21.9.2021 | Svátek má Matouš


SVĚT: Poučení z Afghánistánu - jedno ne, jedno ano

7.9.2021

NE

Už jsem se zde na NP zmínil o progresorech, o profesi lidí, kteří urychlují společenský pokrok v intencích dané ideologie. Vymyslela si je někdy v 60. letech autorská dvojice bratrů Arkadije a Borise Strugackých, načež prošla v jejich sci-fi románech zajímavým vývojem. Zpočátku autoři progresory adorovali, byli to hrdinové budoucího komunistického světa, kteří cestují na planety se zaostalými civilizacemi, aby je posunuli ke „světlejším zítřkům“. Avšak celou sérii progresorských příběhů ukončili sebezpytným prozřením kdysi slavného progresora Maxe Kammerera, který pochopí, že všechno, co dělali, bylo zhoubné a skončilo fiaskem s tisíci mrtvých navíc (planeta Arkanar).

Progresorství je vlastně nástrojem sociálního inženýrství a já sám jsem se na 40 let stal pokusným morčetem v tomtéž sociálně inženýrském projektu, který si kvůli cenzuře takhle oklikou vzali na mušku bratři Strugačtí – v budování komunismu, jehož základní tezí bylo, že všesvětovou vládu proletariátu je třeba prosadit násilím. Obdobným projektem byl i nacismus, jehož základní tezí zase bylo násilím prosadit nadvládu germánského nadčlověka.

Nelze si nevšimnout podoby výše uvedeného s tím, co se dělo v uplynulých 20 letech v Afghánistánu a co teď leze na světlo. Minimálně od rozprášení al-Káidy se též jednalo o sociálně inženýrský projekt, který měl za úkol přeměnit islámské společenství feudálních klanů a kmenů nikoli v konstituční monarchii, ale rovnou v moderní demokratickou republiku západního střihu. Tedy stlačit přinejmenším tři století evropského vývoje do 20 let, a když to nešlo po dobrém, mělo to jít po zlém.

Za tuto změnu zadání z čistě vojenského na progresivistické (progresivismus je dnešní obdobou progresorství bratří Strugackých – novým sociálně inženýrským projektem na urychlení společenského vývoje v „zapadlých“ koutech světa) nese největší odpovědnost Obamova administrativa, nikoli americká generalita či NATO. Vojákům nezbylo než poslouchat, i když se domnívám, že si byli v mnoha případech vědomi katastrofy, do které se řítí. Byli pod tlakem nejen progresivně naladěné Obamovy administrativy, ale též médií, která se řídila heslem „přání je otcem myšlenky“ a viděla pokrok tam, kde ve skutečnosti žádný nebyl. Trumpovo pochopení problému přišlo příliš pozdě a Bidenovo neumětelské provedení ústupu všemu nasadilo korunu.

Jelikož nemám osobní zkušenost s Afghánistánem, o to bedlivěji jsem v posledních týdnech sledoval medializované názory a příspěvky očitých svědků. Mezi jiným mě upoutalo vyprávění bývalého velitele české polní nemocnice v Afghánistánu, který na ČT24 popisoval, jak je zpočátku místní lidé přivítali sprškou kamení, pak ale přiváděli do nemocnice i děti a nakonec dovolili, aby lékaři viděli jejich ženy. Z pohledu západního „pokrokového“ novináře to byl důkaz demokratizace, ale ve skutečnosti fakt, že tito Afghánci dovolili, aby západní lékaři prohlédli jejich ženy, žádnou demokratizaci myšlení nedokazuje. Kdyby někdo po těch místních mužích chtěl, aby dovolili svým ženám vidět i jiné muže než lékaře, nesáhli by po kamení, ale rovnou po kalašnikovu. A takových „záměn“ či chybných hodnocení se muselo za posledních 20 let odehrát v Afghánistánu tisíce! Než začátkem srpna padly kulisy a odhalily, že feudální struktura afghánské společnosti, kromě úzké vrstvy intelektuálů v Kábulu, se nezměnila a že status quo drželo jen násilné obsazení země.

Z toho vyplývá pouze jeden závěr:

NE všem pokusům nasadit západní ozbrojené síly v jménu jakýchkoli sociálně inženýrských projektů, NE všem záměrům používat síly NATO pro progresivistické plány na urychlení společenského vývoje, byť ve jménu těch nejušlechtilejších idejí. V těchto případech vždy platí okřídlené úsloví – mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky!

To neznamená, že jsem zavilým nepřítelem všeho pokroku, ale životní zkušenost mě naučila, že pokrok je evoluční, nikoli revoluční proces. Chcete-li jej urychlit násilím, dočkáte se jen hekatomb mrtvých a místo pokroku regrese.

Cítí-li někdo potřebu zasazovat se třebas za emancipaci muslimských žen nebo za práva gayů, nechť tak činí prostřednictvím nevládních organizací, ale ať nenutí nátlakovými skupinami západní vlády, aby tyto snahy podepíraly okupačními ozbrojenými silami.

Při této příležitosti není od věci uzavřít první téma článku třemi paradoxy progresivismu:

1. Ačkoli progresivisté ve svých mateřských zemích prosazují multikulturalismus, vůbec jim nevadilo, že v zájmu teoretických lidských práv podporovali v Afghánistánu likvidaci místní kultury ve prospěch své západní kultury, tedy že se v této zemi zasazovali za monokulturalismus, který je podle nich extrémně pravicový, ne-li přímo fašistický.

2. Ačkoli progresivisté holdují občanské společnosti a odsuzují politický systém, v Afghánistánu vyžadovali, aby svými ozbrojenými silami zasahoval právě jimi opovrhovaný politický systém.

3. Ačkoli progresivisté odsuzují kolonialismus, v Afghánistánu plédovali pro řešení, které v podstatě novodobým kolonialismem bylo. Na jedné straně odmítají připustit, že kolonialismus nepochybně nějaký pokrok třebas do Afriky přinesl, na straně druhé se však utěšují, že dvacetileté obsazení Afghánistánu přece jen nějaké stopy pokroku zanechá.

Pokud se západní politikové progresivistického ražení pokusí prosadit další projekt sociálního inženýrství silou, musejí jim bezpečnostní experti právě s odkazem na Afghánistán jasně říci NE.

ANO

Na rozdíl od SPD a KSČM a jejich příznivců, kteří zásah v Afghánistánu odmítají a tvrdí, že tam alianční vojáci, včetně českých, neměli co dělat hned od začátku, jsem přesvědčen, že islámský terorismus se nesmí nechat bez odvety, kolektivní odvety celého Západu. Takže každé vojenské akci, která bude odpovědí na teroristický čin, je nutno říci ANO. Jenže je to třeba dělat jinak než plošným a dlouhodobým obsazením země, kde jsou teroristické základny. Na to, jak trestuhodně zapomněli američtí bezpečnostní experti (opět jsem přesvědčen, že na nátlak „pokrokových“ politiků) na staletí vojenských zkušeností Evropy se všemi typy vojenských konfliktů, včetně prací vojenského teoretika Carla von Clausewitze, upozornil Jan Macháček ve svém Monitoru, jenž vyšel v pátečním vydání LN 3. září 2021. Připomněl Clausewitzovy dvě menší práce věnované právě guerille, tedy malé válce, jež vycházejí z rozboru roajalistického povstání ve Vendée a v údolí Loiry a ze španělské partyzánské války proti Napoleonově armádě. Podle Clausewitze se velké války bojují strategicky v útoku a takticky v obraně a ústupu, kdežto malé války (Vietnam, Afghánistán) se bojují strategicky v obraně a takticky v ofenzívě. Laicky řečeno, spíše než provádění bojových akci na místě musíte mít v malé válce dokonale promyšleno, co je cílem celé operace a kdy a jak z ní vycouváte. Avšak v Afghánistánu Američané chybně bojovali „velkou válku, strategickou v útoku, ale obranu, ústup a strategii odchodu úplně zanedbali“, abych volně citoval Jana Macháčka.

Pokud přejdeme od těchto teoretických úvah k praxi, ozřejmí se fakt, že v guerille nelze s trvalým úspěchem rozvinout velkou polní armádu a držet území, ale že je zapotřebí přejít na tutéž guerillovou taktiku „udeř a uteč“. Prostě bojovat proti partyzánům partyzánskými metodami. To velice dobře vyzkoušeli Němci za druhé světové války, když udrželi partyzánské hnutí v celé Evropě na snesitelné úrovni (z jejich pohledu) speciálními Jägerkommandy či Sonderkommandy, tedy malými mobilními skupinami, které dokázaly pronásledovat partyzánské oddíly v jejich prostředí. Chápu, že není možné se veřejně hlásit k tomuto odkazu evropského vojenství, poněvadž Jägerkommanda a Sonderkommanda SS tvořili kriminálníci a ti největší hrdlořezové, na jejichž vrub jdou ty nejhorší zločiny proti lidskosti (takto nechvalně proslula např. protipartyzánská divize SS „Handschar“ nebo SS Sturmbrigade „Dirlewanger“), ale Západ má dnes k dispozici sofistikované prostředky na pronásledování a likvidaci teroristů – guerillových bojovníků, aniž by musel používat zločince a psychopaty.

Jsou to jednotky rychlého nasazení, které z logiky věci jsou též jednotkami „rychlého stažení“. Naprosto ideálně, ve spojení s robotizací ve formě dronů a chytré munice a za pomoci satelitního sledování se hodí k zasazování nekompromisních úderů ve stylu „udeř a uteč“, aniž by se plošným rozmístěním vystavovali téže taktice guerillových bojovníků.

Budoucnost boje proti islámskému terorismu je nepochybně v této robotizované formě taktiky „udeř a uteč“ a několik posledních let s překvapivě dobrými výsledky napovídá, že americká vojenská strategie se bude v budoucnu ubírat tímto směrem, jemuž je třeba pro bezpečnost Západu jednoznačně říci ANO.

Chápu, že humanisté mezi námi budou proti tomuto způsobu boje, kdy se z nebe snese raketa a vymaže z povrchu zemského teroristy obývaný dům nebo auto s jejich specialisty, vznášet námitky a mluvit o vraždění. Těm odpovídám parafrází citace z filmu, který všichni velmi dobře známe:

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na teroristovi není zločinem.



Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!
Kolo štěstí se sebamedem: Vytočte si kosmetiku pro celou rodinu!

Celý týden hrajeme o 400 hodnotných cen a slevy na kosmetiku značek sebamed, sebamed PRO! a sebamed Baby. Vytočte si i vy na kole štěstí kompletní...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.