V dnešním světě často nabýváme přesvědčení, že všechno souvisí se vším. Tato skutečnost nám obecně stěžuje orientaci ve velkých otázkách a problémech současnosti a budoucnosti. Nejinak tomu je i s otázkou budoucnosti Evropské unie. Někdy je však možné onu „slupku souvislostí“ sloupnout a dostat se tak k jádru problému. Tento postup, byť nutně simplifikující, nám zpřehlední situaci a umožní reflexi toho podstatného.

V otázce budoucnosti evropské integrace a další vůle elit a občanů v tomto procesu pokračovat (a také jakým způsobem) je oním jádrem problému téma politické Evropy, potažmo téma vztahu Evropy ke Spojeným státům.

K budování politické Evropy nalézáme v Evropě vesměs tři postoje. První je odmítavý, můžeme říci euroskeptický. Ten říká, že evropská integrace je dobrá jen jako ekonomický projekt (a to ještě spíše jen zóna volného obchodu než společný trh) a o politiku a bezpečnost se mají starat jen národní státy ve spolupráci s USA a NATO. Tento odmítavý postoj uvádím jen pro úplnost. Pro naši úvahu jsou zajímavější spíše důvody, proč politickou Evropu budovat. Nalézáme v zásadě dva. Zaprvé, obecný, universální důvod, který říká, že politická integrace je v dnešním globalizovaném světě nutností. Tato reflexe odpovídá nové vlně regionalismu (v duchu záchrany ohroženého národního států): víc hlav víc ví, víc hlav má větší váhu. Počáteční „kantovská“ mise evropské integrace (mír na kontinentě) je splněna, nyní jde o to plnit misi „hobbesovskou“ a hrát v současném světě významnou roli nejen ekonomickou (to EU hraje), ale i politickou.

Vedle tohoto obecného důvodu je tu ještě jiný, partikulární. Jeho duchovním zdrojem je hlavně Francie, ale jeho ohlas najdeme také jinde, a to i mimo Evropu (tam, kde nemají rádi Ameriku). Spočívá v konstatování, že politickou Evropu je třeba budovat proto, že Evropa získala díky své zkušenosti specifické hodnoty a přístupy, odlišné od zbytku světa, a to včetně Spojených států (např. přehnaná valorizace multilateralismu a mezinárodního práva). Politická integrace je pak pouze prostředkem, díky kterému bude možné „evropské vize“ prosazovat a realizovat.

Zajímavé na celé debatě je, že zastánci prvního důvodu pro politickou integraci radši nemluví o tom druhém a zastánci toho druhého se rádi ohánějí argumenty toho prvního. Zastánci druhého důvodu mají jasno, zatímco ti první tápají v tom, co vlastně chtějí. Často si své tápání odůvodňují tím, že chtějí politickou Evropu, která se ovšem v žádném případě nemůže utvářet navzdory USA, což není v reálu dost dobře možné. Ledaže by šlo realizovat politickou unii přímo se Spojenými státy, což zase pro Spojené státy samotné nepřichází v úvahu.

Tato analýza naznačuje jinou důležitou věc. V jádru diskusí kolem budoucnosti Evropské unie je otázka vztahu Evropy a jejích států ke Spojeným státům coby centrálnímu politickému a bezpečnostnímu aktérovi dnešního světa. Tento vztah je určující pro postoj Evropanů ke způsobu jejich další integrace. Tento vztah je také do značné míry klíčový pro strategické uvažování Evropanů a pro jejich vztahy k jiným regionům planety. A tento vztah se v Evropě liší stát od státu, vlivem různých historických zkušeností.

Je tedy politická Evropa možná, když vztahy evropských zemí ke Spojeným států se napříč Evropou tolik různí? Zdá se, že není.

Spojené státy jsou pořád evropským protektorem a zároveň politicko-strategickým hegemonem v dnešním světě. Vztahům s nimi vždy padne za oběť jakákoli vážně míněná politická integrace. To je asi největší a stále platná (viz debata o radarech) lekce z irácké krize.

Samozřejmě politická integrace „na oko“ (zdůrazňování společných hodnot, společná zahraniční politika v nekonfliktních otázkách atd.) může pokračovat směle dál. Dokud se ale nesjednotí postoj Evropanů k USA a k povaze transatlantické vazby, žádná skutečná politická Evropa není možná. A toto sjednocení postojů k USA si může vyžádat dalších padesát let. Pokud k němu ovšem Amerika nepřispěje dřív sama.

Autor je výzkumným pracovníkem Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM