Nevím přesně, byl-li to slavný magistrát nebo některá, jak se říká, nezisková organizace, kdo dal v pěší zóně našeho města postavit červený sloup s čímsi na způsob digitálních hodin. Neodpočítávají však čas, nýbrž přibývání lidstva na planetě Zemi; a je to, povím vám, fofr. Numírka na konci desetimístné řady jen tak lítají, stovka bleskne každou vteřinou, tisícovka po minutě, než jsem šel za týden kolem červeného sloupu podruhé, už na něm bylo zase o pár milionů navíc. Jsem jen já takový panikář, že mi z těch čísel tak trochu jezdí mráz po zádech, nebo si dělají starosti i jiní? Až doposud se nezdálo. Teď jako by se pomaličku – ale jen pomaličku – něco začínalo měnit.

Ještě ne tak dávno nebylo vhodno mluvit či dokonce psát o zběsilém tempu zalidňování zrovna těch nejbědnějších, nejzoufalejších zemí světa; neradoval-li se kdo dětinsky, o kolik už zase přibylo těch hezkých, černookatých dětiček, mávalo se rukou, ach co, svět patří nám, pro všechny dosti místa, a až začne nebýt… však ono se to už samo nějak upraví. Lidé těch chudobných končin zbohatnou, jen se podívejte na ta procenta hospodářského růstu, že ano, se zámožností se pak automaticky dostaví pokles populační křivky, to bylo v Evropě před sto lety zrovna tak. Překročením sedmimiliradové hranice je ta bezstarostná víra, zdá se, nalomena; doprovodný text na červeném sloupu už se dětinsky neraduje, ani nevydává útěšné prognózy, nýbrž nabádá kolemjdoucí, aby přispěli menším obnosem do kasičky veřejné sbírky. Za vybraný peníz že se pak budou v přelidněním ohrožených zemích pořádat propagační akce k dobrovolnému omezení porodnosti.

No, taky bych upustil groš, kdybych věřil, že bude něco platný. Jenže nevím. Takové akce nejsou nic nového, sám jsem byl jedné svědkem už před lety v Indii. "One child!" hlásaly na kdejakém rohu plakáty. "One child!" vyzývaly nápisy na stěnách veřejných budov a zádích autobusů. "One child, one child!" Jen jedno dítě do rodiny! Omezme se na jedno dítě! S jakou odezvou se kampaň za jedno dítě setkala, nevím přesně; vím jen, že se indický lid za šestnáct let od toho času stačil rozplemenit z 850 milionů na 1,210.198.422 dle údajů letošního sčítání lidu. Jelikož se sčítání konalo už někdy na jaře, lze mít za to, že uvedené číslo také už nebude platit v zemi, jejíhož obyvatelstva přibývá o šest a čtvrt milionu během jediného měsíce, i byl bych opatrný s vyhlašováním Indie za velmoc budoucnosti, leda by byla kvalifikací k udělení toho titulu vyhlídka na příšerný průšvih. Nemusí na sebe dát ani moc dlouho čekat.

To je ale jedna položka účtu, jejž pilně se množícím národům třetího světa spěchá vystavit číšník Osud; druhá, neméně povážlivá, slove "Postupné znekvalitňování populace." Neboť vpravdě nejde jen o to, kolik duší hostí která země, ale i jakých. Ať zase použiji indického příkladu: měl jsem příležitost osobně pozorovat účinky kampaně "One child" jsa návštěvou v rodině z kategorie lepších, i když ne úplně nejlepších, jež, uposlechnuvši výzvy se spokojila s jedním dítětem, pochopitelně chlapečkem. Výsledek je odhadnutelný: chytří, vzdělaní, někdy i znamenitě rozmazlení chlapečkové z lepších rodin k sobě jen stěží najdou odpovídající holčičku, dosti zřetelný to signál budoucích nesnází. Především však… příležitostní nádeníci, vesnická chudina, obyvatelé předměstských slumů – kdo tu hrůzu neviděl, nepředstaví si – žebráci a jiné beznadějné existence, jakých je Indie plná, ti všichni žádných akcí ani výzev neuposlechnou, pakli o nich vůbec vědí; i množí se a množit budou vesele dál, milion za milionem. Tak se pozvolna – nebo ani ne pozvolna - mění poměr kvalitních vrstev k méně kvalitním v nepospěch prvně jmenovaných. Půjde-li to takhle dál, bude mít Indie po dalších šestnácti letech nejenže už jednu miliardu a půl obyvatel, což samo o sobě nevoní ničím dobrým, hlavně ale obyvatel nižší průměrné kvality. Použil jsem příkladu Indie, protože jsem její úděsnou atmosféru na vlastní oči, uši, čich a nervy poznal; stav věcí v ostatních tzv. rozvojových zemích však není až na výjimky jiný, spíš ještě o hodný kus beznadějnější. Pročež bych kampaním za omezování porodnosti velkou naději nedával, obzvlášť ne dobrovolné. Jak ale jinak a účinněji čelit přecpávání matičky Země dalšími a ještě dalšími miliardami duší… tady je, obávám se, dobrá rada vzácná.

Bylo by pvšem krátkozraké se domnívat, že gordické uzle zemí třetího světa se nás zaplaťpámbu netýkají, když nás beztak spíš ubývá. Omyl; starostem téhož druhu, i když z opačné příčiny, se nevyhne ani Západ. Pravdaže jeho obyvatelstva - aspoň původního - sice na rozdíl od nerozvinutých končin Jihu ubývá, ale hloupne také a po svém. Proč… budu se teď chvíli rouhat duchu doby, ale to už musí vážený čtenář nějak vydržet. Je jistě krásné a spravedlivé, že ve srovnání se svými prababičkami mohou dnešní paní a dívky uplatnit své nadání, být vědkyněmi či manažerkami, budovat si kariéru v hospodářství i v politice až do stupňů nejvyšších; má však ta krása i svůj truchlivější rub. Může být posláním ženy státi se ministryní, ředitelkou velepodniku nebo pilotkou, nic proti tomu. Také však, dodávám ostýchavě, matkou, neboť v tom úkolu ji na rozdíl od všeho ministerství a manažerství my mužští nezastoupíme. Jenomže… studovat do třiceti, vdávat se, pokud vůbec, před čtyřicítkou, dítě, když už nějaké, jen jedno, jelikož na druhé je pozdě, kdyby i vůle byla, jako že nebývá… Jistěže západní populace početně slábne; ještě rychleji však slábne jeho inteligentní vrstva, neboť genetiku neošidíš. Všechny nářky a temné věštby, co tak čítívám, se točí kolem stárnutí obyvatelstva: má-li to prý jít takhle dál, bude klesající počet mladých muset živit dvojnásobek dědků a bab. Že by ona pracující a staříky živící menšina mohla být ještě navíc inteligence nevalné a jen jednoduchých úkonů duševních schopná, zatím napadlo málokoho. A zatímco je hrozící nepoměr mezi důchodci a nedůchodci ještě nějak řešitelný – přechodem z mechem obrostlého systému tzv. sociálního na osobní zúročitelnou rentu například – zastavit úbytek dary ducha nadprůměrnně nadaných lidí bude obtížnější. Neboť je-li údělem zemí českých, aby počet jejich obyvatel poklesl v běhu několika desítiletí na čtyři miliony z deseti dnešních, nic strašného se nestane; tolik nebo ještě míň duší hostívaly za císaře Ferdinanda Dobrotivého, a nikdo si kvůli tomu nohu za krk nedlával. Budou-li ony čtyři miliony sestávat polovinou z dědků a bab, živících se na rozdíl ode dneška z peněz nastřádaných na osobním důchodovém kontu, nestane se zase nic. Má-li ale obyvatelstvo, ať staré či mladé, sestávat z jednotlivců pokleslé duševní kvality a pro náročnější povolání nepoužitelných… pak ochraniž svatý Václav zemi českou. Zbývá ještě možnost obrátit negativní vývoj? Jestli ano, jaká?

První, co řádného byrokrata napadne, bude jistě nějaká forma finanční kompenzace: nabídněme matkám výměnou za pozastavení profesní kariéry prachy. To, obávám se, moc platné nebude. Pár stovek či tisícovek kvalifikovanou, svou prací zaujatou a za vyšší poslání ji mající dámu k přerušení kariéry nepohne, zato se té příležitosti s chutí chopí úspěšné ploditelky z vrstev méně dary ducha nadaných; už za dnešního stavu může být pobírání přídavků na mnohačlennou rodinu výhodnější než příjem z níže honorované práce. To už spíš kdyby někdo dokázal přesvědčit mladé, sebevědomé, ke kariéře rozkročené dámy, že budou-li váhat se založením rodiny, čeká je osud osamělých bab, náplň jejichž života pominula a jinou, již skýtá šíře zájmů v obklopení dětmi a vnoučaty, si nechaly protéct mezi prsty. Jenže mladý člověk obtížně chápe, že i stáří může mít svůj smysl a hodnotu, navíc nekončící odchodem do důchodu, nýbrž až chvílí poslední.

