Když se dostaly začátkem letošního roku zprávy o povodních v Austrálii k beduínům v pouštích Arabského poloostrova, vypukla tam panika. Prověrka provedená v tábořišti kmenovými staršími odhalila trestuhodnou nedbalost: Tábor nemá vůbec žádná protipovodňová opatření! Co kdyby přišla povodeň jako v Austrálii? Pohled na obrazovky televizorů zářících z přítmí beduínských stanů nahnal otrlým nomádům strach. Tolik vody nikdy neviděli. Náčelník nařídil, aby každá žena z kmene odevzdala radě starších zlaté náušnice. Výjimky neuděloval. Za prostředky z "náušnicové daně" pak kmen nakoupil cement a armovací železo, aby mohl vybudovat chybějící protipovodňový val. Ještě že toho písku měli všude dost a nemuseli ho draze nakupovat. Zbývá se dohodnout, kde bude val stát. Kmen se svými velbloudy a kozami kočuje po rozsáhlých územích a není jasné, které z míst je třeba zabezpečit nejdůkladněji. Náčelník uvažuje o referendu, neboť jak tvrdí nevěřící křesťanští psi v televizi: "Hlas lidu je hlas boží." A vůbec nezáleží na tom, jak velké nesmysly tento "hlas" pronáší.

Absurdní příběh o hloupých beduínech je fiktivní variací na dění, které se odehrává kousek od našich hranic. Německá vláda v reakci na „jadernou krizi“ v Japonsku odstavila z provozu sedm jaderných reaktorů. Dva z nich už vůbec nehodlá spustit. Zbývající možná spustí. Jen co se přesvědčí, že by vydržely bez úhony následky zemětřesení o síle 9. Totéž požaduje bavorská vláda po nezodpovědných sousedech z Česka a Francie, kteří provozují jaderné elektrárny. Například český Temelín by vydržel „jenom“ zemětřesení o síle 5,5. Devítka by ho nejspíš srovnala se zemí. A to je pro obyvatele Bavorska problém.

Japonská tragédie je děsivá a problémy s tamější jadernou elektrárnou Fukušima jsou bezesporu vážné. Až se jednou bude dělat konečná bilance nejhoršího zemětřesení, jaké postihlo Japonsko za posledních 140 let, budou následky fukušimské havárie ve výčtu škod – bohužel – jen velmi malou položkou.Reakce okolního světa na tuto tragédii źanedbatelnou položkou není a lze ji považovat za jeden z mnoha symptomů „krize kritického myšlení“. Následky naší neadekvátní reakce na japonskou tragédii rozghodně zanedbatelné nejsou.

Fiktivní beduíni jsou proti nám ještě pořád ztělesněním vysokých morálních hodnot a racionálního přístupu. Ti například neposílali televizní štáb do zaplavené Austrálie, aby tam zpovídal oběti záplav. To některé české televize jsou v tomto směru „kanóni“ zcela jiného kalibru a své "hyeny s mikrofónem" do zemětřesením zničeného Japonska urychleně poslaly. Co na tom, že zabírají místo v hotelu, který slouží jako útočiště pro lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou. Co na tom, že domů posílají reportáže „o ničem“, protože neumějí japonsky a netuší, co se kolem nich děje. Televize má svého Frantu nebo Máňu „na místě“ a ten se může hlásit do zpráv v „přímém vstupu“ s bezobsažným blábolem. Inu mediálně zajímavá fáze krize v Libyi skončila, je na čase přesunout se jinam. Neštěstí druhých je „mediálně vděčné téma“ jak pro tetky na návsi, tak pro profesionální žurnalisty.

Ještě zoufalejší je reakce sdělovacích prostředků a politiků na „jadernou krizi“. Paní Drábová, která téhle problematice zjevně rozumí, může stokrát opakovat, že „pravděpodobnost opakování Černobylu je nula“ a že atomový výbuch ve Fukušimě je z ryze fyzikálního hlediska zcela nemožná věc. Novináři a redaktoři, kteří téhle problematice nerozumějí, nepřestávají srovnávat Fukušimu s Černobylem a pohrávají si s fiktivními scénáři, co budeme dělat, až nad naše území doputuje „jaderný fukušimský mrak“. Tisíckrát může paní Drábová říkat, že naše přístroje zřejmě něco naměří, ale že to bude zanedbatelná hodnota zajímavá ještě tak pro fyziky či meteorology. Vycházka kolem Příbrami nebo Jáchymova by nás asi vystavila silnějšímu záření. O vyšetření na CT nemluvě.

Pokud je laická veřejnost dostatečně vyjukaná, musí politik předstírat, že je také vyjukaný. Německá premiérka je vzděláním fyzička, a tak jistě ledacos ví o možné síle zemětřesení v Německu, Česku a Francii. Tajemstvím pro ni není ani konstrukce tamějších jaderných reaktorů. Nemůže ale mluvit tak racionálně jako paní Drábová. Musí si hrát na to, že je vyjukaná společně se svými voliči. Postaví proto mimo provoz sedmičku reaktorů a zvedne tak ceny elektřiny v Evropě, která si láme hlavu, jak poplatí všechny své deficity, schodky, dluhy a půjčky. Za vyjukanost se platí. Ve stanech fiktivních beduínů platily ženy náušnicemi. V současné Evropě platíme všichni tím, že sáhneme hlouběji do svých kapes a bankovky a mince nacpeme do chřtánu energetických spekulantů. Kdybychom ty peníze mezi sebou vybrali a poslali do Japonska, vynaložili bychom je mnohem líp. Ale to bohužel není možné, protože jsme se rozhodli uplatnit své "právo na strach" a následně zaplatit „daň z vyjukanosti“.

Lidé, a obyvatelé Evropské unie zvlášť, si své „právo na strach“ vynucují s neuvěřitelnou zatvrzelostí. Máme legitimní právo se obávat čehokoli. A úplně nejvíc je v kurzu bát se něčeho, co nás s vysokou pravděpodobností vůbec neohrožuje. A tak se bojíme bezpečných jaderných reaktorů nebo neškodných geneticky modifikovaných rostlin. Kupodivu se nebojíme skutečně reálných rizik. Není pochyb o tom, že obezita je masový zabiják a přesto je značná část Evropanů obézní. Smrtící kilogramy „špeku“ nás zcela paradoxně neděsí. Pokud vám to nestačí jako příklad naší „nebojácnosti“, pak je namístě připomenout, že se na našich silnicích vloni zabilo víc než sedm stovek lidí. A vykoukněte z bezpečí škarpy na to, co se s prvními paprsky jarního slunka rozpoutalo na našich rozsekaných silnicích. Honička za tím, abychom nedej bože letos neměli těch nebožtíků míň. Reálných smtelných rizik, jak je vidět, se nebojí skoro nikdo.

Opravdu se člověk, který si dá k obědu tři řízky a dvě piva, pak sedne za volant a přes přední sklo auta znepokojivě sleduje východní obzor, zda se k nám už neblíží „fukušimský jaderný mrak“, tolik liší od fiktivního beduína budujícího mezi dunami protipovodňovou hráz?

Organizace dohlížející na dodržování zákazu zkoušek atomových zbraní (CTBTO) má po světě asi 60 stanic, které měří výskyt radioaktivních prvků v atmosféře. Dvě z nich jsou přímo v Japonsku. Data z těchto stanic dokazují, že se materiál palivových článků ve fukušimských reaktorech zatím ve větší míře netaví. Zatím se z elektráren dostávají do ovzduší izotopy jódu a césia a k tomu xenon. Pokud by došlo k tavení paliva, uvolňoval by se zirkon a baryum. To aspoň tvrdí švédský expert Lars-Erik De Geer, který má k datům CTBTO přístup. Jenže i jeho hlas je hlasem volajícím v poušti nesmyslů, fám, spekulací a vyložených lží, jimiž jsou napěchovány sdělovací prostředky.

"Úroveň radiace mimo Japonsko nebude nebezpečná. A její úroveň v Japonsku, s výjimkou bezprostředního okolí fukušimských reaktorů, mě neznepokojuje," říká De Geer.

Data ze stanic CTBTO nesmějí být podle platných mezinárodních dohod zveřejňována. Teď se k jejich zveřejnění chystá Rakousko. Jak je asi budou naši jižní protiatomově ladění sousedé interpretovat? Počkejme si a uvidíme a uslyšíme. A pak přemýšlejme nejen nad tím, CO nám kdo říká, ale také nad tím, PROČ nám to říká.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora