Vraždění Arménů před 100 lety ustavilo čin genocidy. Ale má se trestat „arménská lež“?

Genocida je něco, o čem se nežertuje ani se tím zbytečně nešermuje. Je to „úmyslné a systematické zničení celé etnické, rasové, náboženské či národnostní skupiny nebo její části“, praví definice. Je to „zločin zločinů“, řekl Jean Kambanda, žalobce mezinárodního tribunálu pro zločiny ve Rwandě.

Proto mnohé právem rozčiluje, přijde-li řeč na „holokaust zvířat“. Jakkoliv jsou poměry ve velkochovech či na jatkách otřesné, cílem přece není ten či onen druh vyhubit. Proto příměr s holokaustem působí jako rozmělnění mementa genocidy.

Média sahají ke slovu genocida ve válkách. Je to dáno jejich charakterem (nejde už o vítězství, ale o změnu etnických poměrů), ale i informační érou. Už nelze provádět hromadné vraždy potají. Třeba takové, jakou byl masakr v bosenské Srebrenici. Zakládá ale každý masakr skutek genocidy? Je třeba složitě dokazovat propracovaný úmysl či plán? Má smysl přijímat zákony proti jiným historickým výkladům? Má se trestat osvětimská lež? Pokud ano, proč potom netrestat lež arménskou, kambodžskou, rwandskou či bosenskou?

Je to pestré, citlivé i chytlavé téma. Dnes si připomínáme 100. výročí události, jež k jeho politické, společenské i právní reflexi vedla. Večer 24. dubna 1915 začala turecká policie v Cařihradu zatýkat arménské elity. To samo o sobě nevybočilo z poměrů Velké války. Turecko se cítilo v kleštích (na východě bylo odraženo Rusy a osmanští Arméni bojovali na jejich straně jako partyzáni, na západě útočila Dohoda v Gallipoli) a chtělo hrozbu eliminovat. Jenže ji eliminovalo plošnými deportacemi Arménů, jejich vražděním i pochody smrti do pouští v dnešní Sýrii. Výsledkem byl milion mrtvých, sami Arméni udávají 1,5 milionu.

Právě to – cílený, plošný a smrtící charakter deportací – pohnulo s některými intelektuály, právníky, spisovateli i politiky. Právě to posléze vedlo ke zrození termínu genocida.

Kdyby byl normou holokaust...

Připomeňme si dvě osobnosti. Robert Kempner v roce 1921 jako student sledoval proces s Arménem, jenž v Berlíně zastřelil jednoho ze strůjců genocidy, tureckého exministra vnitra Talaata Pašu. O generaci později byl Kempner americkým žalobcem v norimberském procesu. I sám autor slova genocida (1944), polský právník Raphael Lemkin, se inspiroval v mládí zprávami o vraždění Arménů v osmanské říši.

Ať už to označujeme za genocidu, nebo ne, osmanská říše Armény eliminovala cíleně, brutálně a plošně. Nepoužila jen odsun, ale způsoby vedoucí k hromadné smrti. Tím naplnila podstatu věci. A této základní podstaty bychom se měli držet iv jiných případech.

I když slovem genocida šetříme, tak ve 20. století napočteme čtyři – tureckou na Arménech, pak holokaust za nacistů, krutovládu Rudých Khmerů v Kambodži (1975–1979) a masakrování Tutsiů ve Rwandě (1994). Ale nelze je úplně házet do jednoho pytle.

Normativní přístup ke genocidám nejvíc narušuje holokaust Židů. Nevymyká se jen svým rozsahem (šest milionů obětí), ale i německým charakterem, „ordnungem“, dalo by se říci. Žádná jiná masová vražda v dějinách nebyla tak precizně a zdokumentovaně nachystána a žádná jiná nebyla potom tak precizně zkoumána – to jsou dvě strany téže mince nacismu.

Holokaust byl chystán nejprve ideologicky – už knihou Mein Kampf. Pak politicky a právně – skrze norimberské zákony, jež definovaly okruh obětí. Pak ekonomicky – vyvlastňováním Židů. Pak emočně – pogromem „křišťálové noci“ v listopadu 1938. A nakonec byrokraticky a industriálně – ve Wannsee bylo v lednu 1942 schváleno „konečné řešení“. Vše doloženo a zdokumentováno.

Právě proto, že holokaust je tak vzorně probrán, vzbuzuje pocit jakési normy genocidy. Ale když ho za normu stanovíme, žádná jiná genocida už ji nesplní. Neexistuje turecký dokument z roku 1915 vyhlašující „konečné řešení arménské otázky“. Neexistuje dokument Pol Pota o potřebě vyvraždit „starý lid“. Neexistuje dokument žádající likvidaci Tutsiů. A přece z tamních vraždění čpí genocidní charakter.

Kdo je dnes ještě v ohrožení

Problémy genocid se odrážejí i v zápasech o trestání osvětimské, arménské či jiné lži. Liberální demokracie, oceňující svobodu slova, by měly trestáním za lež šetřit. Má smysl trestat osvětimskou, a sice tam, kde „se to stalo“ a kde ještě žijí lidé s vytetovanými čísly. A pak proto, že Židé stále jsou v roli ohrožených, jak se ukázalo v Toulouse, Bruselu, Paříži, Kodani...

Ale při vší úctě k milionu obětí genocidy Arménů, ke dvěma milionům obětí Rudých Khmerů či k milionu zavražděných Tutsiů dnes tyto skupiny nejsou cíleně ohroženy. A při vší kritice k Turecku tento stát navázal diplomatické vztahy s Arménií a nepředstavuje pro ni existenční hrozbu. Žádejme po Turecku, ať reflektuje vraždění před 100 lety i své školní učebnice, ale nemusíme vyhlašovat trestnost arménské lži.

LN, 24.4.2015