SVĚT: Přiznají si USA porážku?
Aféry tří zmíněných států jistě znamenají mnoho pro jejich obyvatele, více však znamenají pro světový pořádek. Situace v Egyptě a hlavně současný stav v Libyi přináší přesné zrcadlo současné politické role západních demokracií v globálním prostředí.
Kde je nyní Západ?
Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli superpower, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války s postupem času ztratil – jeho postavení v geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny. Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Proč?
Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.
Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty?
Drahý status quo?
Západní státy vedené USA se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo – zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě celého regionu. Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též exponovala, jakým způsobem západní elity smýšlí – antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.
Po částečné konzervaci blízkovýchodní problematiky lidských práv během studené války dochází k jasně artikulovanému apelu na změnu od místních chudých komunit. V Egyptě protesty pokračovaly i po odstoupení autokratického Mubaraka, hlavním trnem v oku totiž nebyl tvrdý režim, ale socio-ekonomické podmínky, jak shrnul think-tank Strategic Forecasting. Západní média jsou přeplněna orwellovsky newspeakovými hesly o vítězství demokracie, ale můžeme okamžitě dodat, že jde zejména o sociální nespokojenost s ekonomickou situací a artikulovanou revoltou proti aktuálně vládnoucím.
Západ není již schopen šířit demokracii. Krutý fakt. Proč?
USA se v očích muslimského Blízkého východu zdiskreditovaly. Jak? Podporou autokratických vůdců znásilnily svou idealistickou ideu šíření demokracie, kterou vyměnily za reálně-politickou akcentaci na ekonomicko-bezpečnostní zájmy.
Konec misijní demokracie
Po útocích na WTC se silně křesťanský Bush Jr. pustil do války s islámem (po celonoční poradě s Bohem, jak se nechal slyšet), jeho silové řešení okupace Afghánistánu a Iráku přivedla svět na pokraj otevřené mezináboženské války. Bushův následovník Obama sice přinesl novou koncepci hledání společných znaků a dialogu s islámem (převážně za kterou získal v roce 2009 Nobelovu cenu za mír), avšak léta korupce západních hodnot ve jménu ekonomicko-bezpečnostních aspektů nelze z paměti zejména muslimského světa vymazat.
Misionářský status západních demokratických hodnot je evidentně popřen. Volání revolucionářů z Egypta či Libye po pomoci USA nebylo a ani nemohlo být vyslyšeno. Proč?
V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedens, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Nelze srovnávat přechod k demokracii v postkomunistických evropských státech, které sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.
Unijní politika vůči imigrujícím muslimům
Evropská unie se tradičně omezila na krásná slova z úst svých politických představitelů, její normativní síla opět zůstala u rétoriky. Přestože je stoupající množství muslimů v Evropě faktem, s kterým si Evropa neví rady (viz prohlášení evropské velké trojky Merkel, Sarkozy, Cameron – že multikulturalismus selhal), dají se očekávat další eskalace tohoto ohniska. Jih Itálie je zaplavován hladovými imigranty ze států s nejistou budoucností (Tunisko, Lybie), Unie však stále nemá jasno, co s nimi udělá.
Po fyzické stabilizaci z hlediska jídla a ubytování bude muset následovat strukturální tah. Jelikož však západní demokracie neví, jaká je přijatelná míra tolerance k islámu a co už je útok na západní hodnoty, čeká ji krizový management. Musí jasně definovat, jaká bude její politika vůči muslimským menšinám. Francie a Dánsko žádají v době přípravy tohoto článku o dočasné přerušení globalizovanosti Evropy schengenským prostorem, další státy se bojí přílivu uprchlíků. Idealistická ultraliberální představa multikulturalismu je pasé, jak již prohlásili přední evropští lídři. Co bude následovat?
--
Publikováno v odborném periodiku Mezinárodní politika (6/2011), vydávaném Ústavem mezinárodních vztahů
Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora
