Teplota stoupá
Ten jev má hovorové jméno „globální oteplování“ (vědecký název je sice „klimatické změny“, ale ty změny mají jen jeden směr – globální oteplování). Je tady, shodly se na tom tisíce vědců (asi 2500), kteří jsou členy „Globálního panelu na klimatické změny“ (IPCC), který nedávno vydal zprávu, která Souhrn zaštiťuje odborně, vahou vědeckých titulů účastníků Pařížské konference o klimatických změnách a vahou OSN, která za organizací stojí. A nejen že tu je, jak nás ujišťují média, tentokrát anglická, jmenovitě list The Independent, „globální oteplování již překročilo bod, za kterým není návratu“.
Jediné, co ale zatím stoupá, je jistota, s kterou tyto katastrofické scénáře přijímají média a politikové, a arogance, s kterou se setkávají ti, kdo si nad chmurnými předpověďmi Pařížské konference dovolí projevit příliš malé nadšení.
Jenže ono je příliš mnoho důvodů, proč zůstat nad „Shrnutím pro politiky“, jak se první výstup z konference jmenuje, chladným. Především je nutno si uvědomit, co čteme. IPCC není profesionální vědeckou institucí, není ani nějakou světovou komorou klimatologů. Je mezivládní organizací. Jejími členy jsou pouze experti delegovaní svými vládami a participujícími organizacemi. Klimatologie není oborem, který zaměstnává tisíce vědců jako například medicina, biologie, chemie, ekonomie nebo třeba i příbuzný obor, meteorologie. Dá se pochybovat, zda počet panelistů IPCC (2500) je skutečně číslem aktivně pracujících vědců – klimatologů. Většinou se jedná o státní úředníky ministerstev s podobným posláním jako české ministerstvo životního prostředí. Ne všichni z nich jsou klimatology (mnozí ze známých účastníků Pařížského panelu jsou kvalifikováni v jiných disciplinách) a zabývají se klimatologií jako vědou. Naopak velká část vědců - klimatologů pracuje mimo prostředí státní správy svých zemí, na universitách, vědeckých institucích a nevládních výzkumných ústavech. (Za ČR byl na zasedání IPCC v Paříži vyslán vedoucí oddělení změny klimatu Českého hydrometeorologického ústavu, klimatolog RNDr. Jan Pretel, CSc).
Autory „Shrnutí pro politiky“, které obsahuje ty katastrofické scénáře budoucích kataklysmat, nejsou vždy ani ti vědci a vládní experti, kteří byli vysláni či pozváni na konferenci, jsou jimi výlučně specielně k tomu nominovaní experti vybraní a jmenovaní či přizvaní právě těmi politiky, pro které je Shrnutí určeno. Shrnutí ani není jakýmsi kompilátem nejdůležitějších dat, analýz a závěrů Zprávy. Tím by mohlo jen těžko být, postup jeho vzniku je právě opačný. Napřed vychází Shrnutí, teprve potom Zpráva. Ne, není to podvod, je to naprosto v souladu s pravidly a procedurami panelu, konference skončí, vládní experti se rozejdou a „Vlády a zúčastněné organizace jsou pak vyzvány, aby nominovaly experty, kteří budou autory, recenzenty a odbornými editory zprávy“ („Governments and participating organisations are then invited to nominate experts that can serve as authors, expert reviewers and review editors for that report“). O čem ta Zpráva bude, je rovněž určeno zúčastněnými vládami, experti jsou „konzultováni k identifikaci klíčových relevantních témat“ („consulted in order to identify key policy-relevant issues“). Tedy Zpráva je, v souladu s pravidly, napsána až dodatečně, tak, aby její obsah odpovídal tomu, co vlády a organizace sdružené v IPCC chtějí číst, a co je obsahem Shrnutí. Je to demokratické, jak taky jinak zajistit jednotné odhlasování usnesení, kterým se deklaruje vědecká pravda.
Vlády a hlavně „zainteresované organizace“ chtějí dnes číst o globálním oteplování. Vlastně nejen dnes, o tom chtěly číst již v poslední zprávě IPCC, která byla vydána v roce 2001. Globální oteplování bylo zajímavým způsobem zmíněno ve zprávě z roku 1994. Ještě před tím bylo žádáno globální ochlazování, a snad i proto zprávy z předchozích let (1990, 1992 a 1994) na webové stránce IPCC nenajdete. Ještě nebyla vyřešena otázka, co je lepší - teplo, nebo zima.
Stejné nadšení pro globální oteplování ale nesdílí celá vědecká komunita. O tom se ovšem ze „Shrnutí pro politiky“ nedočteme. Nenajdeme tam ani to, že více než oněch 2500 expertů vlád a nevládních organizací se přihlásilo přes 4000 nezávislých vědců, mezi nimi 72 držitelů Nobelovy ceny, k Heidlberskému provolání, ve kterém vyjadřují svou obavu o životní prostředí a volají po „rozumu a uznání vědeckého pokroku jako řešení, nikoliv příčině zdravotních a enviromentálních problémů, kterým čelíme“. Prohlášení vyjadřuje přesvědčení, že „dnešní společnost je lépe než kterákoliv jiná v historii vybavena k tomu, aby problémy životního prostředí řešila, pokud ovšem neobětuje vědu, intelektuální poctivost a zdravý rozum politickému oportunismu a nepodlehne neracionálnímu zastrašování“.
„Chceme plně přispět k zachování našeho společného dědictví planety Země.
Jsme ale znepokojeni, na začátku dvacátého prvního století, nástupem iracionální ideologie, která odporuje vědeckému a technickému poznání a ohrožuje ekonomický a sociální vývoj.“
„Varujeme autority odpovědné za osud naší planety před rozhodováním podpořeným pseudovědeckými argumenty a založeným na falešných a irelevantních podkladech.“
Příkladem takových falešných a irelevantních podkladů je například to, co popsal Christopher Landsea, vědec z Atlantické oceanographické & meteorologické laboratoře, který byl přizván, aby se stal přispívajícím autorem Zprávy IPCC pro rok 2007. Landsea pozvání přijal s tím, že převezme odpovědnost za část zprávy, studii zaměřenou na atlantické hurikány, pole, ve kterém je přední světovou autoritou. Co jej překvapilo, že hlavní redaktor připravované zprávy, renomovaný klimatolog a meteorolog profesor Kevin Trenberth, uspořádal tiskovou konferenci, na které oznámil médiím, že „experti varují, že globální oteplování je příčinou intenzivní hurikánové aktivity“. Christopher Landsea se domníval, že se jedná o omyl, ani on, ani nikdo z jeho kolegů, kteří se hurikány zabývají, nic takového nenapsal a ani napsat nemohl, neexistují totiž žádná data, ze kterých by se něco takového dalo odpovědně vyvodit. Nikdo ani nepozoroval trend zvyšující se hurikánové aktivity. Neexistuje žádná studie, která by spojovala hurikány a jejich frekvenci s globálním oteplováním, ve skutečnosti Landsea teprve začal pracovat na první studii, která by takové spojení potvrzovala nebo vyvracela. IPCC ale už měla jasno. Tisková konference, na kterou největší světový znalec problematiky nebyl pozván, byla úspěchem. Byla dokonce senzací. To léto bylo obdobím velkých atlantických hurikánů a experti oznamovali, že za to může globální oteplování. Oznámení obletělo v palcových titulcích celý svět. Globální oteplování potřebovalo katastrofický symbol. A dostalo jej. Hurikán, co strašnějšího může být symbolem katastrof?
Christopher Landsea napsal dopis, ve kterém požádal IPCC o ujištění, že jeho práce pro Zprávu 2007 nebude zneužita, že zpráva bude založena na skutečných a ověřených informacích a že bude konsultována s předními světovými odborníky na danou problematiku.
Ujištění se mu nedostalo, vlastně se mu vůbec nedostalo odpovědi a Christopher Landsea resignoval. Nechtěl, aby jeho jméno bylo spojováno s vyfabulovaným spojením hurikánů s globálním oteplováním. Pro úplnost dodejme, že Shrnutí pro politiky, pro jistotu, kromě obecného a o žádné argumenty neopřeného všeobeného prohlášení o vlivu oteplení na extrémy počasí, neobsahuje nic o spojení hurikánů a globálního oteplování, které krátce před tím bylo předmětem zvláštní tiskové konference a senzací letní sezóny…
Christopher Landsea není jediným „disidentem“ mezi vědci - klimatology.
Dalším faktem, který nepřidává Shrnutí a pravděpodobně i očekávané Zprávě IPCC pro rok 2007 na věrohodnosti, je to, že její predikce vývoje pro příští století, vlastní důvod obecného znepokojení, je založena na špatných vstupních datech.
Proponenti globálního oteplování zakládají svou teorii na studii, kterou r. 1998 vypracoval přední klimatolog Michael Mann a která dokazuje, že globální teplota byla v minulosti víceméně stabilní a pak, někdy koncem dvacátého století, začala náhle stoupat. Teorie je často v tisku nazývána „hokejková“, protože graf teplot ukazuje téměř rovnou čáru, která je ke konci náhle ohnuta. Teorie a její autor se stali celebritami, přestože hned od počátku byla odmítána vědci poukazujícími na prokazatelné střídání období tepla a ochlazení, teplé období zhruba od devátého do třináctého století, které dosáhlo maxima v letech 1100–1250, a chladné období, mnohdy zvané „malá doba ledová“, mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím.
Dva kanadští statistikové, Stephen McIntyre a Ross McKitrick, přehodnotili Mannovy výpočty a po opravě vstupních dat a přepočtu nejenže potvrdili teplotní výkyvy, ale dokonce zjistili, že v období oteplení byla například teplota na přelomu patnáctého a šestnáctého století vyšší, než ve dvacátém století.
Zpochybnitelné jsou i odhady a projekce budoucího vývoje, jak je prezentuje zpráva IPCC a zejména její Souhrn..
Australský statistik Ian Castles a britský ekonom David Henderson objevili, že IPCC odhaduje budoucí emise oxidu uhličitého na chybných a velmi přehnaných odhadech ekonomického vývoje. Ukázalo se, že IPCC zakládá ve svých modelech vývoje klimatických změn na simplistickém odhadu růstu HDP v jednotlivých zemích. Jednoduše řečeno, vědci v panelu IPCC udělali tu chybu, že pro předpovědi celkového a předpokládaného vývoje v různých zemích používali pro přepočet běžné měnové kursy (hodnotu v dnešních US dolarech). Jejich předpověď předpokládá, že dolar v roce 2100 bude mít stejnou kupní sílu jako dolar dnes.
Výsledkem je ovšem nereálná projekce. Pro výpočty tohoto druhu používají ekonomové tzv. „purchasing power parity“ (PPP). Používají ji instituce jako Světová banka, Organizace pro ekonomickou spolupráci a vývoj a dokonce i mateřská instituce IPCC, Organizace spojených národů.
Tím, že ji IPCC nepoužila a spokojila se s jednoduchým přepočtem, dospěla k hyperinflatovaným hladinám ekonomického růstu, a tím i odhadu produkce oxidu uhličitého ve vyspělých, ale i rozvojových zemích. Pokud přistoupíme na tuto metodu přepočtu a výklad vývoje a aplikujeme-li ji na odhad příjmů na obyvatele, můžeme dojít k překvapivým výsledkům. Budeme například muset brzy očekávat čtyřikrát vyšší příjem na obyvatele v Jižní Africe než v Americe, ba i Severní Korea, Lybie a Alžír budou brzy mít příjem na obyvatele vyšší než USA.
Metoda použitá pro projekci ekonomických důsledků budoucího globálního oteplování prostě nefunguje. Je zjevně a hrubě zkreslená. Vzhledem k tomu, že takto vypočítaný HDP je zpětně, ve formě korespondujících odhadů emisí CO2, „krmen“ do prediktivních modelů vývoje klimatu, jsou hrubě zkreslena i čísla a grafy předpovědí jeho budoucího vývoje.
Pokud by byla použita správná metodika a správná data pro konverzi, „hokejky“ v grafech scénářů vývoje ve „Shrnutí“ by se překvapivě vyrovnaly.
Autoři „Shrnutí“ se dopustili stejné chyby, kterou neprávem připisují ekonomům, kteří zpochybňují závěry shrnutí. Tyto závěry jsou interdisciplinární, nejsou založeny jen na klimatologii, ale obsahují i projekce budoucího vývoje založené na ekonomických datech, odhadech a jejich hodnocení a součástí „Shrnutí“ jsou i ekonomické výhledy a doporučení. Kritici závěrů jsou přesto napomínáni, aby se „nepouštěli do klimatologie“, ve které jsou laiky.
Ale zatímco neznám žádného ekonoma, který by si troufl dávat vlastní recepty na způsob měření či hodnocení klimatologických dat a navrhovat vlastní metody omezování globálního oteplení, tito političtí klimatologové vydávají (nebo se pro tento účel nechávají zneužít) doporučení pro ekonomiku založená na chybných předpokladech, chybných vstupních datech a chybných metodách a modelech. Výsledkem mají být drastické intervence do ekonomiky, jejichž důsledkem bude mimo jiné i pokles životní úrovně ve vyspělých zemích a další velké rozevření nůžek mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, pro něž budou přijatá doporučení znamenat další zpomalení jejich rozvoje.
Otázek spojených s „oteplováním“ je příliš mnoho na to, abychom je mohli považovat za prokázané. Přesto se například Evropská unie rozhodla okamžitě po vydání Souhrnu IPCC jednat, nařídila snižování emise oxidu uhličitého v automobilech. Je to nesmysl, opatření Evropské unie nedokáží ovlivnit obsah CO2 ve světovém ani evropském měřítku ani natolik, aby se výsledek dal změřit. Obsah oxidu uhličitého v atmosféře neklesne, ale stoupnou ceny automobilů a ceny pohonných hmot, a to natolik, že stoupne tělesná teplota evropských motoristů.
Podle výroční zprávy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) klesly emise skleníkových plynů v roce 2005 o 0,8%. Emise skleníkových plynů v zemích EU-15 poklesly do dnešního dne pouze o 1,5% oproti hodnotám z roku 1990. K tomu, aby Evropská unie svůj cíl z Kjóta splnila, by ale členské státy EU-15 musely omezit emise skleníkových plynů o 6% do roku 2005, což se ovšem nestalo. Je to třikrát tolik, než činilo skutečné snížení. EU nebude do roku 2012 schopná dosáhnout snížení emisí, k němuž se zavázala v Kjótu, a tím méně budou splnitelné i letošní oznámené cíle EU.
V USA, jejichž politika si nestaví takové nesmyslné a nesplnitelné cíle jako EU, odhaduje CarbonPositive (Carbon News), který se otázkami omezení CO2 zabývá (a rozhodně není jeho odpůrcem), růst ceny automobilového benzinu v důsledku nových ekologických daní a přechodu na paliva s vyšším obsahem bioetanolu na dvojnásobek dnešní ceny do konce roku 2008 a ztrojnásobení do roku 2016, kdy mohou američtí motoristé očekávat ceny nad šest dolarů za galon. Pokud použijeme stejný poměr v Evropě (a nezapomeňme, že Evropská unie si klade daleko více ambiciozní cíle než USA), můžeme se brzy těšit na ceny vyšš, než 100 Kč za litr benzinu. Ne, nebude to proto, že palivo dochází, bude to proto, že náklady na výrobu „obnovitelného“ zdroje, bioetanolu, a hlavně zbytečné a lichvářské „ekologické“ daně vyženou spotřebitelské ceny do bezprecedentních výšek.
Podle studie vytvořené Organizací pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO) by ceny zemědělských produktů, hlavně obilí, v příštích deseti letech mohly díky zvýšené poptávce po obilí, olejnatých semenech a cukru potřebných pro výrobu biopaliv, stoupnout o 20 až 50 procent.
Co to bude znamenat pro spotřebitele, je evidentní.
Méně evidentní je, co to bude znamenat pro rozvojové země.
A pro daňové poplatníky, kteří to, jako vždy, nakonec vše zaplatí.
Reference:
IPCC report 2007-02-12
Summary for policymakers
www.ipcc.ch/pub/spm22-01.pdf
IPCC pravidla a procedury:
http://www.ipcc.ch/about/procd.htm
Ekonomické problémy předpovědí IPCC:
IPCC Issues: A Swag of Documents, Ian Castles and David Henderson
http://www.lavoisier.com.au/papers/articles/IPPCissues.html
Lord Moncton, Apokalypsa kancelována
Diskuse, kalkulace a reference
http://www.telegraph.co.uk/news
http://www.telegraph.co.uk/news/graphics/2006/11/05/warm-refs.pdf
Podivné manipulace s fakty, daty a lidmi v IPCC:
The real deal, serie deseti článků Lawrence Solomona, National Post, Toronto
http://www.canada.com/nationalpost/story.html
Research Review of Global Warming Evidence
http://www.oism.org/pproject/index.htm
Skandály v evropském emisním trhu
Financial Times, April 26, 2007
Gazprom a Emisní kredity
http://www.carbonpositive.net/viewarticle.aspx?articleID=676
OECD: Biopaliva zvýší ceny v zemědělství
http://www.financninoviny.cz/index_view.php?id=260852
Eko-watt, Centrum pro obnovitelné zdroje energie
http://www.ekowatt.cz/energie_vetru
Tento článek poprvé vyšel ve zkrácené formě v únoru 2007 v časopise 51pro
(pokračování zítra)
Poradce prezidenta republiky