SVĚT: Politicky korektní sebevražedné uvažování a počínání
Do oněch veleobchodů denně přicházel odhadovaný počet 50 000 zájemců - čili zhruba tolik, jako byl počet zaměstnanců a návštěvníků ve dvojčatech mrakodrapů World Trade Center dne 11. září 2001, v době již hodně jinačí, kdy islámští fanatici neměli důvod v Kremlu u nevěřících psů škemrat o povolení k mohutnému zásahu s pořádným globálním dopadem.
V neděli k desátému výročí tak třeskuté události se u kompjútru probírám záběry z onoho nezapomenutelného dne - z výše k okamžité smrti se blížící těla. Ještě ale bolestivější záběr na nashromážděné zoufalce u oken na poschodích, z nichž nebylo úniku. Právě mezi nimi bylo i několik bývalých studentů z naší univerzity.
V předchozích letech jsem se zúčastnil vzpomínkových ceremoniálů, prohlížel si tam jejich portréty. Nevím, k jakému obřadu tentokrát došlo, pokud vůbec mohlo dojít. Postihla nás totiž meteorologická nepřízeň, přírodní živly se důkladně rozběsnily. V dostatečné vzdálenosti, (200 mil čili víc než 300 kilometrů) severním směrem od New York City, nás během necelých tří týdnů postihly tři nepříjemnosti: napřed zemětřesení či spíš jen téměr zanedbatelné zemětřeseníčko, poté již bytelnější hurikán s dívčím jménem Irene a nakonec, právě k tomuto výročí 11.9.2001, tropický liják, obrovitá smršť jménem Lee. Došlo k povinné evakuaci třiceti tisíc obyvatel našeho města Binghamtonu, mezi nimiž jsem naštěstí nebyl. V některých místech řeka Susquehanna, jméno to indiánské, zmohutnila až do výše sedmi metrů a cokoliv blízkého, dosažitelného pohltila. V mém baráčku zmokl jen suterén, kde ale mám pracovnu, knihy, papíry, korespondenci, archiv. Koberce od zdi ke zdi důkladně promáčené, čímž odsouzené k vyrvání a odhození spolu s ledajakou ještě použitelnou eletronikou. Následovaly galeje s transportem ven na ulici, kde i před usedlostmi sousedů vzrůstaly podobné hromady harampádí.
Na naši univerzitu připadla kvota tří tisíc vyplavených bezprizorních spoluobčanů.
Při pomyšlení na chaos a násilnosti v souvislosti s hurikánem Katrinou a jeho zničujícím dopadem na populární, turisty hojně navštěvovaný New Orleans, šel jsem se podívat, jak my takový úkol zvládneme. A byl jsem mile překvapen. Žádný křik, tlačenice, verbální, ba dokonce pěstní utkání. V největší ze tří tělocvičen, s lakonickým označením EVENT CENTER neboli "Středisko událostí", převládala harmonická atmosféra, v prostorách pro atletická a basketbalová utkání teď rozprostřeno několik set lůžek. Obhlížím poklidné vystávání ve frontě na jídlo a jiné potřebnosti. Kdokoliv mohl bez zastavení vejít, zeptal jsem se sdílného policisty a dozvěděl se, že k žádným komplikacím prozatím nedošlo.
Doma pak sedím u televize: jednak sledovat závěrečná tenisová utkání z US OPEN, jednak záběry z míst zásahu teroristů - mrakodrapy, Pentagon, pennsylvánská pole, kde končilo čtvrté letadlo zásluhou několika statečných pasažérů, jimž s vědomím nevyhnutelné smrti se podařilo zhatit záměr džihádistů doletět do Washingtonu a strefit se do Bílého domu.
Čtení jmen všech obětí. Četly i desetileté děti, polosirotci, co znaly své otce a případně matky jen z vyprávění.
Rovněž jsem si znovu promítl drastický dokumentární záznam, pořízený našimi nepřáteli. Jednak o jejich počínání, jak s příslušnou citací z Koránu, svaté knihy, polévají hořlavinou tři zajatce, přiloží sirku, dotyční vzplanou a usmaží se k pozvolné kruté smrti. Následoval detailní záznam o jiném, zřejmě ještě populárnějším mohamedánském řešení - nikoliv žehem, ale nožem. Uřezávání hlav, jedné za druhou.
Vracím se k televizním záběrům z probíhajících vzpomínkových odřadů mezi námi nemohamedány. Pietní, důstojné, dojemné a stoprocentně nenáboženské. Nikde náznak, že Amerika je dosud převážně křesťanskou civilizací. Tak totiž v New Yorku nařídil primátor Michael R. Bloomberg, se zdůvodněním, jež jsem pochopil jako snahu, notné úsilí odvrátit nebezpečí, že stoupenci Alláha by se mohli urazit. Přece islám, jak každý pokrokový člověk ví, je náboženstvím míru, nemá vůbec nic společného s mezinárodním terorismem, a kdo o této politicky korektní premise zapochybuje, závažného provinění islamofobie se dopouští.
O takovém ujišťování jsem psal už před třemi roky (Hledání umírněných mohamedánů, NP, 30.9.2008). Už tehdejší prezident George W. Bush ujišťoval, že nepřítelem není islám, ale fanatici, kteří si tuto veskrze mírumilovnou náboženskou víru přisvojují, usurpují, a že tedy je nutno podporovat síly odporující tak zkázonosným snahám. Po třeskutých událostech v Londýně, Madridu, na ostrově Bali (mnoho mrtvol), v Dánsku (několik karikatur), takové nám předkládané přesvědčení neutuchá. Kde ale hledat onu umírněnost v monotématickém dogmatu, že výlučným zdrojem vší pravdy je Alláh a jeho posel Mohamed a že je nutno všemi silami a prostředky prosazovat tuto jedinou pravdu? Přibývá příznivců bažících po obnově, vzkříšení kalifátu, onoho univerzálního muslimského kolosu, který existoval po dobu téměř 1300 roků v oblasti táhnoucí se přes tři kontinenty, od Portugalska až do současného Pákistánu. Během jednoho století se kalifát rozmohl víc než římské imperium v době své největší slávy.
Evropa nyní dost k nepoznání – však postačí se vydat na turistickou procházku. Pár kroků od vyhledávaných historických památek se vstoupí do jiného, jakéhosi paralelního světa, kde žena si netroufne vyjít na ulici s nezabalenou hlavou. Muslimská ghetta ovládaná náboženskými fanatiky. Ekonomické aktivity k nespatření stejně jako snaha o asimilaci do (prozatím) většinové společnosti. Průzkumem mínění se zjistilo, že ve Francii polovina muslimů se netají svou primární loajalitou vůči islámu a nikoliv k nové adoptivní vlasti. Tam pod onou trikolorou třetina respondentů vyjádřila své sympatie se sebevražedně si počínajícími teroristy. Ve Velké Británii rovněž třetina se hlásí k ideálu jednotné vlády kalifátu nad celičkým světem.
Přibývá rekordní počet jak mešit tak i věřících, zásluhou mohutné rozmnožovací výkonnosti islamistů. Ve Francii se učitelům doporučuje, aby se žactvu nezmiňovali o autorech, na něž sensitivní muslimové jsou alergičtí (Voltaire, Diderot například). Z těchže důvodů nejen ve Francii radno je se vyhýbat jakékoliv zmínce o holocaustu.
Agresivní sebevědomí početně mohutnící menšiny v kontrastu s pateticky ochablou ochotou většiny původních Evropanů se vůbec ozvat. Dopad dědictví Chamberlainova druhu uvažování je už ke spatření v obrovských obludných dimenzích.
Nejen usmiřovačky, jednostranné ústupky, racionalizace, směšně nerealistické presumpce neškodných úmyslů parazitujících vetřelců, kteří se netají svou dychtivostí naivnímu dekadentnímu Západu podříznout krk. Evropu nejen využít, zneužít, její demokracií pohrdat, její pohřbívání uspíšit.
Liberální media poskytují značně prostoru imámům, fanatickým duchovním, se spoustou potomků, rodinných příslušníků, žijících, tyjících z finančních podpor státu, který je ve jménu demokratické ultratolerance na svém území trpí, místo aby je bez velkých cirátů vykopl k odklopýtání jejich původním směrem.
Demokratické státy ovšem respektují demokratická práva svých tuze nedemokratických nepřátel. Jsme svědky dobrovolného si nasazování chomoutu, navlékání svěrací kazajky s předstíráním, že nic takového se přece neděje. Morbus chamberlaini již v pokročilém stádiu - další dosažený pokrok směrem k sebedestrukci, zposlušnění dosavadní většiny původního obyvatelstva, jež se stává sebecenzorem, vlastním drábem.
Islám, což doslova znamená „podřízení“ (submission), přecenelze pokládatza náboženství – natož „náboženství míru“, jak tuze bývá zdůrazňováno, ale jako kult, politickou totalitní ideologii s detailními pravidly veškerého počínání diktujícími každý aspekt života. Čili něco zásadně neslučitelného se svobodou, s demokracií. Však Winston Churchill charakterizoval islám jako nejvíc zpátečnický – the most retrograde one in the world. (A Korán přirovnal k Hitlerově Mein Kampfu.)
Prognoza Bernharda Lewise, profesora na univerzitě v Princetonu, považovaného za znamenitého znalce muslimského světa, jeho mentality, kapacity, ambicí, mi připadá být ta nejpravděpodobnější: koncem tohoto století většina Evropy bude muslimská, a původní křesťanská hodnotná civilizace pohřbena bude.
V amerických intelektuálních kruzích, zejména v univerzitním prostředí jako by přibývalo na snaze ony evropské sedestruktivní tendence dohnat a třeba i předehnat.
Charlotte Allen, publicistka, redaktorka internetového zdroje (Manhattan Institute), poskytuje až mrazivé množství příkladů v podrobném článku s názvem "The Universities' 9/11" (The Weekly Standard, 12.9.2011) o připravovaných a probíhajících akcích v souvislosti s tak ponurým výročím - témata přednášek, seminářů, diskusí, všelijakých těch teach-in.
Na univerzitě v Denveru, stát Colorado (kde děkanem býval Josef Korbel, otec Madlény Albrightové), uspořádali serii přednášek a zvláštní kurs (non-credit) s tématy jako "Islám a muslimové v amerických mediích", "Poučení mírem a tolerancí" se soustředěním na osobnosti s jménem Gandhi, King, Mandela, Dalajláma, ale bez zmínky rozsahu, dopadu, mohutnosti hororu onoho dne.
Harvard, učiliště nejproslulejší, přispělo s programem, na němž se podílel i Charlie Clemens, aktivista, bojovník za lidská práva v řadách antiamerických gueril v El Salvadoru, a Jocelyne Cesari, ředitelka projektu usilujícího o větší porozumění, pochopení islámu a muslimů v západním světě.
"Návštěvník z Marsu," poznamenává autorka Allenová, " by získal dojem, že muslimové jsou hlavní oběti a nikoliv výluční pachatelé," k potvrzení jednoznačné, nevyvratitelné, mnou již nejednou opakované skutečnosti, že ne všichni muslimové jsou teroristé, ale naprostá většina teroristů muslimy jsou. V den připomínaného desátého výročí způsobili smrt 2977 životů (včetně tehdy o pomoc se pokoušejících 403 požárníků a policistů), čili víc než celkové ztráty (2402) v Pearl Harboru, jež roznítily druhou světovou válku v Pacifiku..
Harvard oznámil své bádání o kořenech islamofobie. Neměl by to být příliš obtížný problém. Doporučil bych seznámit se s uvedenymi ciframi, jakož i se skutečností, že od 9.11.2001 do současné doby došlo na americkém území k celkem 67 teroristickým akcím či aspoň pokusům, o nichž vědci ohleduplně politicky korektní dávají přednost se nezmiňovat.
Citovaná studie v The Weekly Standard jmenuje podobně, ne-li zcela totožně ideologicky zaměřené, zpotvořené aktivity k této památce desátého výročí: New York University - Duke - Marquette - American - California-Davis. Druh výuky ve formě "a propaganda effort aimed at whitewashing terrorists and their symphatizers by demonizing the United States".
Našly se ale i výjimky: Manhattan College v Bronxu, jejíchž dvacet absolventů zahynulo, též kalifornská univerzita Pepperdine s náramným kampusem v Malibu, zdobeným 2977 americkými vlajkami, ač pouze jeden její graduant - Thomas E. Burnett, na letu číslo 93 - byl obětí.
Jak asi bude vypadat dvacáté výročí, s jakými racionalizacemi, pokud někdo z nás nevěřících psů bude ještě zbývat, bude mít důvod smysluplně existovat?
Neoficiální stránky Oty Ulče
