Občas mě trýzní oprávněný pocit provinění, že pravidelně do České republiky jsem vláčel svou poločínskou a též švýcarskou manželku, kde se s českými domorodci dorozumívala se zručností porovnatelnou k Čapkově mloku Boleslawu Jablonskému. Tudíž pro změnu okusme teď v zimě trochu tropů, v nichž vyrostla a mrazy jí vadí.

Takový byl ovšem zákon schválnosti, že 6. prosince, v den svatého Mikuláše a též přesně v den plánovaného odplutí jižním směrem po mořích, zrovna musela vypuknout sněhová bouře zavalivší severovýchodní cíp zdejšího kontinentu. Se značnými obtížemi a obchvaty se nám ale přece jen podařilo dorazit do floridského města Ft.Lauderdale. Z letiště nás vezl Slovák, křestním jménem Zoltán, kufry nesl Haiťan a první drink v baru přinesla Rumunka, všichni tři nedávní přistěhovalci u těchto břehů. Only in America, že ano.

Zatímco do letadel jsem už vlezl aspoň tisíckrát, jako mořeplavec jsem téměř ještě panic – jen pár cest do Číny a pohyb ve vodách Aljašky. To se tam konalo pod nizozemskou vlajkou. Této Holland America Line dávám přednost před Taliány (příliš kraválu, tvrdili mi absolventi takovéto zkušenosti), před Brity (jejich strava je přece formou trestu) či Řeky (když se loď potápí, přednostně se zachraňuje kapitán s posádkou, jak již nejednou ověřeno). Holanďané, nikterak bludní, to tedy budou.

Ti se pustili do dálav v šestnáctém století, době Rembrandtově. V roce 1602 založili na Javě svou Východoindickou společnost, v roce 1626 na opačném konci světa vytvořili Nieuw Amsterdam, nyní znám jako New York. První loď, jménem Rotterdam s 388 pasažéry, zdolala Atlantik v roce 1872 a do New Yorku dorazila za 15 dní. Nás poveze Rotterdam VI, zbudovaný roku 1997 v Itálii, v benátských loděnicích.

Interiér s částečně antickou dekorací, ale též kopiemi (tak aspoň předpokládám) vykopaných ořů v čínském Xianu, zatímco hlavní divadlo spíš připomínalo opulenci a třeba i eleganci moderní doby.

Vychrlím teď pár údajů, pro zkušeného Čecha nezajímavých - ten ať tento odstavec a třeba i několik dalších pomine. Tedy: loď o devíti poschodích, s posádkou 600 zejména mužů a s 1300 pasažéry, tedy dost gigant, ale nikoliv v porovnání s konkurenčními kolosy různých těch Princess Cruises na několikadenním výletu s dvojnásobným počtem osazenstva. V našem případě vždy se snadno našel prostor, kout s úplnou samotou, a rovněž kabiny byly dvojnásobné velikosti ve srovnání například s lodí s norskou vlajkou. Mikrokosmos s perfektní organizací a provozem, ovšem v podmínkách bezbřehé demokracie. Seznamoval jsem se s tamějším personálním uspořádáním: zdaleka nejpočetnější byli Indonésané v rolích obsluhujícího personálu. Přeptával jsem se na jejich domácí adresu a většinou pocházeli z katastrofálně přelidněného ostrova Java. Smlouvu vesměs mají na šest měsíců, tu lze obnovit službou na některé z lodí společnosti, jichž jsem napočítal třináct. Manželku, družku, milenku s sebou mít nesměli, volného času pramálo, denně na nohách deset, dvanáct hodin. Cabin boy, který se velevzorně staral o naši prostoru, už takto slouží deset roků. Původním povoláním učitel, pečlivě střádá na změnu života, peníze posílá domů. Ani jeden, s nimiž jsem mluvil, nebažil po permanentním pobytu v západním světě ať už v jakékoli roli. Všichni tuze úslužní, ochotní, stále se usmívající – takhle to být někde na světě, byl by to ráj na zemi. Jenže toto byla slunečná tvář směrem k pasažérům, tak to mají v popisu práce, kdežto mezi sebou, nepřehlédl jsem, dominuje hierarchie, prosazování podřízenosti od hlavních číšníků až dolů k myčům nádobí v nejnižším podpalubí.

Méně početní byli Filipínci, rovněž v rolích číšnických, barmani, nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat a Indonésie je přece země s největším počtem přívrženců islámu na světě. Filipínky též pracovaly za přepážkou v rolích úřednických. Některé mimořádně lahodného zjevu, jedna z nich jménem Pia Purification.

Na dalším stupni setrvávají Východoevropané – v našem případě Rumunky a Rusky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející ruletu. Práce však měly málo, postávaly u prázdných stolů, aniž se směly posadit. Dívka z Bukurešti si mi postěžovala, že už ji začínají trápit křečové žíly, ač je jí teprve dvaadvacet. Nejvíc se na ukončení kontraktu těšilo trio Maďarů, jejichž líbezným vídeňským valčíkům jsem po večeři šel naslouchat do Explorer Lounge a tam se setkával se stejnou odnoží takto si libujících staromilců. Zejména houslista se těšil na duben nadcházejícího roku, kdy opustí oceán a vrátí se do od všech moří odříznuté vlasti.

Ještě výš si hoví Západoevropané, kteří mají na starost jednak obchody s všelijakým bezcelním tovarem, jednak entertainment ve všelijakých podobách, od quasi-Broadway show po baviče různých kvalit.

A všemu tomu velel kapitán Jeroen von Donselaar se svými sličními důstojníky. Kapitán k nám několikrát promlouval, předsedal recepcím se šampaňským, dekoroval zasloužilé cestovatele, podrobil se fotografování se všemi, jakkoliv nezaslouženými pasažéry.

Při účasti na večeřích nutno dodržovat dekorum, nelze se tam přištrachat v teplácích či trenýrkách. Denní rozvrh aktivit, včas do kabiny dodaný spolu s přetiskem hlavních událostí z New York Times Digest, též oznamoval druh oblečení proten který večer, zda bude casual nebo tropical nebo informal a nebo formal (koktajlové šaty pro dámy, pokud možno smoking pro pány, což pak platí pro celičký zbytek dne. Takto jsme se ale krášlili jen třikrát.)

Jakmile jsme dvanáct mil od jakéhokoliv břehu, ocitneme se na půdě s výlučně nizozemskou jusrisdikcí. Kapitán údajně může uzavírat manželství zájemcům, aniž by ale mohl právoplatně rozvádět jiné zájemce, tím jsem si jist. Když loď A kotví v cizím přístavu B, vzniká situace takzvané concurrent jurisdiction a kdyby došlo na palubě k zločinu spáchanému příslušníkem státu C ke škodě občana národnosti D, bude to ještě víc zašmodrchané – však takto jsem studenty týral v kurzu mezinárodního práva.

Co činit na lodi: tužit si tělo (v několika fitness centrech, pobíhat, sportovat, plavat, v jacuzzi se marinovat), tužit si mysl (knihovna, přednášky, kvízy, hry, šachy, internetové středisko, možnost kontaktu se světem e-mailem), zábava (hudba, tanec, kino, kasino, různé show), všemožné nákupy včetně aukcí (včetně výtečného Chagalla, nikoliv za pakatel), popíjet (9 barů) a jíst, s příležitostí se přežírat od brzkého rána až do půlnoci, což činilo překvapivé množství nenasytů. Dostalo se nám hrozivé a patrně zcela realistické informace, že průměrný přírůstek na váze činí jednu libru čili téměř púl kilogramu denně. Taková perspektiva pak přidává fitness centrům a urputnému pobíhání zvlášť na přitažlivosti.

