Současné demonstrace v Honkongu opět ukázaly, jak špatná je novinářská práce v ČR, a to i v případě, že novináři nemají žádný zvláštní důvod věc zkreslovat. Čeští novináři se v daném případě chovali jako sportovní reportér, který zaspal první půlku utkání a teď, když se konečně probudil, se to snaží maskovat emotivním popisem situace, které nerozumí.

Při popisu současného stavu totiž úplně chybí jakákoliv zmínka o tom, co demonstracím předcházelo, tedy vražda slečny Pchanové jejím milencem Čchenem, k níž došlo v únoru loňského roku na Tchaj-wanu. (Podrobnosti o případu jsou v angličtině například zde.) Tato událost, resp. nemožnost vydání viníka z Honkongu zpátky na Tchaj-wan potom nastolila otázku extradice. Projednávání zákona o extradici provázely demonstrace, o kterých teprve se v ČR referuje. Mimochodem, řekl bych, že připomínají spí še demonstrace slovenské než české, protože jsou nepřímým následkem vraždy.

Jak by zde mohl někdo něco vědět o situaci v Číně, když úroveň zpravodajství je tu tak nízká?

xxx

Když jsem ještě studoval na NTU, našel jsem v tamní knihovně několik časopisů s články o právu v ČLR. Odnesl jsem si je na kolej, abych si je prostudoval. Když jsem si je četl, vešel do pokoje jeden z místních studentů, s kterým jsem tehdy bydlel. Zajímal se o to, co čtu. Řekl jsem mu, že čtu články o právu na pevnině. Na to mi sdělil, že podle něho na pevnině neplatí žádné právo, protože tam neplatí vůbec nic; nemá tedy cenu číst nějaké pitomé články.

Takových zážitků jsem měl víc: Krátce před svým odletem do ČR v roce 2010 jsem se o situaci ve vnitrozemí bavil v Honkongu s jednou místní slečnou. Podle jejího mínění „berou všichni, a na ty, kteří se nehodí, tak na ty se to řekne“. Rozuměj: „Úplatky berou všichni funkcionáři...“

Když jsem to po návratu řekl jednomu řediteli velké pražské firmy, smál se, že je to tam stejné jako tady. O něco později jsem mluvil se svým bývalým spolužákem, v současnosti brněnským advokátem. „Žijeme v polomafiánském státě,“ řekl mi.

Z toho vyvozuji, že to může být taky tak, že právo je možné pouze v západních společnostech. Rozšíření západní techniky do nezápadního světa vyvolává dojem, že tam lze vyvézt cokoliv. Jenomže takový dojem může být matoucí. To, že do nezápadního světa lze vyvážet auta nebo mobily, nebo že je tam lze dokonce vyrábět, neznamená, že tam lze vyvézt i právo. Mám totiž za to, že musí být splněno několik předpokladů, aby právo mohlo fungovat. Především jsou to jisté obecně sdílené představy, které jsou společnosti vlastní a které lze do společnosti dodat zvenku jen velmi obtížně. Zejména to jsou představy o smyslu, spravedlnosti a férovosti.

xxx

Na známém Babišově výroku z ledna 2018, že žijeme v zemi, kde si lze objednat trestní stíhání, je pozoruhodná jeho negativita. Buď je to výrok pravdivý, a pak je to tragické, nebo nepravdivý, a pak máme za premiéra někoho, kdo si vymýšlí. Otázka je, co je horší.

Na současné právní situaci v České republice mi připadá nejdivnější, že ačkoliv bylo tolik právních případů, které svědčí o nedobrém stavu české justice, a ačkoliv to tolik politiků svými výroky potvrzuje, hněv tolika nespokojených lidí i nadále ústí ve zvolání: „Já se budu soudit!“ Jako by trpěli jakousi utkvělou představou, že justice je od společnosti oddělený a na společnosti nezávislý objektivní systém, ve kterém se konečně dovolají spravedlnosti. Opak je pravdou! Justice je součást společnosti!

Ta podivná a ničím neodůvodněná, avšak přetrvávající víra v českou justici by měla být zapsána na seznam UNESCO. Dobře by se vyjímala, zvláště vedle příslovečné české neschopností či pražské arogance. Kam by se na ně hrabaly památky Prahy!