Tento text se naoko zabývá tureckým prezidentem, ale ve skutečnosti odhaluje, s jak slabými argumenty omezují všechny vlády svobodu slova na sociálních sítích.
Prezident Erdogan oznámil, že nechá turecká sociální média důsledně kontrolovat a případně i některá zavřít. A když jsem četl jeho zdůvodnění, tak jsem málem spadl ze židle. Řekl totiž doslova, že „chce chránit občany před nenávistí, hrozbami a teroristickou propagandou“. Taky vás to napadlo? Turecký autoritář používá úplně stejnou argumentaci jako demokratičtí politici na Západě.
Že si toho v Turecku všimli, ukazuje komentář vládě blízkých novin „Hürriyet“: „Dělá se (Erdoganovi kritici, P.R.) jako by chtěl zrušit všechna sociální média. A přitom existuje regulace i v USA, v Německu, Francii, Belgii a Anglii. (...) Když USA a Evropa něco udělají, tak to neznamená, že sociální média ruší, ale když to udělá Turecko, tak to je něco jiného?“
Z druhé strany politického spektra od TR24 bylo slyšet toto: „Ačkoliv to vypadá, jako by byl jejich záměr (Erdogánových opatření P.R.) předejít urážkám, tak ve skutečnosti mají zabránit tomu, aby opozice používala sociální média jako svou komunikační platformu.“
Stejné zájmy a stejné argumenty
Při svém příštím analytickém semináři tyto tři výroky použiji jako cvičení, ale změním autory. Půjde to snadno, protože Erdoganův výrok by mohl pocházet od kteréhokoliv evropského státníka. Také list „Hürriyet“ píše jako nějaký státotvorný tiskový orgán v Evropě a třetí hlas, TR24, používá standardní argument opozice kdekoliv.
Turecký autokrat zdůvodňuje omezení svobody slova stejně jako evropští demokraté. Tak třeba norská vláda nedávno prohlásila, že vytvoří vládní komisi, která „má zabránit rozšiřování fake news a hate speech v internetu“. Přesně tohle přece chce i Erdogan. Co nás to učí? Dvě věci.
Nejprve to, že přesvědčivost argumentu nevyplývá z něho samého. Samo tvrzení, že chceme chránit občany před „nenávistí, hrozbami a teroristickou propagandou“, umožňuje zakázat cokoliv, protože to je „nenávistné...“. A přesně tohle známe z Německa, či Francie, ale i z debat u nás. Vlády často označují za nenávistné to, co jejich opoziční kritici považují za přesný a nezaujatý popis skutečnosti. Rozsoudit to nejde, protože v sociálních otázkách neexistuje nepochybná pravda, jako je výška Mt. Everestu, rychlost auta Lewise Hamiltona anebo váha nejdelší vánočky světa.
A ještě cennější je druhé poučení. Ten, kdo má moc, se může chovat tak, jako by měl pravdu. Ta sice, jak jsme si právě řekli, v sociálních otázkách neexistuje, a proto si ji může přivlastnit každý z nás. Vy nebo já můžeme tvrdit, že máme pravdu, ale jen státní orgány mají i moc určit, co je pravda. A proto se nám přihodí, že záludný paša od Bosporu a dobrá víla Evropy z Berlína používají stejné zdůvodnění pro zákaz rozdílných myšlenek. Ty myšlenky mají ale jedno společné. Jsou pro vládnoucí nepohodlné, protože v konečném důsledku ohrožují jejich moc. A tady si oba tak rozdílní politici podávají ruce s vládci všude na světě. Nikdo se dobrovolně nevzdá moci.
Právo na pravdu
Ale jeden rozdíl mezi despotou a demokratem najít můžeme. Dá se rozhodnout, jak oprávněná je moc těch, kteří určují, kdo na sociálních sítích nesmí mluvit. Právo vykonávat moc odvozujeme od demokratičnosti volby. A proto připisujeme německé kancléřce větší oprávněnost vládnout než třeba ruskému prezidentovi.
Ale má to malý háček. Když se ptáme po oprávněnosti moci vládnoucích, tak se nepřímo ptáme, jaké možnosti mají kritici vlády projevovat svoje názory. V ideálním světě by se demokratický politik lišil od diktátora tím, že by vůbec neomezoval svobodu slova občanů. Ale o vytvoření opravdové demokracie jsme se přestali snažit, a proto ve světě, který máme, cenzurují také demokratičtí politici. A ti mají v podstatě stejné pohnutky jako orientální despota. Chtěli by vládnout věčně, a proto udržují svou moc tím, že zabraňují kritikům získávat na sociálních sítích podporu, aby je jednoho ošklivého dne vystřídali u moci.
Diktátor a demokrat se tedy neliší v tom, že se nechtějí vzdát moci a snaží se přidusit hlas těch, kteří je o ni chtějí připravit. Ale liší se v tom, že třeba německá kancléřka získala moc v nepochybně demokratické volbě. To ale přesto ani zdaleka neznamená, že by její definice „nenávisti a ohrožení“ a čehokoliv jiného byla objektivně pravdivá.
Kdyby měl demokratický vůdce upřímný zájem dozvědět se, co si lidé myslí nejenom o „nenávisti“, ale o všech ostatních důležitých otázkách, tak by nijak neomezoval jejich možnosti vyjadřovat svůj názor na sociálních sítích. Nestačí tedy být demokraticky zvolen, ale je třeba se i demokraticky chovat. To zní jednoduše, ale nikdo to nedělá dobrovolně.
Převzato z blogu se svolením autora
Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč