Od našeho vstupu mezi země, v nichž vládne demokracie, jsme více či méně pouhou obětí tohoto rychle a pohotově zavedeného klišé: pravice a levice.
Reakce národa na dlouhé období totality vyústila v obecný příklon k politikům, kteří se označovali za ryzí pravičáky, v naději, že povedou národ lépe než komunistický totalitní režim, který sám sebe považoval ve světovém spektru za levicový.
No, jak tohle dopadlo, je už dnes celkem zřejmé. Netřeba hovořit o volně otevřených stavidlech pro nejrůznější nepříliš mravné podnikavce k tomu, aby mohli nenápadně přesunout do svých kapes tu či onu část národního bohatství, které navzdory našemu statutu sovětské hospodářské kolonie přece jen existovalo a nebylo zrovna nejmenší. Nosil bych jen dříví do lesa.
Všechno je totiž jinak.
Jak šel v naší znovu darované demokracii čas, tak sílila i snaha učinit z našeho nového a zprvu opět primitivního kapitalismu onen kýžený západoevropský kapitalismus se sociálními ohledy. Takže po několika letech posílila i strana zvaná sociální demokracie.
Až potud bych to vše považoval za normální logický vývoj. Jenže do toho vpadl nový fenomén jménem Evropská unie. Onen spolek původně dvanácti západoevropských států se nám jevil být zárukou toho správného a lidsky přijatelného vývoje naší společnosti ve znovu obnovené demokracii. Tehdy proběhlo celonárodní referendum o vstupu, aniž by si kdo uvědomoval, které síly mezitím pronikly do vedení EU a kam to celé povede. Podobně reagovala téměř celá postkomunistická Evropa.
Obecně řečeno, jediná evropská země, která na základě svého vlastního referenda řekla ve stejné době unii ne, bylo Švýcarsko.
Zde musím učinit malou odbočku. Švýcarská konfederace vznikla již roku 1291 spojením tří protestantských kantonů a následně vojensky úspěšným vykopnutím katolických Habsburků ze země. Do dnešních dnů ukazují turistům zříceninu jejich prvotního sídla, které kontrolovalo v centru země hlavní obchodní cesty. Po příchodu Francouzů, kteří uprchli před hrůzami revoluce, a rozšířením o další německy a italsky hovořící kantony, vznikla v roce 1798 tzv. Helvétská republika. Tento několikajazyčný národ, který spojovala společná náboženská víra, pak úspěšně vzdoroval všem pokusům o podmanění, z nichž zřejmě nejnebezpečnější byl ten Hitlerův. Švýcaři dokázali své hranice opevnit tak, že i němečtí generálové doporučili Hitlerovi, aby zrušil plán na obsazení Švýcarska. Němci švýcarskou neutralitu uznali a svůj vliv prosazovali dál už jen politickou cestou, což se jim díky povolnosti švýcarských bank částečně dařilo. Jenže, ať už tak či onak, ve Švýcarsku nikdy neplatily tzv. Norimberské zákony.
To znamená, že tato země má staletími vyvinutý cit pro pokusy jakékoli cizí mocnosti o její ovládnutí. Proto mají povinnou vojenskou službu, osobní vojenskou výzbroj má každý občan až do svých čtyřiceti pěti let doma, takže plná mobilizace armády proběhne za pouhých pět hodin. Jaký to rozdíl od různých nařízení EU o postupném odzbrojování Evropanů, která mimochodem zasahují i Českou republiku.
Dnešní politické spektrum
Čtenář jím může být docela zmaten, a já jen dodávám, že ono zmatení může někdo živit zcela úmyslně.
Nedávno jsem slyšel francouzskou politickou komentátorku na ČRo Plus. Podivovala se, že naši novináři (i mnozí politici) označují Marine Le Pen za pravicovou extrémistku. Pravila, že ve Francii ji považují za levicovou političku a téměř socialistku, protože jejím zázemím jsou velká dělnická průmyslová střediska na severu Francie.
Její čerstvě zvolený protikandidát Emmanuel Macron byl zkresleně vyobrazen jako představitel jakéhosi politického „středu“, i když je zřejmé, že ho k volbám vybraly a postrčily „elity“ jako přesvědčeného zastánce globalizace a imigrační politiky současného vedení EU.
