Kdysi jsem se dočetl o dentistovi v New York City, který své pacientky, dostatečně omámené, necudně osahával, až tedy byl přistižen a trestně postižen. Vymlouval se, že trpí nezvládnutelným pudem takto si počínat, že on je obětí, s nárokem na milionové odškodnění od města, státu, kohokoliv. Ano, úspěšně se stáváme oním nation of victims - "národem obětí", s nárokem na tučnou kompenzaci, a není nedostatek zejména intelektuálních příznivců takového druhu uvažování. Jsme svědky vzniku tzv. grievance ("stížnost, rozhořčení, zlost") industry.

Před týdnem v Clevelandu, nijak zvlášť prosperující metropoli, přistěhovalec hispánského původu jménem Castro se provinil několikaletým uvězněním a przněním nedospělých děvčátek, až do okamžiku jejich úspěšného úprku. Tento Castro, nikoliv Fidél či Raul, u soudu opakovaně zdůrazňoval svou nevinu až do okamžiku, kdy ze strachu z trestu smrti (téměř nikdy nevykonanému, však než by došlo k fatální injekci, zásluhou nekonečných odvolání by zemřel sešlostí věkem), přiznal se, že své oběti sice věznil a otěhotňoval, leč s jejich souhlasem, činnost vzájemně to dobrovolná. Byl odsouzen k doživotnímu pobytu za mřížemi, bez naděje na předčasné propuštění, a rozsudkem se mu nařizuje odsedět si navíc posmrtně tisíc či kolik extra roků - další druh nesmyslu v tradici zámořské jurisprudence.

Prosazovatelé politické korektnosti si vypomáhají přemnohými eufemismy. Ze surových holomků, loupících a vraždících, se stane troubled youth - "mládež s obtížemi". Serial killer - multivrah se přerodí v osobu mentálně postiženou, což v některém případě pravda být může, ale třeba být nemusí. Činy - a tedy i zločiny - přítomnosti svádět na minulost, jakkoliv již vzdálenou - nejen chudobné životní podmínky, nevlídná i nijaká rodičovská výchova. Lze se vymlouvat na otroctví, utrpení praprapředků nebo postačí stále trvanlivá nálepka rasismu, univerzálně zatracovaného.

Soustřeďovat se na důvody vnější, bezmocným jedincem neovladatelné, vůbec nic privátního, v osobnosti zakořeněného: tak vyrostl, páchání hanebností mu vyhovuje, ničeho nelituje. Některé končiny - zejména mě napadá jižní cíp afrického kontinentu, který jakž takž znám, a také Latinská Amerika, na jih od Rio Grande.

V takovém případě jak ale vysvětlit průběh přemnohých osudů, kdy tvor z chudičkého prostředí, absolvent školního vzdělání mizerné úrovně, bez jakýchkoliv pozitivních stimulů, a vzdor notným překážkám přetrumfne šťastlivce narodivší se ve zlaté kolébce? Jak často se vůbec dozvíme o těch tak zdárně se vyšvihnuvších - že oni by byli abnormální úchylové, perverti?

Nespravedlnost, nerovnost, neférové podmínky - takové trumfy kolem nás pravidelně zdůrazňované. Zpravidla netrpíme nedostatkem do-gooders, ochotných až dychtivých nám přeorganizovat život, ať se nám to líbí nebo ne. Například většině Američanů se prozatím nelíbí představa zákazu vlastnictví zbraní. Kdo ke svému štěstí potřebuje honosit se samopalem, kulometem? Zbraně zabíjejí, samozřejmě. Ovšem za podmínky, že je k dispozici osoba ochotná vystřelit. Nepříjemné jsou statistiky se zjištěním, že s přísností předpisů, týkajících se zákazu držení zbraní, též roste množství škodlivého dopadu jejich použitím. Ač žádnou zbraň nevlastním, doporučuji seznámení s druhem literatury jako "More Guns, Less Crime", autor John Lott, nebo "Guns and Violence", napsal Joyce Lee Malcolm.

Jak přesvědčivá, univerzálně platná je premisa o bažení lidstva po svobodě?

Přece její nepominutelnou součástí je břemeno vlastního rozhodování, odpovědnost za jeho důsledky. Hodně jsem se o takové dilema v různých částech světa zajímal a vesměs jsem získával dojem, že většina tázaných by dávala přednost zbavit se takové svobody, předat ji do jiných rukou.

V roli takového busybody, hned po přistání v některé zemi Třetího světa, jsem se nejednou ocitl, ochoten radit, co že by se tam mělo uskutečnit k vylepšení údělu národa. Například zvýšením limitu minimálního příjmu - rovněž takto odstraňovat hlad. Když se takto rozpovídám, od domorodců, s místní situací dostatečně obeznámených, se pak dozvím, že mezinárodní společnosti, v oněch chudých státech se angažující, platí vyšší mzdy než tamější místní konkurence. A v případě byrokratického zásahu postižení ze země odejdou, čímž se zaslouží o vzrůst nezaměstnanosti a hladu.

Od Thomase Sowella, ekonoma Hoover Institutu v Kalifornii, v jeho textu "The Mindset of the Left" (Townhall.com, 3.7.2013) se dočítám, že někdejší porozumění "chudoby" jako nedostatku jídla, oblečení, ubytování, nahradila nyní starost byrokratů vybavených statistikami s kritérii chudoby takovým způsobem, aby ospravedlňovala výši výdajů státu sociálně ekonomického zabezpečení, s přístupem ke zdrojům z peněz daňových poplatníků. Za takových podmímek se "chudoba" stane životním stylem (a way of life), jakož i pro jejich děti a vnoučata.

Sowell uvádí příklad milionů "overseas Chinese", Číňanů zahraničních, kteří svou chudobnou, málo gramotnou vlast opustili, s ochotou kdekoliv jinde hodně pracovat. V roce 1994 tito zahraniční Číňané, v počtu 57 milionů, vytvořili stejné množství hodnot jako jedna miliarda jejich soukmenovců ve staré vlasti. Exulantská sága stejná jako v případě Židů, Arménců, Libanonců, původně všichni chuďasové a během několika generací, někdy ještě rychleji, se dopracovali k prosperitě. Zřídka kdy spoléhali na vládní podporu a rovněž se vyhýbali politickým aktivitám. Soustřeďovali se na rozvoj toho, co ekonomové nazývají human capital - zručnost, talent, znalost, disciplina a především pracovitost.

Levicová politická agenda - podněcovat závist, pocity rozhořčení, a přitom zvýšenými nároky se podílet na majetku, který jiní vytvořili - jen velmi zřídka přispěla k úniku z chudoby.

Ještě v této souvislosti dlužno se zmínit o rovněž politicky korektně zdůrazňované grievance - rozhořčení o nespravedlnosti týkající se representation, přílišného či nedostatečného zastoupení toho či onoho etnika, rasy, národnosti mezi politiky, policajty, průmyslníky, milionáři, popeláři, umělci, komiky, laureáty Nobelovy ceny. Inu, jsme jinačí, v mnohém se lišíme značně, jiné to už nikdy nebude, pokud my na této planetě ještě budeme. Bez ohledu na láteření euroinspektorů popuzených údajným počínáním českých rasistů, například jejich snahou bránit vzdělávání a zaměstnání příslušníkům mediálně zviditelňované a zdárně se množící menšiny.

KONEC