V současnosti se o málokteré otázce diskutuje tolik jako o tom, zda by Česká republika měla přijmout nějaké uprchlíky z Blízkého východu či Afriky. Diskutuje se o kvótách, o tom, zda imigranty vůbec přijímat, o tom, zda a jak můžeme pomoci. A také se diskutuje o otázce, komu. Ponechám teď stranou otázku, proč je mnoho lidí proti přijímání jakýchkoli uprchlíků, a budu se věnovat pouze dílčí otázce, zda je správné přijímat přednostně křesťany.

Vyložím karty na stůl a popíšu svá východiska: Jsem přesvědčen, že před Bohem má hodnotu každý člověk, ať už je to muslim nebo křesťan.

Jsem přesvědčen, že křesťanství je pravdivější než islám, nicméně na tomto místě nebudu tuto tezi zdůvodňovat.

Jsem přesvědčen, že křesťané nemají na současném Blízkém východě žádnou budoucnost a že do dvaceti let tam žádní nebudou.

Proto si myslím, že pokud bychom měli někomu pomoci dostat se z pekla, které prožívá, jsou to především křesťanské vdovy a křesťanští sirotci. A domnívám se, že pokud jim nepomůžeme rychle, v horizontu zhruba dvou let, bude již pozdě. Podle střízlivých odhadů se křesťanská populace v Iráku a Sýrii ztenčila na pouhých dvacet procent stavu z doby před dvaceti lety.

Křesťané budou následovat osud Židů v této oblasti. Ještě v polovině minulého století žily v muslimských zemích desetitisícové, ba statisícové židovské menšiny, které ale byly v padesátých a šedesátých letech zcela zlikvidovány. Nyní se počet Židů v jednotlivých zemích snížil na desítky a stovky. Před třemi lety například zemřel poslední Žid v Afghánistánu.

Množství tehdy vyhnaných Židů (ano, většina jich byla vyhnána, část jich byla pozabíjena) se v podstatě rovnalo množství Arabů, kteří opustili nově vzniklý stát Izrael a jejichž potomci se nyní domáhají „práva návratu“. (Nebylo by od věci podívat se na toto „právo návratu“ z hlediska skutečnosti, že zhruba stejný počet Židů v Izraeli by také mohl vyžadovat „právo návratu“ do Egypta, Maroka, Jemenu a dalších zemí, odkud Židé tehdy prchali.)

Pokud odložíme ideologické brýle a podíváme se na osud blízkovýchodních křesťanů nepředpojatě, nebude nám činit problém uznat, že tito lidé jsou velmi ohrožení. „Pomáhat potřebným přímo na místě“ je sice pěkně znějící myšlenka, nicméně pro zbytky křesťanů v islámském moři jde o čirou teorii. Další požadavek, totiž „nediskriminovat“ mezi muslimy a křesťany, můžeme zkusit aplikovat na Německo roku 1938. Tehdy současná ideologie naštěstí ještě nebyla ve flóru. Kdyby byla, mohli by její vyznavači odmítat diskriminaci mezi Němci a Židy. Mohli by argumentovat, že mnozí Němci přece pod Hitlerovou vládou také trpí; proto je třeba dbát na to, aby se Židům nedávala přednost. Asi si dovedete představit, co by to znamenalo.

Křesťané na Blízkém východě jsou na tom o to hůře, že okolní muslimské prostředí na ně hledí jako na jakési exponenty Evropy. Muslimové totiž Evropu stále považují za „křesťanskou“, ačkoli Evropa své křesťanství již dávno opustila a je vůči němu nepřátelská. Politika Spojených států ani evropská politika o křesťany na Blízkém východě v posledních desetiletích nejevila sebemenší zájem, a tato politika byla pro místní křesťany doslova zničující.

Pro přijímání křesťanů by bylo možno uvést mnoho dalších podpůrných argumentů. Například že tito lidé by se mnohem snáze integrovali než muslimové, protože vědí, co je to žít v cizorodém prostředí. Přes veškeré utrpení, které křesťané snášeli, jde o lidi vesměs vzdělané a původně rovněž poměrně bohaté. Ostatně jejich bohatství bylo jedním z důvodů, proč je Islámský stát tak horlivě likviduje. Ale tyto argumenty považujeme skutečně pouze za podpůrné. Jde o to, zda něco uděláme pro ty, kteří tam uvízli a kteří se nikdy nedostanou například na lodě, plující z Libye na Lampedusu či z Turecka na řecké ostrovy, nebo zda budeme mlčky přihlížet jejich likvidaci a mudrovat přitom nad různými pojetími multikulturalismu.

LN, 15.7.2015

Člen poradního sboru Nadačního fondu Generace 21, který se snaží pomoci iráckým a syrským křesťanům