Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Pěkně, i když jen okrajově, je to popsáno

 v knížce „Z plavčíka náčelníkem černochů“. Rok asi 1890, místo děje pozdější Britská východní Afrika plná lesů a v nich na každém kopci jeden černošský kmen. Údolí a roviny mezi nimi pak dějištěm bitev, jichž se nemohou nabažit, protože čím více mrtvých, tím více žen i majetku si rozdělí zbylí. Lid prostý a veselý, s přirozenou radostí ze života a beroucí smrt jako jeho pokračování. Onen námořník kmeny v širokém okolí sjednotil a stal se jejich vůdcem. To všichni akceptovali, protože jak v Orientu i jinde vědí, čím světlejší kůže, tím je její majitel nadřazenější. Bitev výrazně ubylo, což se neobešlo bez nespokojeného brblání, a autor pak trochu překvapeně konstatuje, že najednou nebylo pro všechny dost jídla. Problém naštěstí vyřešila britská koloniální správa, jejíž klepeto mezitím dosáhlo až sem a neprodleně začala s výstavbou cest, škol a nemocnic a s převýchovou černochů v duchu altruismu a humanity. Z pastvin a lesů se stávala pole, ale museli přijít bílí farmáři, aby rostoucí populaci uživili. To nebylo dobré a zde se autor hrozí budoucnosti, zatímco jeho lid s pohrdáním shlíží na renegáty. Nakonec autor, kterému jako samozvanci a zotročovateli, který ponouká černochy ke vzájemnému vyvražďování, hrozí deportace a vězení, poněkud roztrpčen opouští své věrné. Ti ho s pláčem a nářkem doprovázejí až ke vzdálenému nádraží.

Zajímavá je otázka, jak by vše dopadlo, kdyby dosud křehký koloniální systém nezačali rozvracet nejprve Američané a později mnohem brutálněji Rusové. Jak lze vyrozumět ze současných zpráv, nastupující Číňané neopakují staré chyby a možná se jednou vše vrátí tam, odkud to bylo vyvráceno a kde byl přerušen přirozený vývoj.

Problémů v rozvojových zemích

je mnohem víc. Vlády tuto pomoc berou jako formu korupce ze strany bohatých zemí a proto také ji ke korupci využívají  , nákup zbraní je dalším kanálem, kterým pomoc mízí v nenávratnu a pak, chybí i víc osvěty,  protože v zemích, které jsem navštívil se díky pomoci daří lépe a proto mají víc dětí, které potřebují ještě více pomoci, když děti začnou studovat potřebují ještě více peněz pro jejich studia a protože nenajdou práci, potřebují ještě více peněz, protože jsou nezaměstnaní, ale nějakou pomoc stále dostávají a tak mohou mít ještě více dětí... Pokud si myslíte, že přeháním, stačí se podívat na průměrný věk v těchto zemích, například podle Wikipedie je v Keni průměrný věk mužů 18,5 let a ženy 18,7, a jen ve věku do 14 let je 42% populace.

arogance bílého muže

Bílý muž si myslí, že nejlépe ví, co je pro jiné kultury dobré. A věří, že jeho penězi toho "dobra" dosáhne. Ovšem - když říkám bílý muž, tak tím myslím Evropana nebo Američana z dobře zajištěné rodiny, která nikdy nouzí netrpěla. Takový "bílý muž" je přesvědčen, že naše kultura je natolik nadřazená, že má dělat starostlivého tatínka všem ostatním kulturám. Bílý muž v tom jistě sám vidí svůj altruismus - ale já v tom vidím aroganci.

Podívejte se na ten náš starý dobrý srandovní svět! Jak si asi bílý muž vysvětluje, že všechny lokality světa, které dlouhá desetiletí "poctíváme" humanitární "pomocí", jsou na tom pořád stejně (či dokonce hůře)?! A jak si asi bílý muž naopak vysvětluje, že největší pokrok nastal v lokalitách, kde si lidé museli pomoci sami - a kde to vyřešil ten "nenáviděný" tvrdý byznys? 

Nemáme žádné povinnosti k světu. Máme povinnosti jen k sobě - a svým spojencům. Toho se držme. Sranda je, kolik peněz z ČR odfrčí do 3. světa (lidem, které osobně neznáme) - a přitom nám tady osamělí senioři chcípají po LDNkách a domovech důchodců. A vrcholem veškeré stupidity je, že až na půdu zadlužená Evropa a Amerika se chce stavět do pozice donátora světa.

