Spojené státy – i když se to podle naší televize rozezná pěkně obtížně – jsou zemí, která dbá na dodržování lidských práv, a to s ohledem na svou supervelmocenskou sílu i dosti daleko od svých hranic. A nebojí se ani ztrát lidských životů v ozbrojeném konfliktu. Ostatně takzvaná studená válka byla hlavně válkou Spojených států, které stály pevně za lidskými právy, proti totalitnímu Sovětskému svazu.

Tím větší překvapení připravil přílet americké ministryně zahraničí Riceové do Libye. Kadáffiho Libye byla – a není to tak dávno – v čele autoritativních, „protiimperialistických“ sil (i teroristických) a když si Kadáffi začal v roce 2003 rozmýšlet, zda to má platit i do budoucnosti, začaly si to pomalu rozmýšlet i USA. Ovšem dalo se čekat vše možné, jenom otevřené spojenectví obou států ne. Teď, zdá se, je tu. Četl jsem hodně úvah, co Ameriku k tomuto kroku vedlo. Jsou autoři, kteří hodně vědí a beztak je jejich řešení problematické. Toto řešení nelze najít pomocí detailů. Ale celkem vzato je věc jasná: Sovětský svaz se pokouší obnovit svou velmocenskou pozici a Spojené státy na to reagují. Rusko získalo Libanon, Spojené státy se spřátelily s Libyí.

Dá se říct, že teď je Spojeným státům Libye dobrá – a je to tak. Ale pozor na přehnaný moralismus. Od roku 1940 byl Stalinův Sovětský svaz Spojeným státům také dobrý, přestože o ideovém spojenectví se dalo mluvit právě tak málo, jako o ideovém spojenectví Spojených států s Libyí. V extrémních situacích ohrožení dělají Spojené státy vše pro uchování své suverenity a existence; pak je jim i ideologický nepřítel dobrý. Kdybychom vzali v úvahu jenom tuto věc, došli bychom na jejím základě k závěru, že nastala extrémní situace ohrožení pro Spojené státy, což by znamenalo ohrožení celého euroatlantického světa. To bychom ovšem viděli svět jinak, než jak jej vidí ve Washingtonu. Unikly by nám drobné krůčky, jimiž se ruský svět posunuje k o něco vyšší životní úrovni a – bohužel – k obnově velmocenského postavení tohoto státu. Tento velmocenský postup je podstatně rychlejší než vzestup životní úrovně. Přitom ruské velmocenské ambice jsou značné: sahají od Kavkazu až po střední Evropu. Nepříjemné je, že Rusové už byli i u nás a že odešli, teprve když skončila studená válka; líbilo se jim tu a odcházeli neradi. Výroky sovětských představitelů svědčí o mnohém, ale o mírumilovnosti ne.

Kdybychom soudili podle minulosti, pak bychom věděli, že se k nám budou chtít vrátit. Jisté to není, ale co kdyby? Je velmi dobře možné, že američtí stratégové uvažují i o této možnosti. Zdá se, že Amerika se dost poučila z toho, co se v Evropě stalo v minulosti. Potom, neudělá-li naše vláda chybné kroky, by bylo o obranu České republiky postaráno.