Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Dovolím si tvrdit, že autorovo prohlášení, že "Česká republika zůstává součástí evropských a transatlantických struktur a její hodnotová orientace je relativně pevně daná.", je stejně platné jako "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!" Hodnotová orientace znamená, že vláda preferuje hodnotově vlastní stát, národ a rodinu. Pokud se chová jinak, jedná se o lokajství. A jak známo, lokajů si nikdo neváží. Mnohé státy EU takovými komplexy netrpí a jejich premiéři jezdí do Číny, zatímco čeští Vystrčilové jezdí za svými kšeftíky na Tchajwan. Jestliže česká vláda zpochybňuje čínské zájmy tím, že podporuje Tibet a Tchajwan, je to stejné, jako by Čína uznávala Mnichovskou dohodu, považovala českou vládu nad oblastí Sudet za negitimní a čínský prezident přijímal Posselta jako hlavu státu. Česká politika vůči Číně neselhává kvůli rozdílnému mentálnímu strukturování a čtení reality, ale kvůli tomu, že česká politika vůči Číně je hloupá, konfliktní a nečitelná.

Stát velikosti a významu Česka těžko obstojí "proti všem". Čili nějaké hodnotové, politické a ekonomické ukotvení je nevyhnutelné a to západní je nejméně problematické.

Počet investic nasvědčuje tomu, že cesty na Tchajwan nejsou zcela bez užitku, nebo dokonce škodlivé.

Tak Čína je již průmyslovým pupkem světa i z hlediska byznysu a má našlápnuto i co do mocenské hegemonie. Můžete s Bruselí s tím nesouhlasit, může se vám to i nelíbit, ale to je tak vše, co s tím můžete dělat.

Technologicky směřujeme k podobným cílům, ale kulturně příliš kompatibilní nejsme. V tomto případě by politikové měli nechat volnou ruku obchodníkům a příliš se nevyjadřovat.

Tedy, obávám se, že to co pan Grundmann popisuje je dáno obecně rozdílem mezi obchodní a diplomatickou (mezinárodní) smlouvou.

A ten zásadní rozdíl je v tom, že plnění obchodní smlouvy lze i do podrobností vymáhat, třeba i rozhodnutím nezávislých soudů, na které ale navazují i další legitimní vynucovací postupy /exekuce/.

Zatímco ale diplomatická smlouva se tímto postupem řídit nemusí, z toho jednoduchého důvodu, že státy jsou zcela svrchované entity, které nelze žádným popsaným způsobem (nějakými ještě nadřazenými orgány - soudy, exekucemi), k něčemu nutit

Takže, pokud k takovému porušení určité podrobné části smlouvy dojde, lze jistě podat diplomatický protest. Ale pokud tem není přijat a vyřešen. tak potom existují a pouze 2 možnosti

- buď toto porušení z poškozené strany ignorovat - a jak ostatně i v článku napsáno, smířit se s tím, že dochází k "..adaptaci na změněné podmínky"

- a nebo z té poškozené strany, tu diplomatickou smlouvu vypovědět, ale v celku. Což může mít ale za následek mnohem fatálnější narušení vztahů mezi oběma těmi státy, jak byly v té diplomatické smlouvě formulovány. Jen tak z hlavy, třeba zrušení diplomatického zastoupení, zákazu vstupů občanů jednoho státu, do druhého, ale i pohybu zboží, přerušení dopravních tras, nebo dejme tomu i neuznání některých sporných hranic, třeba i s následkem vyhlášení války.

Ovšem, zase bych netvrdil, že k tomu dochází jen při diplomatickém kontaktu s Čínou.

"...že státy jsou zcela svrchované entity, které nelze žádným popsaným způsobem (nějakými ještě nadřazenými orgány - soudy, exekucemi), k něčemu nuti..." Toto je myšlení a jednání, které vede k ohrožení existence takovýchto suverénních států, zvláště těch malých: stávají se zákonitě obětmi těch silnějších. Menší a střrední státy jsou proto nuceny k většímu naslouchání, empatii a vytváření vyšších organizačních struktur, nejlépe federací, které, ano, omezují do jisté míry absolutní suverenitu, ale mohou čerpat ze společných axiomů své kultury. A když si i pak a přesto proti závazkům společenství, mohou nejen svobodně vystoupit, nebo by měly být i vystaveny vyloučení. Jak vidíme, ani Velké Británii se to mnohem více nevyplatilo než to co snad získala. A VB je s ČR v různých směrech nesouměřitelná a teoreticky by měla svoji suverenitu hravě obhájit.

Tady zase asi zasáhla entita AI/MG: . . . česká strana prý vychází z předpokladu, že podpis smlouvy představuje vznik závazku . . . . . . . ale houbel!

Jestli česká strana z něčeho vychází tak to je že sliby a dohody jsou jen šaškárna jak tvrdí Miloslav Grundmann v případě našeho prezidenta.

To se pak nemůžeme Číňanům divit.

Tenhle závěr stojí na zjednodušení, které nedrží. Nikde netvrdím, že „sliby a dohody jsou šaškárna“. Popisuji něco jiného: že různé prostředí mohou mít odlišné předpoklady o tom, co vlastně podpis smlouvy znamená a jaký má vztah k realitě.

V evropském právním rámci se podpis typicky chápe jako okamžik vzniku závazku. To je relativně formalizovaný model: právní akt má určitou autonomii vůči dalším okolnostem. V jiných prostředích může být smlouva chápána více jako součást širšího vztahu, který se vyvíjí a jehož obsah se může podle situace upravovat. Nejde o to, že by jedna strana „nedodržovala sliby“, ale že obě strany implicitně pracují s jiným modelem závazku.

