly v médiích prognózy, že se Čína stane za několik desítek let světovou ekonomickou velmocí č. 1 a vytlačí z tohoto postu Spojené státy americké. Pokud by k tomu došlo, Čína by první post neovládala nijak zvlášť dlouho, pravděpodobnější však je, že k tomu vůbec nedojde, a to z několika následujících důvodů:

Mezi důvody patří především špatný stav životního prostředí Číny, katastrofální chudoba venkova a současný čínský komunistický kapitalismus, který si, co do zneužívání zaměstnanců, nijak nezadá s divokým kapitalismem 19. století.

Životní prostředí je časovanou bombou – Čína je jednou z oblastí s nejmenšími zásobami vody na světě, severní oblasti trpí jejím kritickým nedostatkem a 2/3 čínských měst jsou postiženy nedostatkem pitné vody. I přes tento fakt je většina odpadních vod vypouštěna přímo do řek, aniž by prošla jakoukoliv formou čištění. Zhruba třetina čínského území je vystavena působení kyselých dešťů. Dále dochází ke snižování rozlohy kvalitní zemědělské půdy, což v přelidněné Číně může vyústit až v katastrofální nedostatek potravin. Ekonomický růst posledních let, který se na životní prostředí nijak neohlíží, je draze vykoupen přehnaným čerpáním přírodních zdrojů. Navíc na zhotovení svých výrobků Čína spotřebuje mnohem víc energie než vyspělé státy. Tato kombinace faktorů působí a bude působit velmi těžké škody, které budou v blízké budoucnosti stát Čínu nemalé množství financí.

V Číně dochází ke stále většímu rozevírání nůžek mezi prosperujícími městy a chudým venkovem, který obývá většina obyvatel. Průměrné příjmy rolníků jsou daleko menší než příjmy obyvatel měst, v nemálo případech rolníci nemají dost peněz na lékařskou péči a školní poplatky svých potomků. Podle informací samotné vlády vedl vývoj na venkově jen v loňském roce k 87 tisícům protestů nebo incidentů. Čínská vláda letos hodlá vydat na podporu venkova částku o 15 procent vyšší než minulý rok, což, vzhledem k závažnosti situace, není zas tak mnoho.

Čínský model rozvoje je založen na početných zdrojích špatně placené pracovní síly, což umožňuje vyvážet výrobky za minimální cenu. Takto jsou využíváni venkované, kteří přicházejí do měst za lepším výdělkem. Pracovní podmínky těchto dělníků jsou v mnoha případech srovnatelné s pracovními podmínkami v Anglii doby Charlese Dickense, místní média odhadují, že na přepracování umírají desítky lidí. Výjimkou není čtrnáctihodinová pracovní doba a pouhý jeden volný den měsíčně. Tímto jsou porušovány čínské zákony, což je ale bráno jako normální zaběhnutý úzus, i předpisy Mezinárodní organizace práce. Nezávislé odbory jsou v komunistické Číně zakázané. Dochází k dělnickým bouřím a stávkám. Čínské úřady sice nedávno přiznaly, že 80 procent soukromých firem „často porušuje“ zaměstnanecká práva, otázkou ale je, do jaké míry je čínská vláda ochotna bránit pracovní podmínky svých občanů, když výše popsaný pracovní proces samozřejmě prospívá hospodářskému růstu země.

S ohledem na zmíněné problémy si bude muset čínské vedení vybrat ze dvou možností: Buď bude dál hnát nahoru hospodářský růst země za cenu toho, že ve velmi blízké budoucnosti se bude muset potýkat s katastrofálními sociálními a ekologickými problémy, nebo výrazně hospodářský růst zpomalí ve prospěch řešení těchto naléhavých problémů. Každopádně jak první, tak i druhá varianta s největší pravděpodobností znemožní Číně stát se světovou ekonomickou velmocí č. 1.

Autor je studentem 5. ročníku historie, specializace Nejnovější dějiny, FF UK