Re: arogance bílého muže

a přitom nám tady osamělí senioři chcípají po LDNkách a domovech důchodců

oni ale nechcípají (zbytečně) hlady jako onde

zatím, pokud vím, recept na nesmrtelnost neexistuje

ad: pan Kaňka- "Vláda má možnost (a povinnost) organizovat pomoc stejně efektivně jako soukromníci. Že to tak nedělá, je jiná věc. Není to ale v zásadě argument proti vládní pomoci."

Ba právě naopak - v rodině neustále jste pod "dohledem" svých blízkých, rovněž tak, i když o něco menší míře, v malé komunitě (sousedství) např. na vesnicích. Jinde to zase není tak snadné - předpokládá to osobní zájem o konkrétního člověka, abych zjistil, jak se mu daří a jestli mou pomoc potřebuje, nebo je to již pomoc tzv. danajským darem. Jak chcete po neosobní vládě, aby byla schopna organizovat něco stejně efektivně, jako jednotlivec s osobním zájmem? Povinnost je cosi, s čím si za použití vhodných frází a naplněním statistických ukazatelů každý úředník s prominutím očistí konečník. Jaký důraznější argument by jste proti vládní pomoci chtěl slyšet?

Vláda je z principu osobní neodpovědnosti neschopná poskytovat dlouhodobě účinnou pomoc, nýbrž pomoc umožňující vznik závislosti. Navíc tím, že nedává ze svého, nevyvolá v obdarovaném pocit odpovědnosti za dotaci, kterou obdrží, pročež se nestydí přijít a říct - dej znovu.

Jistě byli na tom dost bídně, ale....

„Portugalsko dostávalo 25 let 9 milionů eur denně“ - http://jdem.cz/256s5

Není pomoc vše, co pomocí nazvu.

Není dar vše, co jde "zdarma" od jednoho k druhému.

(a není daní to, co mi někdo druhý bere)

Dar je něco, co já osobně dám někomu, koho osobně znám. To onen vztah mezi námi je první předpoklad, aby dar byl darem a ne odpustkem, či úplatou za to, že mezi námi bude zachován mír. Dar totiž zavazuje - a tak je to i potřeba, má-li pomoct.

Aby moje "pomoc pomáhala", je třeba, aby obdarovaný dobře znal mne osobně, aby věděl, jak jsem musel pracovat, abych jemu mohl nabídnout svou oporu. Musí si mne osobně vážit, aby v sobě vzbudil pocit odpovědnosti (a odvrátil možný stud) za to, jak s darem naloží.

Peníze, dávané někomu anonymně, z bohatého státu do chudého, vedou k pocitu, že takový pořádek světa je v pořádku - oni mají, tak ať dají. To je počátek závislosti, navíc spojené s pocitem nespravedlnosti.

vosy, na mě

Všechny problémy spojené s poskytováním mezinárodní pomoci, které autor uvádí, platí i vnitrostátně. Má se bohatý stát vykašlat na své alkoholiky a mrzáky? Doporučit paraplegikovi, aby se postavil na vlastní nohy?

Platí-li princip solidarity uvnitř (i tam se potýká s technickými problémy), platí snad i navenek. Podobné články, jako je tento od národního bankéře, jsou jen obranou zbytnělého nacionálního sobectví. Fandím Bono Voxovi.

Ve Velkém Gatsbym je věta, že jsem-li na tom lépe v porovnání s někým jiným, měl jsem nejspíše lepší podmínky. Neplatí absolutně. Mně se ale líbí stejně jako: každý svého štěstí strůjce.

Re: vosy, na mě

Pane Kaňka,

s první částí Vašeho příspěvku nepochybně musí souhlasit každý. Když však vidíme, že naše snaha pomáhat rozvojovému světu (či své vlastní sociálně nepřizpůsobené či na dávkách závislé části populace) vede ve svých důsledcích k opačným výsledkům, je potřeba zcela změnit náš náhled - a pak i praxi pomoci jako takové.

Je pomocí něco, co na sobě vytváří závislost? To je zásadní otázka, kterou je potřeba si klást a svou snahu "pomáhat" pod jejím úhlem pohledu balancovat.