Začíná to snídaní, která se lenošivým dodává přímo do kabiny. Z výběru opisuji: ovocné šťávy– 6 druhů, ovoce – 6, jogurty –2, chleboviny – 8,zavařeniny – 5, vejce, maso –10, cereals – 9, nápoje –10, a v kterou že dobu dotyční ráčí být syceni – od 6 do 10 hodin ranních hodin. Naprostá většina pasažérů se ale z postele zvedla a výtečně fungujícími výtahy dospěla na osmé poschodí k ještě většímu výběru. Zúčastnil jsem se exkurze do útrob, oněch prostorů, kde kalorie vznikají. Kuchyňský personál v počtu 101 osob zpracovává týdně 18.000 kusů vajec, 200 galonů zmrzliny, v librách pak 12.000 zeleniny, 8.500 masa, 4.000 drůbeže, 2.000 ryb, 2.500 dalších darů moře. A posádka konzumuje 2.100 liber rýže. Na jídelním lístku z šesti nikdy se neopakujících chodů hlavních jídel jsem jen jednou, dvakrát postřehl cosi vepřového. Při exkurzi jsem se přeptal na tuto disproporci. Dostalo se mi nepříliš ochotné odpovědi, že muslimové něco takového ovšem neradi připravují, na to používají jiné náčiní a hrnce, přísný to kulinární apartheid.

Hned při příchodu na palubu, k první číši šampaňského se nám dostalo pozvání do salónu krásy poskytujícího devatero služeb jako Japanese silk booster facial – zesilovač tváře japonským hedvábím, Aroma Stone Massage, Oxygen Lifting facial, takovéto nádhery. Při rozhlédnutí po spolupasažérech se dal nabýt zcela věrohodný dojem, že takové rekonstrukční úsilí bude k pramalému užitku. Většina totiž byla ještě letitější než já, pokročilý již stařec. To mě mátlo, pídil jsem po vysvětlení: však na té Aljašce s námi popojížděli tvorové všech věků, včetně nejbujarejší mládeže. Dostalo se mi vysvětlení, jehož jsem se mohl snadno dovtípit. Tehdy to byla doba letních prázdnin, teď děti sedí ve škole a mladí pracují. Tehdy to byl výlet jen týdenní, teď to je ale delší, a tudíž i nákladnější, druh špásu, který si leckdo raději rozmyslí.

Američané přece dovedou být až famózně obézní. Jednu zvlášť enormní horu sádla s protivně panovačným hlasem na vozejčku, jehož kolečka se pod enormní váhou podlamovala, tlačil mučedník manžel. Jak ten něco takového omývá a dopravuje do postele? Dřepím v jacuzzi, přistoupila dáma-kytovec a vody se vyvalily. Na palubě se pohybuje dvacet, třicet vozíčkářů se značným bankovním kontem, jež ale tělo krutě zradilo. Muž s pavoučími údy se belhá o berlích. Manželkou doprovázený slepec s námi pak jezdí na vyhlídky zajímavých končin, kochat se scenérií.

Při večeři přídělený nám stůl číslo 62 sdílela zajímavá společnost bývalého námořníka, inženýra z Pentagonu a jedné babičky věnující se parašutismu. Plno příležitosti k seznamování: například brooklynský importér kůží sobolů. Pochvaloval si dřívější praktiky sovětských partnerů, ale teď s tou privatizací to je prý samá nesolidní pakáž. Ano, to známe i z jiného postkomunistického prostředí, přikyvoval jsem. Seznámil jsem se s veteránem z druhé světové války, který bombardoval Hitlerovu říši. Ale nad rodnou Plzeň prý nikdy nepřiletěl, aby něco shazoval. „To bych si vás pamatoval,“ ujistil jsem ho.

Nepřehlédnutelné bylo slovanské přibuzenstvo, nejspíš mafiánské čeledě. Na ruštinu jsem alergický odjakživa a jejímu půvabu nepřidávaly panovačné hlasy zlatem ověšených báryšnin.

Na lodi platil příkaz přísně bezpeněžního hospodářství. Za každou koupi či službu, za každou číši vína či čehokoliv podstatnějšího jsem pouze podepisoval účet s číslem svém kabiny. K podstatné platbě došlo až při závěrečném loučení.

K O N E C