SVĚT: Pomozte Barmě!
Kvůli nim jsem ale nepřišel. V jednu hodinu se na témže místě měla konat demonstrace organizovaná Amnesty International a U.S. Campaign For Barma. I mnou, jako asi i další stovkou tisíců lidí na celém světě, otřásly události masakrování barmského lidu vedeného budhistickými mnichy ozbrojenými jednotkami vládnoucí junty v Myanmaru čili Barmě. Přišel jsem je podpořit, projevit soustrast a solidaritu, obdiv a povzbuzení.
Před vyhrazeným prostorem, který odděloval průchod mezi 1. a 2. avenue, na lavičkách posedávalo asi deset lidí - čtyři mniši v šafránovém rouchu a šest civilistů barmského původu. Byli překvapeni stejně jako já. Že by nikdo z New Yorčanů nejevil sympatie pro očividné bezpráví? Londýňané svou podporu projevili. I Pražané. Očekával jsem stovky lidí. Brzy jsem se od jednoho z nich dozvěděl, že demonstrace začne, až přijde průvod jdoucí od budovy Barmese Mission to UN na východní 77. ulici. Přišel v půl druhé. A bylo nás už třicet.
Dostali jsme letáčky v angličtině a barmštině i se seznamem hesel, která budeme provolávat. Pro ilustraci uvádím jen některá: "Release Aung San Suu Kyi!", "Release All Political Prisoners!", "Military Regime in Burma - Down!", "UN Security Council - Take Action!" Mniši donesli mobilní reproduktory a mikrofon. První řečník zahájil demonstraci krátkým úvodem, proč jsme se sešli. Nebylo to třeba, všichni jsme to moc dobře věděli a mráz nám běhal po zádech při pomyšlení na zprávy posledního týdne.
Vybavuji si obličeje modlících se mnichů se sepjatými dlaněmi z titulní stránky The Economist (29. září - 5. srpna 2007) a fotografii umláceného mnicha utopeného v řece uveřejněnou na webu Democratic Voice of Burma, zprávu o zatím nulovém efektu návštěvy vyslance OSN v Barmě, Ibrahima Gampariho, v The New York Times (1. října) a zprávy vysílané na kanálu PBS (Newshour with Jim Lehrer, večer 1. října) o generálovi Tan Shwe, hlavě junty v Barmě, a jeho přehlížení mezinárdního mínění, a o mlčení představitelů Číny a Ruska ke stávající situaci. Jako kdyby svět usnul a ti jediní, kteří zaujímají stanovisko byli individuální aktivisté (viz článek V. Havla), nebo "neškodní" demonstranti v zemích v bezpečné vzdálenosti od místa dění.
Do tří hodin, kdy jsem odešel, nás v kroužku za ohradou stály asi dvě stovky. Úředníci z OSN, kteří nás v odpolední pauze míjeli, ostýchavě nahlíželi na naše plakáty, zatímco projíždějící turisté, sedící na střeše vyhlídkového autobusu The New York Sightseeing, rychle vstávali, aby si nás vyfotili jako raritu v jinak monotónním výletu po Manhattanu. Efekt demonstrace snižovaly docházející baterie mobilního zesilovače a hlasitý projev demonstrujících černochů několik metrů dál nás akusticky převálcoval. Jako kdyby situace v jižním Kamerunu bylo to jediné, co hýbalo světovou politikou.
Naše poselství do budovy OSN nedolétlo. Nedělám si žádné iluze. Tři kameramani a několik fotografů, kteří se námi proplétali, byli nejspíš jen amatéři nebo pracovali pro bezvýznamná televizní studia, která spolknou mnohem silnější rivalové. A tak zatímco ďábelská junta v Barmě dál mučí stovky zajatých mnichů ve znásilněné Barmě, hlasy demonstrantů zanikají v hluku aut projíždějících kolem budovy OSN.