Nečasté je dosud vládnutí po přeslici. V Indii, nejpočetnější demokracii světa, po otci, prvním premiérovi, moc převzala dcera Indíra. Ve Srí Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike, volby vyhrála a do předsednictví zasedla jeho vdova. Na Filipínách prezidentské volby vyhrála vdova po zavražděném opozičním vůdci Acquinovi. Totéž se ale nepovedlo kleptokratce Imeldě Marcosové poté, co její choť pokojně zesnul v pohodlném, leč potupném exilu na havajských ostrovech. Manželky v zemích mohamedánských setrvávají v pozadí, nezřídka zabalené a nezřídka jich bývá víc než jedna. Pozoruhodnou výjimkou se stala dočasně vládnoucí Benazir Bhuto, dcera pakistánského premiéra Zulfikara Ali Bhutta, významného státníka na mezinárodním foru, který ale doúřadoval na domácí šibenici.

Není mi známo, že by v naší vlasti (ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR) některá z manželek prezidentů, premiérů či prvních partajních tajemníků se byla tlačila do politického popředí. Tak ovšem nečinila ani paní Churchillová či Chamberlainová a Hitler žádnou takovou až do poslední chvíle oficiálně ani neměl. V Evropě se ženy dostaly do čela států ve Skandinávii, ledy v Británii pořádně prolomila Margaret Thatcherová a u našich sousedů se nedávno prosadila Angela Merkelová.

A nyní se na prvních stránkách českého tisku seznamuji s pohlednou chotí předsedy ODS, pod titulkem „Hillary Topolánková“, a jejími, v interview před mikrofonem utrousenými slovy „líbilo se mi být prezidentkou, ale možná bych mohla být alespoň senátorkou“. Tou tedy Hillary je a zálusk na znovunastěhování do Bílého domu netají.

Pavla Topolánková tedy chce kandidovat do senátu za jinou stranu, než tu, které předsedá její manžel. Média z toho dělají vzpouru v domácnosti. Porovnejme se situací před několika roky na latinsko-americkém kontinentě s machismo tradicí, kde zpravidla vládne mužská pěst a ženám se přisuzuje role poslušných putiček: v Peru, k perným problémům tehdejšího prezidenta Alberto Fujimoriho přispěla jeho manželka, která usilovala převzít jeho funkci. Manžel padl, manželka s aspiracemi nepořídila.

Paní Pavla se sympaticky vypořádala se vyzvídáním médií o choťových ctnostech, se samozřejmým ujištěním, že nikdo z nás není dokonalý. Kritéria mravního pohoršení, důkladně promísená s pokrytectvcím, se ovšem mění jak v prostoru, tak čase. Co prošlo Mitterrandovi ve Francii, by bylo politicky usmrtilo předáka v USA. Jinak si počínala media v případě J.F. Kennedyho, proslulého záletníka, o jehož avantýrách se na veřejnosti ani nemuklo, v porovnání s pozdějšími patáliemi Billa Clintona, majitele neméně nepokojného poklopce. Ovšem tento mistr sémantiky si bravurně počínal ve svém místopřísežném tvrzení, že počínání orální aktivistky Moniky přece nebyl sex a porušení manželské věrnosti.

A potupené Hillary se povedlo zvítězit ve volbách v New Yorku, s nímž neměla kdy co společného. Pokud by se jí podařilo vyhrát prezidentské volby v roce 2008 a neposedný Bill se stal manželem v domácnosti, ne vše by bylo nutně ztraceno. On sice už nemůže být prezidentem USA, ale mohl by se stát prezidentem Francie. Ano, vážně, je to tak. Clinton se narodil ve státě Arkansasu, někdejším francouzském území, po napoleonských válkách za pakatel odprodaném Washingtonu. A takový je stařičký zákon, údajně stále v platnosti, že i současný obyvatel se může o vrcholnou poctu ucházet.

Nemyslím, že Clinton dovede plynně francouzsky – tedy jen teorie, stejně planá jako fantazírování, že by Mirek či Pavla Topolánkových zausilovali o převzetí vlády v Irsku, s odvoláním na ony české či moravské keltské kořeny.

K O N E C

MfD, 22.8.2006

Neoficiální stránky Oty Ulče