Existuje však – vím, na jak tenký led se vydávám - i jiný důvod neochoty geneticky nadanějších lidí pořídit si potomstvo. Nikdy nebývalá šíře volného času, již požívá dnešní zaměstnanec, je úžasná vymoženost. Ve spojení s platem, jenž krom toho jídla, střechy nad hlavou a kusu nějakého roucha postačí i k mnohým radostem, zábavám a prostopášnostem, koníčkům, cestování… ký to div, že mladý, inteligentní člověk se zájmem o něco víc než úzký obor svého povolání se cítí být rodinou více než dvoučlennou odstaven od využití té nádherné nabídky. Jakmile dítko dosáhne šesti let, má rodič, jak se tak pěkně česky říká, po ptákách: i kdyby ho milostivý erár miliony finančních kompenzací jen tak zasypával, octl se mu na krku chomout, z nějž se vyvlékne teprve až už dítku nebude třeba dělat v každé chvíli konvoj. Jméno chomoutu pak jest "škola". Říkejte si co chcete o této vznešené instituci; neuvolní-li dost brzy své sevření, můžeme si strčit všechny snahy o pozvednutí demografické křivky za klobouk. Pět či šest týdnů dovolené, dlouhé víkendy, svátků pomalu jako ve Vatikánu, ale co s tím, hergot a sakra, když škola káže – v tu a tu dobu prázdniny míti budeš, v ostatním čase dřep doma a záviď šťastnějším. A prázdniny, zařízení z dřevních dob císařpánských, kdy se dosažitelný svět prostíral v okruhu deseti poštovních mil kol bydliště, nepočítají s pobyty v nějakém Thajsku, v Karibiku, či kam by tak ještě rád zamířil dostatkem času i prostředků obdařený rodič. Bližší výběr pak znamená horko, tělo na těle a vyděračské ceny. Je nám líto, vážení, ale přijatelné počasí, volné pláže a snesitelné ceny jsou pouze pro bezdětné, vy se zalykejte horkem a vzteky. To máte za to, že jste chtěli mít děti.

Povíte mi možná, že to všechno může být pravda, avšak moderní společnost se bez vzdělání neobejde. Že prázdniny a takové věci jsou pěkné, ale nepodstatné; první je povinnost, legrace až pak. Dejme tomu. Snad by se ale dalo zařídit, aby jedno neklopýtalo přes druhé. Jak… uznat, že škola nebyla zřízena k pohodlí byrokratům, nýbrž kvůli dětem. Jim by pak nejlépe prospělo sejmutí chomoutu povinných prázdnin, nehybného rozvrhu hodin a pevně poskládaných tříd, což všechno by se za cenu nějakého úřednických hlav lámání a snad i trochu zvýšených nákladů – když už je tedy řeč o ceně vzdělání – dalo nahradit systémem pohyblivých kurzů a individuálních zkoušek. Nauč se tadyhletu látku, holčičko, chlapečku, dej se vyzkoušet, a obstojíš-li, mohou si páni rodičové uspořádat svůj i tvůj volný čas jak nejvhodněji se jim zdá. Ani by neuškodilo pobádat, jakého dílu vzdělání je bezpodmínečně nutno nabývat ve škamnách školních a jaký si nadané dítko - a o taková nám jde – dokáže osvojit z vlastního zájmu samo; stejně tak co z naučené látky má šanci státi se trvalým obohacením žáčkovy hlavy a co z ní vypadne rychleji, než do ní nalezlo. Dosavadní způsob - naučit, vyzkoušet a zapomenout – ať jsem kamenován, ale pravím, že k velkému užitku není.

Já vím, je to všechno neplodné mudrování, co tady nastiňuji. Fantazie odporující zavedenému řádu: už za otců piaristů sedávaly dětičky v třídách, zazvonilo, přestávka, koncem června vysvědčení, hurá ven, ti ze zámožnějších rodin na letní byt, ostatní jen tak se potloukat po ulicích… idyla. Jenže čas odnesl otce piaristy, a nestane-li se nic podstatného, odnese nejdřív nadanější vrstvu evropské populace a pak všechno ostatní. Obrat k něčemu nadějnějšímu by si vyžádal ne reformičku letos takovou, napřesrok makovou, aby ale moc nezměnila, navyklé pohodlíčko nenarušila, nýbrž důkladnou revizi, nešetřící i principů nejposvátnějších. Jenže to se nestane, protože … jak už řečeno: narušilo by pohodlně zapelešený pořádeček, dalo by velkého úředních hlav lámání. Raději vymřeme jako ti Přemyslovci. Orloj na červeném sloupu odtikává čas méně rozvinutým částem světa s jejich neukrocenou množivostí; ještě rychleji však tiká nám, naší vlastní civilizaci. Ne pro snížení počtu obyvatel na stav před sto lety; evropské krajině by o něco řidší zalidnění spíš prospělo. Je však reálná vyhlídka na obyvatelstvo přiboudlé, duševních kvalit nevalných, vysokým nárokům, na nichž vyrostla a jimiž se udržuje západní civilizace, dostáti neschopné, neboť genetika jest potvora. Nezačneme něco dělat? Orloj na červeném sloupu ukazuje… snad ještě ne dvanáctou. Udeřit však může, než se nenadějeme.

Hannover, 23. listopadu 2011