Problém tedy nevzniká z morální vady jedné strany, ale z nesouladu rámců. Každá strana považuje svůj výklad za samozřejmý a očekává, že druhá ho sdílí. Když se to nestane, vzniká dojem porušení dohody, i když druhá strana může jednat konzistentně se svým vlastním chápáním.

Nejde tedy o relativizaci závazků, ale o snahu přesněji popsat, proč se v mezinárodních vztazích opakovaně objevují situace, které jedna strana interpretuje jako porušení dohody a druhá nikoli. Bez pochopení této vrstvy se tyto konflikty budou jen reprodukovat.

Stále je tu Čína nekomunistická a komunistická - obě mají sice stejné některé kořeny, ale roubováním komunismu (tedy v pojetí absolutismu) na starou podstatu došla ta nová do stavu, který známe sami - koncentráky, likvidace (i fyzická) opozice atd. Stejné režimy jsou všude ve světě a snažit se je omlouvat odlišnou filosofií je snahou jejich odporné jednání omluvit.

Pan Grundmann v komentáři narazil na velice důležitou "věc": je to velmi odlišné vnímání reality přírody i lidské společnosti v Číně, ale i v dalších orientálních kulturách. Každý, kdo chce porozumět čínskému chápání světa, by se měl seznámit aspoň se základními myšlenkami Konfucia (Kung-fu), ale taky s čínským výtvarným uměním a poezií, nejlépe pak i se strukturou jazyka. Je to vše hodně jiná historie, kultura, civilizace než je ta naše, evropská. Má svoji velmi dlouhou kontinuitu (nejméně 5000 let) snad také proto, že víc naslouchá hlasům s velmi mohutné entity nevědomí, tedy snů, instinktů, archetypů atd., které šmahem (rychle) odsuzuje coby neracionální naše evropská racionální civilizace. Taková společnost, která víc reflektuje i různé "nevědecké" teorie, může (a podle mne i má) daleko hlubší kořeny a mnohem delší perspektivu.

Právě o to se pokouším: jen ten rozdíl nechci pojmenovat kulturně nebo hodnotově, ale pokud možno popsat formálně. Proto používám pojem myšlenkový rámec jako označení pro základní vrstvu poznání, která určuje, co lidé vůbec považují za samozřejmé, přirozené a rozumné. Právě tato vrstva je nejzajímavější v tom, že si ji obvykle ani neuvědomujeme. Každý ji bere jako něco daného, a teprve při střetu s jinou civilizací vyjde najevo, že samozřejmá vůbec není.

Nejde tedy jen o to, že Čína má jinou historii, umění nebo filosofii, ale o to, že i samotné výchozí uspořádání zkušenosti může být jiné. To, co Evropan chápe jako racionální, přirozené nebo správně vychovávající, nemusí být univerzální, ale jen výraz jeho vlastního rámce. Dobrým příkladem je například amae, pro Evropany do značné míry nepochopitelný vztahový a výchovný princip, který v prostředí východní Asie přesto funguje a je sociálně stabilní. To ukazuje, že ani základní model člověka, vztahu a socializace není nutně jeden.

Můj zájem tedy není obhajovat Východ proti Západu ani obráceně, ale pochopit, že pod jednotlivými názory leží ještě hlubší vrstva předpokladů. A právě ta podle mne často rozhoduje o tom, proč si různé civilizace nerozumějí, i když používají zdánlivě podobná slova.

Zase jsem se poučil, co lze použít vedle výrazu světonázor, ontologický postoj, diskurs: je to model reality nebo kognitivní rámec... Měl bych si to někam zapsat!

Tato poznámka míří správným směrem, ale směšuje dvě různé vrstvy.

To, co označuji jako „myšlenkový rámec“ nebo „model reality“, nemá být jen další synonymum ke světonázoru. Jde o hlubší úroveň: o mechanismus, který vůbec umožňuje, aby nějaký světonázor vznikl. Jinak řečeno, musí existovat vrstva, která určuje, jak se informace třídí, co se považuje za relevantní a jak se z ní skládá smysl. Bez ní by žádné další poznání nevzniklo.

Světonázor, ontologický postoj nebo diskurs jsou už konkrétní obsahy – tedy to, co si myslíme o světě. Myšlenkový rámec je spíš to, jakým způsobem k těmto obsahům docházíme. Proto také není snadno viditelný: funguje jako implicitní metoda organizace zkušenosti, nikoli jako její výslovný výrok.

Důležitý důsledek je, že tyto obsahy nejsou na rámci nezávislé. Dva lidé mohou používat stejná slova („pravda“, „závazek“, „spravedlnost“), ale pokud vycházejí z odlišného rámce, tak tato slova strukturují jinak. A právě proto nestačí spor o obsah – často se ve skutečnosti střetávají dva odlišné způsoby, jak obsah vůbec vytvářet.

Nejde tedy o terminologii, ale o pokus oddělit generativní vrstvu poznání od jeho konkrétních výstupů. Bez toho se rozdíly mezi kulturami nebo civilizacemi nedají přesně popsat, jen pojmenovat.

"

Proč česká politika vůči Číně opakovaně selhává"

Nejdříve by bylo nutno dovodit, z͇d͇a͇ vůbec selhává, jaký by byl stav "neselhané" politiky.

Jaké vztahy mít se státem, který uznává jiné vztahy, má jinou politickou kulturu.