Jsme v této válce spojenci, nebo ne? Když se na jaře roku 2003 Praha vyhýbala oficiální odpovědi, jasno udělal až čerstvý exprezident Václav Havel. Hlavně jeho podpisem se Česko víceméně zařadilo do „koalice ochotných“.
Uplynuly čtyři roky a jsme chytřejší. Už víme, že tahle válka selhala, stabilitu Iráku nepřinesla, natožpak demokracii, nemluvě o majáku naděje inspirujícím celý region. Jsme ale už tak chytří, abychom mohli tvrdit, že jsme to předvídali od začátku? Můžeme už říkat, že tehdy jen soukromník Havel obloudil autistu Špidlu, takže po spojenectví s Británií nám v roce 2007 nic není? To se ukáže právě teď.
Praštit se kladivem a zapomenout
S rukojmími je vždy problém, na který žádný ideální recept neexistuje. To ví celý svět, včetně „lotrovských režimů“, a proto také rukojmí s oblibou získávají. Funguje to jako stará známá praktika na hlodavou bolest. Bolí vás zub? Uhoďte se kladivem do palce a na bolavý zub v tu ránu zaručeně zapomenete.
Obtěžuje vás Západ tím, že prosadil celkem silnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN? Ohrožuje tato rezoluce budoucnost vašeho jaderného programu? Souhlasí s ní Rusko a Čína, takže to začíná být vážné?
Sežeňte si rukojmí a Západ na původní rezoluci v tu chvíli zapomene.
Takhle nějak uvažoval před deseti dny Írán, když rezoluce proti jeho jaderné neposlušnosti prošla v New Yorku.
Další události jsou známy a stále nahrávají více Teheránu než jednotě Západu. Tento recept je na rozdíl od situace rukojmích vždy spolehlivý.
Íránské revoluční gardy na lodích vyzbrojených raketami napadly britský člun, který v iráckých vodách a vyzbrojen mandátem OSN chtěl kontrolovat projíždějící loď. Jsou tedy britští námořníci zajatci, nebo rukojmími?
Selský rozum říká, že toto je jasný případ rukojmí. Vždyť Írán svou verzi – Britové prý pronikli do íránských výsostných vod – zfušoval tak dokonale, že tomu nikdo nevěří: nejprve zveřejnil jedny souřadnice, a pak opravené. Jenže už sami Britové hovoří o zajatcích a odvolávají se na ženevské konvence, které se zajatců týkají. Ty jsou sice revolučním gardám vcelku ukradené, ale Írán trvá na dvoustranném vyjednávání – mezi Teheránem a Londýnem. Jak tedy můžeme spojencům pomoci? Stačí se podívat na to, jak se věc probírá v OSN a co žádá Londýn.
V Radě bezpečnosti to zatím funguje podle metody kladiva na bolavý palec. RB hlasovala o nové rezoluci za propuštění Britů. Schválila ji jednohlasně. Hurá, zní prvoplánově leckde v médiích, vida, i Rusko a Čína jsou proti braní rukojmí. Detaily – ve kterých, jak víme, vězí čert – jsou potlačeny. Tak se na ně podívejme: proč rezoluce vyjadřuje jen „hluboké znepokojení“? Proč neprošla původní verze s odsudkem Íránu a s konstatováním faktu, že Britové byli přepadeni v iráckých vodách, kde se pohybovali z pověření OSN? Proč narazila na odpor zejména Ruska a Jižní Afriky?
Britům jde o životy jejich lidí, takže mají jiné priority než analýzu těchto otázek. Mušketýrské NATO (jeden za všechny, všichni za jednoho) není vůči Teheránu použitelné, neboť ten „Američanům nenalévá“. Zkoušejí to tedy přes vstřícnou Evropskou unii. Přiblíží se EU o krůček ke společné politice, nebo se budou některé země těšit, jak to „lokaj Američanů“ schytává? O to právě jde, malým proporčním dílem i v Praze.
Otázka Tonyho Blaira
Londýn by chtěl, aby partneři z EU podnikli tvrdé kroky vůči Teheránu. Nikdo to neřekne nahlas, ale tato prosba míří zejména na Německo. Je známo, že právě Německo je největším evropským obchodním partnerem Íránu, že tam ročně vyváží řádově za miliardy eur, což několikanásobně převažuje dovoz odtamtud. (Co se „islámských fosilních paliv“ týče, Berlín je zaopatřen zejména z Libye.) Ohrozil by Berlín svůj byznys kvůli spojenci a jeho rukojmím? A ohrozila by Praha svůj íránský „byznysek“?
Teprve uvidíme. Německé elity se tváří odhodlaně. Ruprecht Polenz, šéf zahraničního výboru Spolkového sněmu, je zklamán rezolucí Rady bezpečnosti, je to prý příliš málo a Britové jsou v právu. Jenže týž den vidíme v Lidových novinách titulek Němci se bojí víc USA než Íránu: 48 % občanů Spolkové republiky si podle průzkumu myslí, že USA ohrožují světový mír více než Írán! Postaví se země EU za člena vlastního „společenství hodnot“, který je spojencem „hrozby míru“? Tu otázku neklade Donald Rumsfeld, ale vláda Tonyho Blaira.
LN, 2.4.2007
Autor je redaktor Respektu