Prapříčinou této podivnosti byl ruský právník Sergěj Magnitsky, který se příliš zajímal o podvodné počínání policejních a vládních činitelů, což v roce 2009 vedlo v Moskvě k jeho zatčení, jež on nepřežil. Americký senát ve Washingtonu zareagoval přijetím zákona zakazujícím vstup do USA osobám potřísněným podezřením z této smrti. Putin v Kremlu se popudil, rozhlížel se po vhodném odvetném opatření a našel je ve státem nevalně spravovaných sirotčincích. Mezinárodní organizace odhadují množství jejich chovanců ve výši 800 000, oficiální ruská statistika uvádí daleko nižší počet 105 000.

Od roku 1991 kolem 60 000 jich opustilo rodnou zemi cestou adopce, stali se z nich Američánkové. Ruskému eráru ubyla starost, materiální výdaje, aniž ovšem přibyl pocit správného vlasteneckého počinu.

- - -

Jakožto někdejší okresní soudce s agendou občansko-právní jsem se těmito záležitostmi rovněž zabýval. Zájem o adoptivní rodičovství býval však pramalý, šlo tehdy o početně nepatrnou agendu. Rodinné prostředí pro opuštěná Cikáňata se vůbec nedalo sehnat. Zákon nevyžadoval tělesnou prohlídku žadatelů, dovoloval i adopce jednotlivcem - ne tedy jednom manželským párem -, ale na rozdíl od některých západních zemí vylučoval adopce osob již dospělých. V rozvodech se rodiče o vlastní děti nezřídka rvali a házeli si do tváře politickou mrvu. Adopce byly zásadně nekonfliktní a politicky nepříliš náročné. Ministerstvo spravedlnosti se ale rozčilovalo nad občasnou nedostatečnou zakaleností, když status adoptivních rodičů byl přiznán lidem sice bezúhonným, milujícím, ale také v Boha věřícím. Jednou jsem v adoptivním řízení obdržel zprávu z MNV, denuncující žadatele jako náboženské tmáře a domáhající se zamítnutí návrhu. Lidoprávné sdělení přišlo obyčejnou poštou a dostalo se mi do ruky dřív, než je mohla kancelář evidovat, takže nebyl problém je zlikvidovat, adopce se udělila a nikdo se mi už o případu nezmínil.

- - -

Jedním z mnohých překvapení zde v Americe byla ochota adoptovat, za své přijmout drobečky z hodně vzdálených koutů světa, s jinou pigmentací, se vším jinačím. Poskytnout příležitost nejen k oživení bezdětného manželství, ale i domov, kde už mají půl tuctu nebo i víc svých vlastních capartů.

Množily se adopce s korejskými, vietnamskými, všelijakými kořeny.

Příklad: Thajsko, Bangkok, šéf tamější odbočky Fordovy nadace, se svou manželkou projížděl východní, hodně chudičkou částí země a náhodou došlo k zastávce u nějakých misionářů, též se starajících o odložená, nikým nechtěná robátka. Upoutala tam jejich pozornost dvojčátka - holčičky, jejichž matka při porodu v džungli zemřela, a jiné její dítě mnoho hodin putovalo na onu misii, kde snad budou mít šanci na přežití.

Návštěvníci z Bangkoku se rozhodli robátka zachránit a v krabicích od bot si je odvezli. Následovaly komplikované a též nákladné patálie s podplácením lačného úřednictva, vše nakonec dobře dopadlo. Dvojčátka si přivezli do Ameriky, tam vyrostla již bez ponětí, ba ani dychtění po svém původu, jinačí svět se jim otevřel. Posléze několik roků strávila v africkém Kamerunu a Egyptě, kde jejich adoptivní otec působil v diplomatické službě. Bývala by dvojčátka tehdy přežila, nebýt těch záchranných krabic od bot? Rozepsal jsem se tady o nich, poněvadž to jsou mé neteře.

Na Nové Guineji česká rodina adoptovala papuánskou holčičku, stala se z ní česká Andulka. Když dívka dospěla, oženil se s ní posrpnový exulant s nevyprchanými vlasteneckými sklony: bližší česká Papuánka než cizí Australanka, to dá rozum.

Manželství Josefa a Zdeny Škoreckých bylo bezdětné. Dávali přednost korejskému děcku, což je ale vedlo k nepříjemné realitě běhu přes vysoké a stále rostoucí byrokratické překážky: věk žadatelů, Josefovi tehdy táhlo již téměř k padesátce. Úřední vyšetřování jejich materiální situace, mentální dispozice, kádrování, k ničemu kloudnému to nevedlo, získat se nedalo ani dítko indiánské či eskymácké.

Nezbylo než naslouchat skřekům dost neuroticky se ohlašujícího papouška a smířit se s neformální adopcí čeledě kočičí. Několik jich tam trvale sídlilo, jeden kocour jménem Brežněv se k nim pravidelně vloudil jen se nacpat. Občas též snad i spal, ale zcela určitě nezůstal překážet dvacet let jako Rudá armáda znovuosvoboditelka rodné země.

- - -

V prosinci 2011 se Vladimír Putin seznámil s novinkou, v Rusku do té doby málo známou, v podobě spontánních projevů nevole za značného počtu veřejnosti. Přemnohým se nelíbilo, zřetelně protivilo Putinovo protiústavní úsilí znovu se chopit nejvyšší moci v roli prezidenta. Překvapivě energická opozice vůči takovým choutkám se v západním mediálních zdrojích setkala se značnou podporou, což rovněž přispělo k Putinově protiútoku. S podrobnostmi jsem se seznámil zásluhou americké publicistky, s ruskou problematikou znamenitě seznámené černošky Cathy Young. V článku "Putin's Innocent Victims" neboli "Putinovy nevinné oběti" (The Weekly Standard, 4. února 2013). Došlo ke spěšnému přijetí "Dima Jakovlev zákona", jímž se zakazují adopce americkými žadateli. Záminkou byla tragedie, k níž došlo v roce 2008 ve státě Virginii, když Dimitrij Jakovlev, ve věku pouhých osmnácti měsíců, tehdy již s jménem Miles Harrison, zahynul v zaparkovaném automobilu jeho adoptivního otce, milujícího, leč zapomnětlivého.. Případ byl hodnocen jako involuntary manslaughter - terrible but innocent mistake, pachatel shledán nevinným, a tak dána příležitost ke značnému protiamerickému rozhořčení. Zákonodárkyně Světlana Gorjačeva prohlásila, že mnoho Američany adoptovaných ruských dětí se stává obětmi nejen sexuálního vykořisťování, ale i odoperování tělesných orgánů k potřebným transplantacím. Vselovod Chaplin, mluvčí ruské pravoslavné církve, vyjádřil názor, že ruským dětem v Americe se nedostane příležitosti stát se dobrými křesťany s nadějí dostat se do nebe.

Z oněch 60 000 případů dětí, od roku 1991 adoptovaných, 19 jich zemřelo buď vinou zneužití nebo zanedbání péče, což odpovídá domácímu ruskému průměru. Ruští aktivisté citují údaje ministerstva výchovy: Méně než 1 z 20 dosáhne v dospělosti vyššího vzdělání, 1 z 5 je nezaměstnaný, 2 z 5 se dopustí zločinu, 1 z 10 spáchá sebevraždu.

Ruský žurnalista Denis Tukmakov zveřejnil své přesvědčení, že pro ruského sirotka je lepší zemřít, než se stát Američanem.

Na tiskové konferencei jiný žurnalista na otázku o tomto novém zákonu dostal od Putina odpověď, že je zřejmě sadomasochista dávající přednost americké realitě.

Tento zákon, svými kritiky přejmenovaný na "zákon krále Heroda", získal přes protestních 100 000 podpisů a ruští adoptivní rodičové poslali otevřený dopis Putinovi s úpěnlivou prosbou, aby z ruských sirotků nedělal rukojmí, a tak je připravoval o možnost jejich lepší budoucnosti.

Ruský ústav studia veřejného mínění, znám zkratkou VTSIOM uveřejnil svá zjištění: tři čtvrtiny ruské veřejnosti podporují Putinův zákaz amerických adopcí.

Úplně nakonec jedna zpráva příznivá: vzdor takovému zákonu přece jen padesáti sirotkům se podařilo do Ameriky odletět zásluhou podpisu na soudním souhlasu, k němuž došlo před vstupem zákona v platnost. Žádná tedy manipulace se zrušením podpisu a případně i se zrušením jeho autora, jak bývalo dřívějším bolševickým zvykem, který nikoho nepřekvapoval.

Takže přece jen pokrok, i když nepachtí vpřed obdivuhodným tempem.

KONEC

----------------------------------------

Upozornění: V únoru 2013 vydává nakladatelství Šulc-Švarc knihu Oty Ulče Malá doznání okresního soudce s podtitulem Výsledek nápadu Josefa Škvoreckého. Autor ji původně napsal anglicky (The Judge in a Communist State), The Times Literary Supplement ji velebily pro "anekdotickou lehkost, ale i dostatečnou dávku srozumitelnosti jak pro laika, tak pro odborníka, aby vychutnali sdělování pikantně kořeněné a občas i mrazivé." Leonard Shapiro, profesor na LSE (London School of Economics) ji chválí jako "unikát, jediný případ, že soudce z takového prostředí se dostal ven a o svých zkušenostech napsal." Josef Škvorecký v dopisu autorovi se vyjádřil takto: "Je to to, co jsem si od toho sliboval, solidní a přitom sranda, ten správný ton utahování si z toho nabubřele pompézního fenoménu, jenž se nazývá komunismus." Česká verze vyšla v Torontu jako v pořadí desátý výtvor nakladatelství 68 Publishers. Pár výtisků se podařilo do znormalizované klece propašovat. A nyní, po přemnoha letech, v domácím prostředí legálně vychází jako dokument hanebné doby, bez sebemenšího edičního zásahu, spolu s Úvodem a ještě delším Závěrem.