aneb Nesnáze soudruha Epplera
Sedím tak tuhle u doktora v čekárně a listuji si pro ukrácení chvíle v týdeníku Spiegel, když vtom zrak můj padne na jméno – Erhard Eppler. Jelikož předpokládám, že českému čtenáři asi mnoho neřekne, podávám krátké vysvětlení: bylť takto zvaný muž jedním z celé plejády západoněmeckých politiků levicového ražení, kteří v létch osmdesátých do Moskvy i jinam horlivě jezdili, s komunistickými mocnáři si úsměvy, ba hubičky vyměňovali, pro jejich kousky vždy omluvu a porozumění měli, přes zadrátovanou hranici se zalíbením hleděli, napětí uvolňovali, až je, nebýt reakcionáře a světového míru nepřítele Ronalda Reagana, málem celé kompletně uvolnili. Když pak nadešel osudový rok devětaosmdesátý a třídní bdělost pominula, bylo zajímavé pozorovat, jak se který z nich k té skutečnosti postavil. Někteří – Willy Brandt například – pád berlínské zdi přivítali, dobrému osudu děkovali. Jiní – budiž jmenován spisovatel a Nobelovy ceny lauterát Günther Grass – zle láteřili, zániku Honeckerova ráje pracujících želeli, pochmurnou budoucnost věštili. No, a ještě jiní – a že jich bylo – jako ta ryba zmlkli, hlásečku nevydali, třebaže si až do té chvíle s obranou kremelského míru huby roztrhnout mohli. Proč ta změna… našinec s určitou zkušeností snadno pochopí: jak tak v té Moskvě (ale i v Praze) napětí uvolňovali, mírové dumky pěli, lišák kágébáček jim pastičku nastrojil, vodkou zlité nafilmoval, ožralé blábolení na magneťák natočil, holčičku do postele strčil – a teď služ a neškubej se, nebo… Dlužno poznamenat, že je tehdejší německý režim nestíhal pro spolupráci s nepřátelskou mocností, jak by se nabízelo. Jen – zde už se pohybuji na půdě dohadů, zveřejněno z aktů té na choulostivé momenty bohaté doby nebylo nic – hubičky držet, politické činnosti se vzdát doporučil. Jakž se i stalo.
Až teď. Kouká na mě soudruh Eppler (němečtí sociální demokraté se opravdu dodnes oslovují Genosse = soudruhu) ze Spiegelu jako živý a k porozumění ze starého zvyku vybízí, ledaže už ne pro vlast Sovětů, ale pro Putina. A já s ním, abyste věděli, naprosto, ale naprosto souhlasím. Protože jak chceme kritizovat cokoli, o čem máme jen povrchní - pakli vůbec nějaké – ponětí? Abych začal z aktuálního konce: máme teď ty ukrajinské patálie a slova fašismus, fašista jen tak poletují povětřím. Chápeme samozřejmě, že celá ta fašistická titulatura je palice na zbůjné Ukrajinčíky, kteří si dovolují neskákat, jak kremelské carstvo píská; ale měli bychom vědět víc, abychom mohli zvolat – žvaníš, caře Putine, a nevíš o čem! Byl fašismus jev specifický, na Itálii a svou dobu omezený, navzdory pokusům o nápodobu nepřenosný; zrovna tak by bylo možno na někoho ukazovat prstem: ty jeden účastníku koncilu kostnického! Pročež, než někomu začneme omazávat o nos fašismus, jest třeba vzít do ruky příslušnou literaturu a poučit se. Neboli jinak, porozumět fašismu.
Totéž platí například o islámu: nestačí odsuzovat nenávistný džihádismus, kamenování nevěrnic a podobné našemu duchu nestravitelné jevy, ani je naopak všemožně omlouvat, růžovými barvičkami lakovat, palicí islamofobie kolem sebe mlátit, nýbrž vzít do ruky korán a navzdory jisté nezáživnosti jej aspoň zběžně prostudovat. Porozumět islámu: ne ani tak čím se projevuje, jako z čeho vychází, které jsou neměnné zásady, s nimiž stojí a padá. Pak budeme vědět, před čím je třeba se mít na pozoru a co můžeme pokládat za barvitou orientální pohádku, cizí našemu chápání, při jisté opatrnosti však neškodnou. Ale dosti už příkladů. Kdyby sám ďábel přišel, musíme mu porozumět, než se s ním pustíme do křížku; čemu jsme do hloubky porozuměli, nad tím jsme už zpola zvítězili. Je nemocí naší doby, že si místo porozumění pěstuje iluze, místo studia fráze, místo poznání světa jaký je a proč takový je, si maluje růžový obrázek, jaký by jej ráda chtěla mít.
Přičemž porozumět není totéž co ustoupit, pozici vyklidit, vyjít ďáblu vstříc. Ďábel vycházení vstříc nehonoruje, nýbrž se okamžitě nacpe tam, kde se mu udělalo místo, a vykročí odtud k dalšímu pochodu za uchvácením moci nad naším jakkoli chybujícím světem. Což by západní civilizace po tolikerém poučení už pomalu mohla vědět. Bohužel jaksi neví, či spíš odmítá vědět. V propadlišti dějin se ocitl fašismus, nacismus, s jistou výhradou i komunismus, a už se nám zase věší na nos světaspásná teorie, kážící co se hodí oslavovat, sílami i prostředky plýtvat, co nehodí umlčet, opovržlivými nálepkami opleskávat. A zatímco se Západ z předchozích pohrom ještě vždy nějak vymotal, byť i s oškubanou kůží, z toho, co na ni chystá ďábel politické korektnosti, se nikterak vymotat nemusí a také nevymotá, nenajde-li občanská většina (neboť nápravců světa bývá vždy hrstka, třebaže vlivných a hlasitých) způsob, jak se mu účinně bránit. Je to způsob poměrně prostý. Ďáblovou zbraní je povrchnost, zamlčování, desinformace, porozumění skutečnostem mělkoučké, všelijak do líbezna nakroucené; postavme proti němu porozumění do hloubky jdoucí, argument fakty podložený, lacinou nálepkou nepřeplesknutelný a… ne že by satanáš hned zmizel, sirný puch po sobě pozůstaviv; na to už napáchal příliš mnoho neplechy.
Ale snad je ještě čas si uvědomit určitou zákonitost a jednat podle toho. Co je výsledkem mnohatisíciletého vývoje, osvědčuje se a prospívá; co byť i v nejlepším úmyslu v čísi osvícené lbi vylíhlého, nové, krásnější atd. světy, nové, nikdy nebývalé řády, nová, jinak a spravedlivěji poskládaná společnost… ještě se v dějinách lidstva nestalo, aby chiméry toho druhu nevedly k příšernému maléru. Hledejme tedy, co se nalézá v přirozeném, nadšeneckými výmysly nenarušeném proudu dějin, a budeme blíž… neříkám, že pravdě; už Pilát z Pontu nevěděl, co jest pravda. Ale dejme tomu skutečnosti. Ono to, já vím, vypadá jako slovíčkaření, ale ďábel dosahuje svého mezi jiným i rozplizlostí výrazů, které mohou znamenat to i ono. Naše vyjadřování budiž co možná přesné a přesnost též vyžadujme; tak ďábel pozbude velkého dílu své moci. Avšak nechám už ďáblů a vrátím se k začátku.
Erharda Epplera i další, jemu podobné, ovšemže přivedla do náručí matičky Rusi – ať brežněvské nebo putinské - nehynoucí náklonnost k socialismu včetně jeho nejkrajnějších forem, pro niž ať je matička včetně všech gulagů jaká je, pořád je lepší než nějaký Američan, kapitalista. To levičákům z hlavy nevytlučeš, dodnes mezi nimi platí, že nacistické zločiny jsou zavrženíhodné, ale bolševické jaksi omluvitelné. Nicméně se soudruh Eppler nemusel na čtvrtstoletí zahalit pláštěm rybího mlčení, nýbrž být i ve změněných poměrech ještě na řadu let uznávaným mluvčím sociálně demokratické levice, kdyby… inu, kdyby se, holoubek sivý, nedal lapit do kágébáckých desinformačních sítí. Buďme toho pamětlivi i dnes. Pozoruji se znepokojením, jak se v mé staré vlasti vzmáhá nevraživý skepticismus, jak se říká – nojo, je to všechno stejná verbež, Rusáci mají na triku Ukrajinu a Američani Irák s Afghánistánem, s jakou chutí ledaskdo přimalovává do hvězdičkového praporu srp s kladivem (ne-li rovnou hákový kříž), jak je pro nemalý díl hrdého národa českého největším nepřítelem lidstva ten bídný Brusel… nenapadá vás, na svou suverenitu tak hákliví krajané, že – možná, kdoví – skáčete na něčím desinformačním špagátku? Neboť všude čas plyne, jen na Rusi ne. Car, Brežněv, Putin… stejný způsob (ne)myšlení, stejnou velmocenskou pýchou zpitomělý lid, stejné metody, ledaže se písmenko přehodí, dříve KGB, nyní FBS… co? Že infiltrační úmysl není prokázán? Musely by to být velmi praštěné desinformační služby, aby si daly něco prokázat. Ostatně nemusí být hned všechno prokázané, stačí možnost, abychom přinejmenším zpozorněli.
Víte, taky bych dovedl najít lecjaký chlup v té bruselské polívce. Proto ale nezačnu hned dělat užitečného troubu Putinovi; a užitečné je mu vše, co nás vzdaluje Západu. Nechme relativizování; jsme lidé Západu, stůjme pevně a jinam se neohlížejíce na půdě Západu, a jestliže se nám jeho počínání zdá být – nikoli bez důvodu – pošetilé, nestavme se do povýšeného nadhledu, ale usilujme o nápravu. Máme totiž, co národy na západ od Šumavy nemají: svou trpkou zkušenost s východním Golemem. Zprostředkujme ji těm, kteří jí zůstali ušetřeni.
Hannover, 28. května 2014