Ideologie, které vedly k totalitním systémům, sice stále přežívají a není moudré zlehčovat jejich nebezpečnost v současnosti, přesto jsem stále více přesvědčen o tom, že příští možná totalita, pokud k ní nedejbože dojde, bude zelená. Všechny tři totalitní diktatury minulého století se vyznačovaly tím, že nabízely občanům jisté ideály a naději na lepší život, a měly (dnešním politologickým žargonem by se dalo napsat) progresivní a silně sociální náboj. To platí jak pro komunismus, tak pro národní socialismus a zcela jednoznačně i pro fašismus. Smutným epitafem za těmito revolucemi je pak počet nevinných civilních obětí, z nichž podle článku od R.J. Rummela z The Economist, jenž vyšel 11.9.1999, jednoznačně vítězí revoluce komunisty organizovaných sovětů (62 milionů) nad tou nacistickou (21 milionů). Odkazuje na něj Robert D. Kaplan v knize Warrior Politics.

Komunisté chtěli skoncovat s útlakem a bídou a v komunistické společnosti nového člověka si představovali ráj na zemi, národní socialisté si zase koupili dělnickou třídu na svou dobu nezvykle vyvinutým sociálním státem a sociálním zabezpečením. No a fašisté ve svém odborovém hnutí povýšeném na stát během Italské sociální republiky v druhé fázi fašistické revoluce nejdříve dekretem zvýšili mzdu pracujících o třicet procent, znárodňovali podniky, které pak řídila volená rada zaměstnanců, no a zároveň znárodňovali velkostatky, jejichž půda byla spravedlivě rozdělena mezi prostý lid, čímž se dali cestou jakéhosi národního komunismu, dalo by se říci. Všechna tři tato revoluční hnutí měla společné, že k přeměně společnosti nutně potřebovala totalitní moc, tedy nějakou formu diktatury, ať již byla údajně dočasná a proletářská, nebo nějaká jiná. Benito Mussolini se k tomuto tématu na závěr svého projevu o nutnosti korporativního státu v roce 1933 při vyjmenování nutných podmínek k dosažení kompletního, integrálního a revolučního korporativismu vyjádřil takto:

„Jednotná strana, jež zajistí připojení politické disciplíny k disciplíně ekonomické a která je pojítkem nad rozdílnými zájmy, spojnicí, která sjednotí všechna individua ve společné víře. To však nestačí. Vedle jednotné strany je potřeba totalitní stát, jinými slovy řečeno stát, jenž pohltí veškerou energii, všechny zájmy a naděje lidu, aby je přetvořil v mocnou sílu. Ani to ještě nestačí. Třetí podmínka, ta poslední a nejdůležitější, se vyznačuje skutečností, že je třeba žít v epoše velmi vysokého a zároveň ideálního napětí.“
(Benito Mussolini, L’État corporatif, Déterna 2012, str.26)

I zelená propaganda dává lidem velkou naději, která je obrazně zosobněna v myšlence a zároveň dlouholetém plánu na postupné a zcela úspěšné vyléčení údajně nemocné planety Země, přičemž neopomíjí ani důležité aspekty politiky levicově sociální. Zatím se však nestala určující státní doktrínou nějakého státu nebo soustátí a ideologové zelené revoluce doposud nepřešli ke skutečné a nevratné aplikaci zelených revolučních ideálů do reálného prostředí, i když se všeobecně velmi snaží a s úspěchem pronikli jak do ekonomiky, tedy do průmyslu a zemědělství, přičemž se momentálně snaží ovládnout i finančnictví a kapitál, tak do takřka všech politických stran a hnutí, do školství, umění a vůbec do veškeré kultury.

Za to všechno může Brusel a socialisticko-zelená EU, slýchávám často. Kritizovat vzdálený Brusel je však pro tradičního českého kverulanta mnohem jednodušší, než pochopení podstaty celé problematiky, k čemuž je podle mne potřeba začít sám u sebe a hledat příčiny v blízkém okolí, ty se totiž vesměs nacházejí doma a nikoliv daleko za humny. Až budou voliči v jednotlivých státech EU volit jiné poslance a senátory než ty zelenající pravolevé, budou jednotlivé státy včetně Německa, Francie, i GB a ČR vypadat politicky jinak. Naše země pak dospěje k anarcho-kapitalismu nebo k minarchismu, jak by si přáli voliči naší strany Svobodných či američtí libertariáni, nebo třeba k nějaké formě konzervativní monarchie, jak by si přáli jiní. To samé platí i pro občany EU a volby do EU, nebo pro politiky, kteří jsou do vrcholných orgánů EU jmenovaní volenými zástupci lidu v jednotlivých státech, jimž jsou pak za svou politickou činnost odpovědní.

Vůbec bych se nedivil, kdyby se zelené ideologie jako první pořádně zmocnila Čína a zařadila ji do svého totalitního mix balíčku třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem, což ovšem neznamená, že bych teorii třetí cesty a její nepřetržitý vývoj nějak zavrhoval. Čínská státní komunistická televize využívá čínské děti ke své mezinárodní propagandě stejně jako v dnešní době současná státní televize německá k propagandě zelené, viz dnes již všude v našem prostoru populární píseň o staré ekologické prasnici:

.

Dobře to uměla i Hitlerova propaganda národně socialistická:

No a ani současná ruská není pozadu: „Strýčku Vovo, jsme s tebou.“

Vlivem komunistické propagandy na děti se zabývá i docela zajímavá bakalářská práce Liběny Dombrowské „Komunistická propaganda zaměřená na děti ve 40. a 50. letech dvacátého století v Československu“, ze které jsem náhodně vybral jeden za vše mluvící odstavec:

„Pionýři představovali aktivní prvek v dětské společnosti, protože byli bráni jako malí budovatelé socialismu. Svými sliby se snažili pomoci míru, socialismu a republice, což dokládala i slova Jany Konvalinkové, žákyně 4. třídy Národní školy v Dalovicích: „My jí dáme také své příspěvky k udržení míru - pozdravy a závazky. Budeme se dobře učit, pomáhat slabším spolužákům, budeme šetřit pečivem a budeme sbírat odpadky. Naše úderky ve třídě budou soutěžit. To proto, aby nikdy nebyla válka.“

Celková situace je poněkud chaoticky nepřehledná, není však úplně zoufalá. Na jedné straně „barikády“ jsou nacionalisté (národovci), na druhé straně zelená rakovina lidstva, no a mezi těmi všemi zdivočelými fanatiky ještě na všechny strany kmitají rudí revolucionáři typu Žlutých vest, aby se občas navíc z nitra na všechny strany hemžícího se davu různorodého vynořil nějaký vousatý omotaný bombou a všechno to ještě výrazně opepřil ve stylu, že normální tydýt mého typu už pomalu ani neví, kam by se měl uchýlit či dokonce schovat. Mimoto mně k tomu všemu ještě dochází, že blok jaderné elektrárny vesměs vypadá jako mešita s minaretem. Co se nám tímto apokryfním poselstvím Bůh, ten starý šprýmař, snaží asi sdělit o budoucnosti civilizace lidské?

Jedno je naštěstí jasné a srozumitelně definitivní, komu se to nelíbí, ten prostě bude zelenými revolucionáři postaven ke zdi. Tak je to jednoduché a tak to již v tom revolučním vzedmutí mas vesměs chodí, jářku, nebo co. Pěkný nový rok a vítejte všichni ve dvacátém prvním století.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem