V projevu k oběma sněmovnám Kongresu 20. září 2001, devět dní po útoku na New York a Washington, prezident George W. Bush přenesl svou doktrinu, jak reagovat na mezinárodní terorismus, na islámské fanatiky. Odmítl morální relativismus, povyšující na bojovníka za svobodu teroristu, který vyhodí mateřskou školku do povětří . Rovněž odmítl racionalizaci o ekonomických příčinách terorismu s tvrzením, že nikoliv chudoba a hlad, ale politické tyranie jsou jeho pravou příčinou. Proto odstranění takových režimů je žádoucí. Bush rovněž podpořil právo ohrožených nečekat na další úder, ale zaútočit včas a na správném místě. Zdůraznil své přesvědčení, že přednost žít ve svobodě a ne v tyranii je univerzální, platí i pro muslimy, že nefunkční, nedemokratické režimy jsou tou primární příčinou destabilizace ve světě.

Prosazovat demokracii je nejen náš morální imperativ, ale je to i v našem národním zájmu, prohlásil v projevu při své druhé inauguraci v lednu 2005. V červnu téhož roku Condoleezza Rice, jeho ministryně zahraničních věcí, ve svém projevu v Káhiře sdělila, že pro USA po šedesát let prioritou na Středním východě byla stabilita na úkor demokracie, aniž by byl dosažen jeden či druhý cíl. (Egyptský prezident Hosni Mubarak nadále inkasuje miliardy darovaných dolarů a přitom v národě prosazuje antiamerické a antimoderní nálady. Washington se s tímto potupným stavem věcí dosud smiřuje při pomyšlení, že alternativa islámských fundamentalistů by byla ještě nepříjemnější.)

Bush se rozhodl pokusit o zásadní strategickou změnu, totiž skoncovat s podporou autokratických režimů, která charakterizovala politiku pro převážnou část dvacátého století. Některým komentátorům začal připomínat kombinaci robustního rozhodného prezidenta Theodora Roosevelta jakož i Woodrow Wilsona, idealistického pošetilce, který v roce 1919 na mírové konferenci ve Versailles prosazoval princip sebeurčení národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii. A víme, jak to pak dopadlo.

Údajně konzervativní Bush začal děsit autentické konzervativce: místo úsporného hospodaření podle Reaganova principu, že čím je menší vláda, tím líp vládne, došlo k rozbujení federálního aparátu, obrovskému rozpočtovému schodku a četným iniciativám onoho tzv. nation building na mnohých výspách. Konzervativci s izolacionistickými sklony jsou přesvědčeni, že zájmům USA prospěje co nejmenší zapředení do zahraničních problémů – tolik teď početných, nákladných, nezřídka nekonečných a neřešitelných. Taková přece byla tradice země od jejího prvopočátku. Už Otec vlasti George Washington v roce 1797 v projevu na rozloučenou varoval před permanentními aliancemi s kýmkoliv. Totéž ještě důkladněji formuloval vynikající Thomas Jefferson.

Izolacionismus se prozatím stal dominantní politikou země jen jednou, po první světové válce, která kvůli vzdálené Evropě připravila národ o značný počet jeho synů. O zásadní zvrat nadále se neobracet ke světu zády, se postarali Japonci útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941. Amerika – arzenál světa – zásobovala a zachraňovala demokracie a při té příležitosti i Stalinovu krutou říši. Po válce jsme pak měli válku studenou a nyní nevděčnou roli zbylé supervelmoci. A teď máme na krku Irák, tento v Evropě vymyšlený slepenec, ságu intrik, vražd, převratů, morbidní to nihilismus v Mezopotámii, někdejší údajné kolébce civilizace.

Může se v takových podmínkách povést experiment s demokracií, navíc s blahodárným dopadem na tamější vesměs neblaze spravované sousedství? Pro optimisty nejsou minulá fiaska zárukou jejich opakování, nejsou dostatečným důvodem, proč se znovu nepokusit o změnu k lepšímu. Optimisté věří v úspěch přeměny společnosti, která prošla traumatem dlouhodobého teroru, že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě. Nejsem ale přesvědčen tvrzením, že svoboda – freedom – je tou primární prioritou lidstva. To může tvrdit je ten, kdo nikdy neměl hlad. Kdyby nejžádoucnější formou společenského uspořádání vskutku byla pluralistická demokracie, jak si pak vysvětlit, proč naprostá většina lidstva ve své historii něco tak náramného neokusila.

Kdyby se demokratizace Iráku povedla, cesta by byla otevřená k pozitivní změně v celé mohamedánské oblasti. Historie by velebila Bushe pro jeho jasnozřivost a odvahu vykročit tak riskantním směrem. Leckdo ale vyjadřuje pochyby až sklíčenost z jeho iniciativy zasadit demokracii do takového prostředí

V Iráku, nepřirozeném útvaru vymyšleném po první světové válce koloniálními mocnostmi, jsou domorodci tuze alergičtí na přítomnost cizí armády, vnímají ji jako potupu své důstojnosti, svého mužství. Z původní války, která vedla k pádu Saddamovy tyranie, se z Američanů osvoboditelů za několik měsíců stali Američané okupanti. Národ okupanty nenávidí, dychtí po jejich odchodu (a dotyční by milerádi vyhověli) a přitom většina se jejich okamžitého odchodu děsí. Situace vyloženě schizofrenická. Po víc než třiceti letech krutovlády zůstal poničený, umenšený národ s mentalitou nedospělých, bez smysluplné iniciativy sám se o sebe postarat – i odpadky před prahem ať odstraní stát a jeho nynější američtí přemožitelé. Když mohli doletět na Měsíc, proč nám teď okamžitě nezajistí prosperitu, bezpečnost, pravidelnou dodávku vody a elektrického proudu?

Naše rekonstrukce se střídají s jejich destrukcí. Dáme do provozu školu, nemocnici, ropovod, vodovod, obnovíme dodávku elektrického proudu, načež jedni Iráčané to zničí a druzí Iráčané nás obviní, že jsme tomu nezabránili. Čas plyne, výdajů a ztrát na zdraví a životech přibývá a trpělivosti v americkém národě ubývá. Zvlášť když se seznamuje s neutuchajícími případy surovostí, lakoty, korupce. Člen iráckého parlamentu ukradne miliony amerických dolarů, spějících jednak do jeho kapsy, jednak k povstalcům, aby se jim lépe tyto Američany dařilo zabíjet. Ředitel olejářského komplexu, rovněž Američany placený, se svými lidmi úspěšně vyhazuje ropovod do povětří. (The New York Times, 5.2.2006). Nepřekvapí, že přibývá na vehemenci hlasů, že ti Iráčané jakož i další Arabové jsou nesolidní krvelačná pakáž, jejichž slovu se přece nedá věřit. Od takových co nejdál, nejvyšší čas z takové situace zmizet, ať se tam tenhle vzájemně nenávidějící pronárod podřeže a třeba i sežere.

Obtížně by se dala popírat zkušenost a skutečnost, že pluralistická demokracie

má větší naději na úspěch v průmyslově vyvinutém než v převážně agrárním státě, že prozatím se jí nejvíc dařilo v protestantských zemích, s fungující střední třídou, vládou zákona a svobodou slova. Jenže za poslední čtvrt století tato forma politického uspořádání se místy docela zdárně uchytila v katolické Latinské Americe, mezi buddhisty ve východní Asii a poslední dobou i v převážně muslimské Indonésii a Malajsii. Deset let po konci studené války došlo k nekrvavému vylepšení stavu věcí například v Peru a Ekvádoru a dokonce i v chudobné africké Etiopii.

Mezi Araby lze zhruba rozlišit tři druhy států, kde se takovému pokroku příliš nedaří. V jedné skupině jsou Egypt, Maroko, Tunisko, s autoritativními režimy, nevýkonnými a s bující korupcí. Jinou skupinu tvoří státy jako Libanon a Irák, s obyvatelstvem rozpolceným etnicky a nábožensky. Prozatím je pohromadě dovedli udržet autokraté. Zbývá ještě skupina prozápadně orientovaného Jordánska, Kuvajtu či Bahrainu, kde všeobecné svobodné volby by mohly vést ke svržení dosavadních režimů ve prospěch vlády islamistů.

Ekonomický pokrok podporuje vývin demokracie, jsou však výjimky: tam, kde je spousta nerostného bohatství, navíc v rukou státu (či vládnoucí rodiny, jak je tomu v Saúdské Arábii). Spíš než k demokracii kolaps diktatur vede v chaosu, anarchii. Pouze vláda psychopatů by pak byla horší alternativou. Soupeření o zdroje se v diktatuře řeší útlakem, v anarchii občanskou válkou, v demokracii dohodnutými a respektovanými pravidly.

Irák během jednoho roku absolvoval dvojí volby a jedno referendum (o návrhu ústavy). Nejsvobodnější to počiny v dějinách země a vlastně celého regionu, vzdor hrozbám fundamentalistů uříznout hlavu komukoliv, kdo se přiblíží k urně – a účast byla vyšší než v našich západních demokraciích. V Libanonu došlo k vření se sympatickou orientací, dočítáme se o „cedrové revoluci“, údajně též inspirované oranžovou revolucí na Ukrajině. Došlo k prvním volbám v primitivním Afghánistánu, i ženy, z nichž většina, stále zahalená od hlavy k patě, se zúčastnily a některým se dostalo zvolení do parlamentu.

Značný optimismus se dokonce projevil ve zpravidla skeptických mediálních kruzích. David Ignatius oznamoval z Kahíry (The Washington Post), že „síla reformního hnutí v arabském světě je mohutná a přichází do arabských společností, nejenom od nadšenců ve Washingtonu“. Slovy libanonského předáka Walida Jumblatta „byly irácké volby arabským ekvivalentem stržení Berlínské zdi. “

Volby nebývají porodní bábou států, ani těch úspěšně demokratických. Před deseti lety publicista Robert D. Kaplan doporučoval (NYT, 24.12.1995), aby Američané krotili své misionářské bažení . Však demokratické volby nezřídka zhoršují etnickou a náboženskou disharmonii, místo aby ji hojily. V Rwandě došlo začátkem devadesátých let k prosazení systému několika politických stran, což pak vedlo k vyostření etnického rozkolu v národě a výsledné genocidě. V Kambodži pod patronátem OSN došlo k volbám, které stály několik miliard dolarů a výsledkem bylo ustavení ještě víc brutálního, zkorumpovaného diktátorského režimu. Dokud vládla v Bosně pevná Titova ruka, Srbové, Chorvati a muslimové se dovedli vůči sobě chovat civilizovaně. K tragediím došlo po rozpadu diktatury.

Fouad Ajami, významný expert v záležitostech Středního východu, vyjádřil přesvědčení , že „Iráčané, po zkušenosti s tyranií, dokázali pochopit výhody demokratického uspořádání“. Jenže po euforii se vrací skepse, rozčarování se symptomy kocoviny. Rekordní množství Iráčanů se sice zúčastnilo volebního aktu, který se ale svým výsledkem spíš podobal sčítání lidu podle etnických kategorií. Sunnité, šíité, Kurdové, ti všichni prokazovali svou kmenovou loajalitu. Zatímco optimističtí pozorovatelé spoléhali na vítězství sekulárních liberálů, dostalo se jim triumfu fundamentalistických islamistů.

Dřívější stoupenci představy úspěšné demokratizace reagují s náznakem rezignace, že to byl noble experiment, always a long shot – „hodnotný, ale málo pravděpodobný pokus“. Mnozí komentátoři následně odmítali Bushovy naděje demokratizovat arabskou oblast jako fantazii negramota s naivními představami, založenými na zbožném přání než na solidních analýzách, a jeho opakovaně zdůrazňované přesvědčení, že lidstvo univerzálně baží po svobodě.

Fiasko se svobodnými volbami v Alžírsku roce 1992 mělo být varovným precedentem: tamější lid dal svobodně přednost náboženským fundamentalistům, což přimělo vládnoucí vojenské pány výsledek volby zrušit a po tomto nedemokratickém zásahu si západní demokracie oddychly. Muslimské bratrstvo, radikální organizace v Egyptě sice zakázaná, se tentokrát směla prezentovat svými lidmi v podobě nezávislých kandidátů a značně uspěla. V Íránu v prezidentských volbách zvítězil ten nejradikálnější fundamentalista. V Afghánistánu do zvoleného parlamentu zasedla řada válečných lordů a vydatných exportérů opia (tzv. narco-warlords).

Takovými výsledky je premisa univerzální vhodnosti onoho demokratického modelu důkladně otřesena. Američané tak přicházejí o iluze, že volby jsou tím správným řešením. Lze jen s velkými potížemi za triumfální pokládat výsledek hlasování v Palestině, na které tolik naléhala Bushova administrativa. Po těchto volbách Bush chválil „sílu demokracie“, jenže se zcela demokraticky podařilo zvítězit teroristické organizaci Hamas, prosazující nenávist a násilí. Mezi vítězi v parlamentu zasedne též Mariam Farakat, matka šesti dětí. Její tři synové zahynuli v teroristické sebevražedné akci, na což ona životadárkyně reagovala ujištěním, jak že je šťastná. Stala se z ní slavná Umnidal – „Matka boje“. Prohlašuje, že všechny své děti radostně pošle vyhazovat se do povětří a zabíjet Izraelce. Takže se začíná mluvit o „arabské výjimce“ z onoho tolik proklamovaného pravidla o univerzální přitažlivosti a superioritě demokracie.

Volby sice mohou být zdrojem naděje na zlepšení údělu, ale zdaleka nejsou jeho zárukou. Úspěšná demokracie musí mít své solidní předpoklady. Svobodu nelze posuzovat jako pouhý dar zvenčí, ale něco, o co nutno poctivě usilovat a zasloužit.

K užitečnému vystřízlivění též prospěla bouře s dánskými karikaturami. Již dříve zmíněný Fouad Ajami (U. S. News@World Report, 20.2.2006) napsal: „Svého času jsme měli naději, že moderní islám v Evropě zplodí liberální variantu této víry. Kazatelé a ´aktivisté´ objevili ve státě sociálního zabezpečení (welfare state) a v proklamacích liberalismu a multikulturalismu tu perfektní zbraň, s níž vést válku proti modernímu životu.“

Neoficiální stránky Oty Ulče