No a u nás? Něco podobného. Náš premiér se v panice nad předvolebními průzkumy nechal slyšet, že by pro něj nebyl problém vládnout třeba i s komunisty, je to přece také „levicová“ strana. Ale hlavně, z jeho dalších výroků vyplývá, že by nepohrdl ani koalicí s jeho doposud „ryzími“ pravicovými oponenty z ODS a TOP 09, pokud by se tím sám udržel u moci.
K čemu tedy ono tradiční dělení na politickou pravici a levici je? Vůbec k ničemu. Nejvýš tak k matení těch nešťastníků, kteří se o politické dění příliš nezajímají.
Rázem jsme u jádra věci. Jaké zde dnes máme skutečné politické spektrum? Velice jednoduché. Buď jste zastánci globalizace, kulturního relativismu, likvidace národních států v rámci Evropy, likvidace národních identit, tedy i národních tradic, a jste pro smíchání bělochů s černochy a vytvoření „kávové rasy“ s nízkým IQ, čili pro pokračování imigračního nájezdu na Evropu, anebo jste zásadně proti všemu tomuhle nepřirozenému zvěrstvu, které je produktem neomarxistického myšlení a demagogicky je nám podsouváno jako „nový světový řád“.
A když už jsme u těch nedobrovolných a nucených integrací, Hitler se také snažil integrovat Evropu a nějakou dobu mu to procházelo. Nakonec to celou planetu stálo desítky milionů lidských životů. Bolševici se také snažili o integraci národů v rámci svého „tábora socialismu“. Před Hitlerem, i po něm. V rámci Sovětského svazu přesouvali rovnou celé vzpurné etnické oblasti. Výsledek byl tentýž. Desítky milionů zmařených životů. Myslíte si snad, že tohle všechno už upadlo v zapomenutí?
Vyberte si, je to na vás.
Problémy Donalda Trumpa
S předchozím to velmi úzce souvisí. Presidentovy dílčí problémy, jak je každodenně a do omrzení prezentují Trumpovi nepřátelská, tzv. levicově liberální média (The New York Times, Washington Post, Guardian, CNN atd.), jsou ve skutečnosti pouhé pseudoproblémy.
Tito lidé, které nazýváme žurnalisty snad jen ze setrvačnosti, se snaží ze všech sil najít cokoli, co by mohlo nakonec způsobit odvolání presidenta. To si usilovně přejí jejich chlebodárci z řad finančnických proglobalizačních elit. Ve své slepé nenávisti se neštítí používat čiré spekulace či rovnou těžko ověřitelné lži. Smutné je, že tohle všechno naše veřejnoprávní média většinou velmi ochotně papouškují.
To všechno ovšem neznamená, že by president Trump neměl problém. Má, a není zrovna nejmenší. Je to celá washingtonská obamovská státní administrativa, kterou zdědil. Přirozeně, každý nově nastupující president si vymění špičky svého aparátu, ale než dojde na stovky a tisíce středních a nižších státních úředníků, tak to chvilku trvá. Někdy i dost dlouho. Obama pracoval usilovně celých osm let na tom, aby vytvořil aparát, který bude jeho „levicově liberální“ politice sloužit co nejoddaněji. To znamená sloužit globalizátorům, sloužit postmarxistickým tvůrcům tzv. nového světového řádu, sloužit zastáncům islámské invaze do západních národních celků, zkrátka sloužit všem, kteří chtějí znovu ve jménu svého „pokroku“ změnit přirozený běh našeho světa.
Dovolte mi malý příklad. V Národní bezpečnostní radě Spojených států NSC (National Security Council) je dosud 69 lidí najmenovaných Obamou. Původně to byli tzv. političtí nominanti (political appointees), jenže Obama je těsně před koncem své vlády přeřadil do kategorie státních úředníků, které už nelze vyrazit jen tak. Vztahují se na ně zaměstnanecké zákony.
Dovětek
Nezapomínejme, že termín „levicový liberál“ má jeden háček. Takový liberál je liberálem jen do té míry, kdy může jen on sám svobodně hlásat své názory. Pokud mu kdokoli oponuje, liberálem být rázem přestane. Postupně a nevyhnutelně se stává diktátorem, ale pokrytecky stále žvaní o zachovávání demokracie. Jako bychom to v historii už mnohokrát nezažili. A proto, vážení, čtěme mezi řádky a buďme ve střehu.