Ač je mým zarputilým zvykem po světě šmejdit a lézt i do nejpodivnějších Tramtárií, většinu času trávím v prostředí americké provinční univerzity, se záskokem každý rok několik týdnů pobýt v rodné české zemi, v jejíchž politických šlamastikách se vyznám s chřadnoucí schopností a občas i zájmem.

Přemnohé se mění - od toho máme dialektiku, Herakleita. "Kdybyste rozuměli, co komunismus doopravdy je, modlili byste se, padli na kolena, abyste se komunisty stali," Jane Fondová, hollywoodská celebrita, proslulá bojovnice za světový mír podle sovětského vzoru, doporučovala více než dvěma tisíci studentům na Michigan State University 21. listopadu 1970, čili v době po srpnové překvápce s obrněnou mezinárodní asistenci a následnou normalizací v podobě tupení národa, notného ohýbání hřbetů. Tak jsem se dozvídal v bezpečném zámoří z mediálních zdrojů - Ruďas, Tvorba, též příšerná Tribuna, výtečná to antinostalgica.

Čas plynul, půvab Sovětského svazu pominul, až se zcela rozplynul, nastaly nám jiné starosti a priority. Objevil se a 11. září 2001 pořádně udeřil islám, s větší ztrátou lidských životů než způsobila japonská iniciativa 7. prosince 1941 v Pearl Harboru na Havaji, po mnoha desetiletích i údajném rodišti nynějšího presidenta Baracka Husseina Obamy.

Ne každý muslim je terorista, ale naprostá většina teroristů jsou muslimové. Toto je neoddiskutovatelná realita, která se ale nesmí vyslovit. Poslužme si příkladem: Na vojenské bázi Fort Hood v Texasu došlo k masakru, major Malik Hasan započal střelbu se slovy Allahu Akbar a svou oddanost džihádu inzeroval na vlastní vizitce. Nicméně Obama došel k závěru, že multivrah teroristou přece není, jeho čin zůstává mystery neboli záhadou, nemá nic společného s islámem, náboženstvím míru, a jakékoliv pochybnosti opravňují senzitivní muslimy v rozhořčené reakci, případně i ke krveprolití, za něž ovšem veškerá odpovědnost padá na provokující islamofoby.

Jiná novinka, leč ještě staršího data: už aspoň od šedesátých let minulého století jsme se stali nation of victims ("národem obětí"). Jestliže kradu, jsem obětí kleptománie, což zavinily jakési jinačí okolnosti. Neutuchajícím morálním rozhořčením, jež nelze ukonejšit, se vyznamenávají tzv. černoši z povolání, zejména velebníčci, přicházející s neutuchajícími stížnostmi, požadavky za odpovědnost státu, historie, za jejich vlastní počínání, ať už je to zločinnost, hlavně ve vlastních řadách, mizerné výkony ve škole, většina dětí narozených mimo manželství, vyrůstajicích bez otcovské autority... Jakkoliv se stát snaží - ona některé (ne všechny) menšiny preferující Affirmative Action toho dokladem, spolu s biliony dolarů investic do nedosažitelného utopického cíle rovnosti výsledků.

Všichni nejsme stejní a nikdy nebudeme. Do života se zajisté lépe startuje narozením jako baron Rothschild v paláci než jako Venca Vonásek v paneláku. Z nezáviděníhodných začátků se ale leckomu podaří vyšvihnout, mnohé docílit. Jenže americký establishment - liberální inteligence, pedagogové, media spíš dávají přednost přesvědčení, že úspěch jiných nemá zejména být pobídkou k dosažení téhož, ale důvodem grievance ("stížnost, rozhořčení, zlost"), kdy autentický poctivý výkon, úspěch, je devalvován odsudkem privilege, případně i jako inequity ("nespravedlnost"), což by se mělo napravit refomami, sociálním inženýrstvím, redistribucí výsledků ve jménu social justice.

V únoru 2012 Eduardo Procter si v New York Times stěžoval, jak stát nedostatečně bere od affluent ("bohatí, blahobytní") a dává těm less fortunate ("méně šťastní, osudem, okolnostmi"). Dochází se k politicky korektnímu uvažování, že materiální nerovnost je největším prokletím lidstva, že ve světě především dominuje nikoliv konflikt mezi dobrem a zlem, ale mezi bohatými a chudými. Okolnosti, jež mohou vést k vylepšení životních podmínek, jako je vzdělání, pořádná práce, jaksi pominuty.

A mějme pokud možno, štěstí. "Pánové, očekávám od vás nejen schopnosti, ale i štěstí," pravil prý Napoleon svým generálům, a jak to s jeho štěstím, muškou zlatou, dopadlo, mohl si podrobně produmat na Svaté Heleně.

Když mi vlak ujede nohu, nebudu se radovat ze sebevětšího bohatství. "Ty holt jsi měl štěstí," nezřídka jsem již vyslechl, zejména v rodném prostředí. Ano, kdysi se mi podařilo ilegálně vykličkovat z klece, aniž bych byl lapen. Ale bylo též mým štěstím, že jsem se bez peněz pustil do úmorného studia a dotáhl to k doktorátu v obtížném cizím prostředí, přežívat jako uspěchaný číšník ve Vašatově restauraci na Manhattanu?

Nyní zde žijeme v době ohleduplných eufemismů, aby se nikdo neurazil. V žádném oficiálním vyjádření ve Washingtonu výraz "islámský terorista" neexistuje, nesmí existovat. Z ilegálních vetřelců se stali undocumented aliens, ze žebráka vznikl panhandler čili držitel, manipulátor misky na mince. Když někdo lže, tak se dopouští categorical inaccuracy. Když někdo rabuje supermarket, dopouští se nontraditional shopping, netradičního nakupování.

V mnohých amerických redakcích vznikly konzultační výbory s pověřením dohodnout se, co se smí a nesmí. Například vlivné noviny Los Angeles Times vyprodukovaly směrnice (Guidelines on Racial and Ethnic Identification) se zákazem použití 150 slov a frází. Zakázán je nejen Dark Continent ("tmavý, černý kontinent" - Afrika) ale i New World. Dvořákova Novosvětská symfonie již tedy není novosvětská, Amerika není Nový svět.

Významné univerzity uveřejnily tzv. speech code, lexikony slov a témat zakázaných. Studenti poučováni o mnohých formách útlaku (Specific Manifestations of Oppression): ableism (útlak zdravých, neinvalidů, neslepých, nehluchých vůči postiženým), ageism( mladí vůči starým), ethnocentrism (náznak, že Amerika je přece jenom odnoží evropské civilizace), heterosexism (přednost kohabitování s osobami opačného pohlaví), lookism (the belief that appearance is an indicator of a person's value - hodnocení podle vzhledu osoby). Nutno se vyhýbat přímočaře negativním výrazům. Ten který defekt, nedostatek, se musí rozmělnit na inconvenienced (znevýhodnělý) nebo challenged (ve smyslu "protivenství vystavený, s ním se vypořádat mínící"). Totéž v případě short (prcek), tall (přílišný dlouhán), blind (slepec) atd. Tělesně postižená osoba, například hluchoněmý slepec s uťatými údy není invalid (zakázané slovo), ale differently abled.

Ten, kdo je boring (nudný), je differently interesting (jinak zajímavý), clumsy (nešikovný) je uniquelly coordinated (zvláštně koordinovaný), crazy (blázen, pošuk) je emotionally different (citově, temperamentem odlišný), dishonest (nepoctivý) je morally different (mravně jinačí) nebo differently honest (jinak poctivý). Drunk (opilec) je chemically inconvenienced. Illiterate (analfabet) vlastně není analfabet, ale osoba jinak školená (alternatively schooled). Kdyby z toho všeho nás měla ranit mrtvice, nebudeme dead (mrtví), ale permanently inconvenienced ( trvale znevýhodnění).

"Poslouchat tyhle vaše lamentace, proč tedy z takového prostředí raději nezmizíte?" občas slýchávám.

Reaguji dvěma odpověďmi: Jednak nemám záruku, že takové nesmyslnosti se nerozlezou i v jiných končinách. Jednak se snažím poukázat na samozřejmost, že naděje umírá poslední. Ovšem za předpokladu, že nás, smrtelníky, nepředběhne.

KONEC