Schopnost balancovat pomoc tak, aby skutečně pomáhala, je spojena s přímou účastí, s osobním kontaktem a osobním vztahem, již vybudovaným mezi potřebným a pomáhajícím. Nelze dobře pomoci někomu, kdo nás osobně nezná a koho my osobně neznáme. Protože když dar nedávám já osobně někomu, kdo vidí, jak si beru ze svého, abych podepřel na chvíli jeho, tak nevzbudím pocit odpovědnosti, jak s darovanými prostředky obdarovaný naloží. Z tohoto hlediska se pak nejedná o dar - ale o daň. Daň za to, že se budu cítit lépe, neb jsem ze svého omezeného pohledu někomu pomohl. Daň, nebo ještě lépe odpustek, neb mám pocit, že pokud je někdo na tom hůře, než já, tak jsem si svůj profit zřejmě nezasloužil. Co je ale horší, tento pocit tak vzbuzuji i v obdarovaném, nebo přesněji řečeno dotovaném.

Pomoc, má-li smysl ji nazývat pomocí, je tedy účinná pouze mezi členy jedné komunity. Vše ostatní je sice snahou, ale marnou, vedoucí ke svému vlastnímu popření. Jak účinná je pomoc na úrovni státu, obecně se svěřenými penězi neschopného hospodárně nakládat, je snad zbytečné dokladovat.

ad.: "Proč pomoc nepomáhá?: Autor: L. Křivan Datum: 12.06.2013 06:23 Protože bída těch zemí má kořeny v mnohanásobném přelidnění."

Takže je potřeba "utnout" kořeny jejich bídy? Z logiky vyplývá, že to znamená pracovat na snížení jejich populace. To je však jednoduché - oprostit se od falešné humanity a přestat jim posílat rozvojové peníze (netvrdím, že není třeba tam posílat učitele).

Ne, tak jednoduché to není. Navíc, v množství to až tolik nebude - Evropa má mnohem hustší populaci.

Princip popsaný v článku pana Hampla je známý již dávno - dokonce se o něm učí i naši sociální pracovníci. Jenom se podle tohoto principu nechceme řídit - neboť pocit, že někomu pomáhám, navozuje libost, nahrazuje chybějící prožitek uspokojení a štěstí z vlastního života. Proto je tak snadné přesvědčit naši populaci, že je potřeba pomáhat hladovějícím v Africe - neboť my sami své životy nežijeme plně dospěle a odpovědně. Platí jednoduché pravidlo - jestliže sám nemáš svůj život (v případě států politiku) v pořádku a harmonii, nedokážeš pomáhat dosahovat harmonie a pořádku někomu druhému. Neboť budeš podporovat závislost a nesoulad.

Nevím proč,

ale nemohu se ubránit asi zvrácenosti :-))). Při čtení článku (mj. je velmi OK) se mě pořád vybavuje dotační politika EU.

Re: Nevím proč,

Připojuji se k vašemu názoru.Mimochodem, nejde u vás k žádné zvrácenosti, ale k tomu, k čemu by člověk měl používat mozek.To je rozpoznání reality.

Proč pomoc nepomáhá?

Protože bída těch zemí má kořeny v mnohanásobném přelidnění.

Re: Proč pomoc nepomáhá?

Takže je potřeba "utnout" kořeny jejich bídy? Z logiky vyplývá, že to znamená pracovat na snížení jejich populace. To je však jednoduché - oprostit se od falešné humanity a přestat jim posílat rozvojové peníze (netvrdím, že není třeba tam posílat učitele).

Ne, tak jednoduché to není. Navíc, v množství to až tolik nebude - Evropa má mnohem hustší populaci.

Princip popsaný v článku pana Hampla je známý již dávno - dokonce se o něm učí i naši sociální pracovníci. Jenom se podle tohoto principu nechceme řídit - neboť pocit, že někomu pomáhám, navozuje libost, nahrazuje chybějící prožitek uspokojení a štěstí z vlastního života. Proto je tak snadné přesvědčit naši populaci, že je potřeba pomáhat hladovějícím v Africe - neboť my sami své životy nežijeme plně dospěle a odpovědně. Platí jednoduché pravidlo - jestliže sám nemáš svůj život (v případě států politiku) v pořádku a harmonii, nedokážeš pomáhat dosahovat harmonie a pořádku někomu druhému. Neboť budeš podporovat závislost a nesoulad.