Dovést dnes Putinovo Rusko ke kolapsu jako kdysi Brežněvovu říši není možné

Většina čtenářů se pravděpodobně shodne, že právo silnějšího není v mezinárodních vztazích ideálem a že manýry silničních lupičů či námořních pirátů nemají v civilizovaném světě co dělat. Leč bohužel, ne všechny hlavy evropských států sdílejí tento názor. Vzniká otázka, jakou cestou přesvědčit Vladimira Putina, aby se přestal dívat na své sousedy jako na kořist. Sankce jsou jedno z prvních slov, které v této souvislosti padá. Mohou být účinné?

Z historie známe řadu příkladů hospodářských sankcí, zejména těch, které nefungovaly. Legendární je americké embargo vůči Kubě anebo bojkot řady arabských států namířený proti Izraeli. Ale jsou i příklady úspěšných sankcí.

Když vadí choulostivé paměti

Ve 20. letech zavedla Liga národů sankce proti Jugoslávii a Řecku. V obou případech byly jejich příčinou pokusy o anexi části území sousedních států – Albánie, respektive Bulharska. Koncem 40. let donutily Spojené státy Nizozemsko ke změně koloniální politiky, která nakonec vedla k nezávislosti Indonésie. Sankce spočívaly v částečném zmrazení Marshallova plánu a nizozemskou ekonomiku údajně stály 1,1 procenta hrubého domácího produktu.

Sankce ale úspěšně použil i Sovětský svaz proti Finsku. V roce 1958 se předsedou vlády stal Karl-August Fagerholm, prozápadní politik. SSSR přišel se sérií opatření, která měla dát Finům najevo, že je Fagerholmovo předsednictví přijde draho. Koncem roku 1958 Sověti nátlak vystupňovali, a to z velmi kuriózního důvodu. Bývalý finský ministr vnitra, komunista Yrjö Leino, měl vydat politicky choulostivé paměti. Moskva požadovala zákaz publikace, což Fagerholm odmítl s poukazem na neexistenci cenzury ve Finsku. Sověti ale uspěli. Fagerholm rezignoval, kniha šla do stoupy a prosovětský prezident Urho Kekkonen jel do Leningradu přesvědčovat Chruščova, že Finsko zůstane „dobrým sousedem“.

Spojené státy úspěšně použily sankce během 60. až 90. let několikrát. Většinou formou pozastavení mezinárodní pomoci. Příčiny: nerespektování majetku zahraničních investorů, porušování lidských práv, šíření jaderných materiálů. V letech 1975–76 použily USA ekonomický nátlak na Tchaj-wan poté, co vyšlo najevo, že ostrovní stát tajně vyvíjí atomovou bombu. Tchajpejská vláda od projektu nakonec ustoupila; sankce přitom přišly tamní ekonomiku jen asi na desetinu procenta HDP. (Z dnešního hlediska se spíše zdá, že USA měly Tchaj-wan raději podpořit.)

Během 80. let Reaganova vláda použila masivní sankce proti Polsku a Sovětskému svazu jako odpověď na Jaruzelského vojenský převrat v roce 1981 motivovaný Moskvou. Už tehdy se jednalo o plynovod – spojení ložisek na poloostrově Jamal se západní Evropou. Vyjednání sankcí na plynovod bylo extrémně obtížné, protože vyžadovalo spolupráci západoevropských vlád, které byly víceméně prosovětské. Tehdejší argumenty se nelišily od dnešních: sovětský plyn je levný, potřebujeme jej, stavba plynovodu poskytne zakázky našim firmám atd. Sankce byly nakonec prosazeny, ale netrvaly dlouho.

Přesto americké sankce z 80. let dosáhly cíle: přispěly k totálnímu hospodářskému kolapsu Sovětského svazu a jeho satelitů. Reagan zvítězil, komunismus prohrál. Bohužel, současná situace ve vztazích Rusko vs. Západ je jiná.

Co na Putinovu zemi neplatí

Historie sankcí učí, že mohou být účinné, pokud protivník je ekonomicky citlivý a zodpovědný vůči občanům. V takových případech stačí sankce o velikosti zlomku procenta HDP a vláda sankcionovaného státu obvykle dojde k názoru, že bude výhodnější změnit politiku než nést náklady. Jenomže na Putinovo Rusko to neplatí. Životní úroveň jeho samotného sankcemi neutrpí a na zbytku populace Putinovi nezáleží. Ruská ekonomika byla tvrdě zasažena sankcemi po anexi Krymu v roce 2014 – nevěřte ruským propagandistům, kteří prohlašují, že sankce nevadí! Celkové náklady lze velmi hrubě odhadnout na několik procent HDP.

Před Krymem byla ruská ekonomika schopna držet krok s Čínou. Hrubý národní důchod Ruska v přepočtu na hlavu byl během let 2003–2013 více než dvojnásobný oproti Číně. Nyní již Čína ekonomicky předehnala Rusko. Ukazuje se, jak kontraproduktivní je Putinova politika pro obyčejného Rusa: za hospodářsky nezajímavý, avšak politicky prestižní Krym obětoval prosperitu národa.

Putin není racionální podle západních kritérií, stejně jako onehdy sovětští vůdci. Na rozdíl od SSSR však současné Rusko má přece jen některé silné stránky: nízký dluh, vysoké devizové a zlaté rezervy. Rusko má dnes tržní ekonomiku, která je méně zranitelná než rozkládající se plánované hospodářství éry Brežněva a Gorbačova. Dovést Rusko ke kolapsu srovnatelnému s 80. lety dnes není možné. Přesto se Západ nesmí jen tak vzdát. Moskevští vůdcové jsou tím agresivnější, čím bezpečněji se cítí. Politika usmiřování vede jen ke stupňování požadavků. Platilo to v minulosti i nyní. Mimochodem pro Peking to platí rovněž. Rusko není ani jediný, ani největší nepřítel Západu – a Tchaj-wan je mnohem důležitější než Krym.

LN, 24.2.2022

Autor je ekonom, Algorithmic SICAV

Robot Investment Calculator