Onen americký melting pot - asimilační tavící hrnec, pořádně zamíchaný, různě kořeněný guláš, stále ještě jakž takž funguje, vzdor nepřehlédnutelným výjimkám hispánským a mohamedánským. Náš potomek je česko-německo-švýcarsko-čínský Američan a nedávno jsem se dočetl o lékaři, s Obamou spřízněném, s kořeny těmito: Evropan, Afričan, americký Indián, též Ind, Číňan, Korejec a Latino.

Jako každý rok došlo i letos v našem nepozoruhodném městě Binghamtonu ve státu New Yorku k naturalizaci - proceduře udělování občanství. Hlavní titulek v místních novinách: PROUD TO BE AMERICANS. 29 TAKE CITIZENSHIP OATH IN BINGHAMTON CEREMONY. NEW CITIZENS HAIL FROM 21 COUNTRIES. Následoval seznam noviců, novokřtěnců: Nejvíc (10) jich z Asie (Indie, Pakistán, Čína, Vietnam, Korea a nikdo z Japonska), šest z Afriky (po jednom z Konga, Keni, Tanzánie, Somálska, dva či spíš dvě z Ghany, jedna z nich s pozoruhodným jménem Vincencia Enyonam Turecek), o třetí místo, se stejným počtem čtyř zájemců, se dělily Evropa (tři z Bosny a Hercegoviny a jeden Holanďan) a Latinská Amerika (Venezuela, Guatemala, Honduras a k tomu i Haiti z Karibiku).

Jak spolu budou - pokud vůbec budou - komunikovat?

- - -

Budování vědeckého socialismu dalo popud k největšímu odchodu ze země od doby Bílé hory. Ani Hitler s námi tolik nepohnul. Vítězný únor 1948 zrodil první značný exodus. Dvacet roků poté byl ovšem příčinou druhého početného exilu příjezd tanků internacionálních bratrů v srpnu 1968. K poslední, tzv. benzinové vlně došlo začátkem osmdesátých let a týkala se převážně občanů tehdejší ČSSR, kteří se během letní dovolené dostali na Západ přes Jugoslávii.

Kdo utekl a kolik jich uteklo, mohlo snad vědět jen ministerstvo vnitra v Praze - s představou o počtu odešlých, ale nikoliv o jejich motivaci.

Pokusil jsem se o aspoň částečné zodpovězení takových otázek, jakož i o představách odcházejících o světě. (Odborníci mě ujistili, že jsem se pustil do něčeho, co není správná VĚDA. Měli naprostou pravdu. Nejsem sociolog ani demograf a statistika rovněž není moje forte. Začal jsem se tím zabývat s oprávněným pocitem, že nejspíš dostanu vynadáno, co že se diletantsky opovažuji zabývat něčím tak náročným. Reaguji doporučením, ať ti kompetentnější se pustí do práce, fandit jim budu. Jenže skutečnost je taková, že nikdo povolanější se projektu neujal a jak čas plyne, pravděpodobnost takové příležitosti se bude nadále zmenšovat.) Dal jsem dohromady dotazník, jeho 85 bodů rozdělil do tří částí (osobní data, okolnosti a motivace emigrace, názor na československý politický systém a společnost), dotazníky jsem v letech 1984 - 1985 distribuoval v šesti zemích: tři v Evropě (Rakousko, Západní Německo a Švýcarsko), tři v zámoří (USA, Kanada a Austrálie).

Mezi nejpřekvapivějšími zjištěními: podcenění nutnosti znát cizí jazyk,.aby pak dotyční mohli v jinojazyčném prostředí zdárně fungovat. Většina respondentů (56,7 %) hodnotila závažnost znalosti jazyka nulou.

."Copak se to dalo zvládnout, dva cizí jazyky najednou? Budu se šprtat angličtinu a pak se třeba do Ameriky nedostanu. Když budu muset zůstat v Evropě, k tomu zas potřebuju němčinu. Kdepak, pane, to nešlo."

Obtíže, jistěže, ale v případě nezbytí se dá šprtat i pod peřinou, na dovolené, na líbánkách. Titíž informátoři, co se na útěk připravovali deset let, po úspěšném činu neuměli cizojazyčně ani kváknout.

Značné též bylo podcenění sociálně ekonomických potíží v západních demokraciích. Potvrdilo se, že propagační megatonáž komunistického aparátu vykonala své kontraproduktivní dílo a vyvolávala představy, přímo opačné zamýšlenému účinku. Socialistické sdělovací prostředky sdělovaly zejména nepravdy, konzument se přizpůsobil, černé intepretoval jako bílé a naopak. Tuto reverse image pak uplatňoval v reakcích na zprávy o vnějším, jím neověřitelném světě. Propagandisté, ve snaze vytvořit jeden druh karikatury, se zasloužili o vznik pseudoreality v hlavách přemnohých pochybovačů. Polovina veškeré pitné vody v USA je jedovatá, tvrdilo Rudé právo (8. listopadu 1986, s.7), a třeba v týž den pošťák přinesl od bratrance pohlednici z havajských ostrovů. Straně věřte, soudruzi, ale jde to těžce. "Nacista poradcem v Bílém domě," oznamoval týž světoformátní zdroj (21. února 1987, s.7). John Koehler, nyní 56letý, tedy v r.1945 již čtrnáctiletý nacista. Tak tady to vidíš, maminko, samá lež.

- - -

Na této planetě se mluví plus minus 6 000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.

Nejvíc ale na váze získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů - každý čtvrtý. Mám potíže s představou, jak v současném světě techniky, vědy, komunikovat čínsky emailem. Pro ekvivalent anglického "O.K." potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Kdysi jsme si s manželkou dali závazek seznámit se s našimi podstatně odlišnými mateřštinami. Ona jakžtakž závazek dodržela - česky dost rozumí, v pokusech o řeč mluvenou poněkud připomíná Čapkova mloka Boleslawa Jablonského - kdežto já tu čínštinu předem vzdal, absorboval jen pár kuchyňských výrazů a několik skvostů jako například maou caou, což značí "vědce, jemuž se jeho tvúrčí práce nedaří, a proto své frustrace utápí v alkoholu". Maou caou.

Jednoduchá angličtina je jednoduchá. Neskloňujeme, nepádíme. Nejsou problémy s rozlišováním tykání a vykání. Odpadá trýzeň s rozlišováním rodů a pamatováním třeba německých podivností, že dívka - Mädchen - není femininum, kdežto tuřín - Steckrube - ženského rodu je.

Perfektní zvládnutí angličtiny pokládám za něco téměř nedosažitelného. Víc než její absurdní spelling mi vadí výrazy a útvary arbitrární, idiomatické, idiotské. Vyznejte se v předložkách. Kdy dělat čárky, kdy užít člen určitý, neurčitý nebo žádný. Jdu se zeptat tří Američanů, kolegů vzdělaných, v zemi narozených, je to jejich rodná řeč, a každý mi dá jinou odpověď. Mystérie větní skladby - další bolehlav, permanentní břemeno. Jak lze pak verbálně laškovat, přetvářet, potvořit se? V mateřtině češtině si pohrajeme se slovem, necháme na něm svůj osobní punc. Jak puncovati v angličtině či v jakémkoliv převzatém jazyce? Cizáckým akcentem, popletenou syntaxí, pošahanou dikcí?

Našince prozrazuje výslovnost - rachotivé R, nerozlišované V a W, a ovšem nezvládnutelné TH. Rovněž jsme rozpoznatelní svou zálibou vyslovovat "PSajkajetry" a "ČekosloVEJkija", nyní po rozpadu federace ovšem méně slyšené.

Amerika s různým úspěchem absorbuje další miliony zájemců, jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností. Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu se svými rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž rodičové budou nadosmrti zápolit. Podobnou a třeba i totožnou zkušenost předpokládám i v neanglicky mluvícím prostředí. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv. role reversal - že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky. Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí Latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků, než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

. Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Jak asi zdárně si počínají ti čerství binghamtonští Američané? Předpokládám, že na rozdíl od jednoho Kanaďana a jednoho Australana ona trojice bosensko-hercegovinská se slovansky bude potýkat s tím R, V- W a TH. Jak si asi počíná ona Vincencia Enyonam Turecek z Ghany, bývalé britské kolonie, z níž pak vzešla slečna či paní Turečková?

V binghamtonském telefonním seznamu jsou uvedena čísla čtyř Turecků: Amy, Charles, Gerald, Paul, ale žádná Vincencia Enyonam.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče