SVĚT: Podivný signál z Oslo
Všimněme si v této souvislosti postojů obou našich polistopadových prezidentů. Václav Havel mluví o šťastné volbě, protože „je v zájmu světa a jeho budoucnosti naslouchat podobným hlasům“. Václav Klaus to vidí docela jinak: „Goreovo zpochybňování základních stavebních kamenů současné civilizace míru příliš nepřidává.“ Kdo má pravdu?
Nedokážu s čistým svědomím posoudit, zda bývalý americký viceprezident zpochybňuje či nezpochybňuje základní stavební kameny současné civilizace. Zato vím, že zachází s fakty způsobem, který ho jako samozvaného světového lídra v boji proti klimatickým změnám diskvalifikuje. Udělení Nobelovy ceny na tom nic nemění, ba právě naopak – poté, co v roce 1978 byl takto ověnčen Jásir Arafat, šéf organizace usilující o likvidaci členského státu OSN (Izrael), udělal norský Nobelův výbor další krok k tomu, aby hodnota této ceny klesla k nule.
Na rozdíl od Václava Havla si myslím, že podobným hlasům se naslouchat nemá, a pokud ano, tak nanejvýš obezřetně. Oponenti se jistě zeptají proč a komu tedy dát důvěru? Václavu Klausovi a lidem z Centra pro ekonomiku a politiku? Odpovídám: Ano, jim také. Stejně jako druhému laureátovi, odborníkům z Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC). Stranou naší pozornosti by neměli zůstat ani lidé jako dánský „skeptický ekolog“ Bjorn Lomborg. Právě jeho názor na udělení ceny Alu Goreovi mě zajímal nejvíc. Tady je: Ocenění IPCC je odůvodněné. Ovšem udělení ceny Goreovi není ničím víc než jejím zneužitím k politickému prohlášení. Dodávám: kdyby šlo jenom o to, dalo by se nad tím mávnout rukou. Problém je však daleko závažnější.
Nejprve ale k tomu, proč Goreovi nevěnovat pozornost. Protože jde o rafinovaného demagoga, který se neštítí v zájmu prosazení jisté myšlenky účelově manipulovat s pravdou. Z nabízených modelů si vybírá ten nejhorší možný, protože je to ta správná voda na jeho propagandistický mlýn. Objektivita bere za své a ta tam je jindy tolik uctívaná politická korektnost. Takoví lidé zaslouží odsunutí na okraj našeho zájmu, ne přikreslování svatozáře.
Jedním z oceněných v rámci týmu ICPP je také český zástupce v tomto vědeckém orgánu OSN, klimatolog Jan Pretel. Lidem jeho odborné erudice se sluší naslouchat a ač to může znít paradoxně, je to právě on , kdo může poskytnout – a také poskytl - věcné argumenty proti Goreovi, třebaže z jeho strany v tom nelze hledat záměr. Spíš ironii, s níž nám život dává najevo, abychom se řídili starověkou biblickou radou, jejímž autorem je apoštol Pavel z Tarsu: Všechno zkuste, a co je dobré, toho se držte.
Když se Lidové noviny 13. října pana Pretela ptaly, jak hodnotí, že si Gore vybírá z odborných studií pouze to, co se mu hodí, respektovaný klimatolog odpověděl, že v tom se projevují exviceprezidentovy politické schopnosti. Ano, schopnosti, z nichž se každému slušnému člověku může velice snadno udělat nevolno. Jan Pretel soudí, že Gore „s některými vybranými fakty zachází dost kategoricky a zdůrazňuje spíše extrémní stavy vývoje“. Hraje tedy hru, na kterou by seriózní a zodpovědný člověk mající ambici být vůdcem jistého globálně pojímaného názorového proudu nikdy nepřistoupil.
Buďme ale konkrétní a citujme doslova Pretelovo vyjádření: „(Gore) nadsazuje negativní vliv lidské činnosti na globální oteplování, škody vyvolané extrémním počasím, přehání ubývání grónského ledovce a stejně tak nadsazuje změny zalednění v Antarktidě, které pozorovány nejsou. Tvrdí, že se zastaví Golfský proud. Přitom jde v těchto případech o hraniční, naprosto hypotetické spekulace.“ Ano, čteme správně – hypotetické spekulace. Přesto pan Pretel z neznámých důvodů dochází k názoru, že Gore „problém globálního oteplování významně nezkresluje a vytknout mu lze pouze uvedené detaily.“
Jenomže právě o ony „detaily“ jde. Jestliže IPCC tvrdí, že do konce století stoupne hladina oceánů o 60 cm a Gore hlásá, že o 600(!) cm, pak s prominutím lže. Takovému „ekopopulistovi“ se nesluší naslouchat, nemá-li si člověk přestat vážit sám sebe.
Celá tato kontroverzní záležitost má totiž vedle odborné také morální dimenzi. Norský Nobelův výbor svým počinem posvětil staré jezuitské heslo „účel světí prostředky“. Všichni, kdo mu za jeho rozhodnutí dát cenu bývalému viceprezidentovi USA zatleskali, se chtě nechtě přihlásili k názoru, že v boji za správnou věc je legitimní používat nečestných propagandistických metod. Je s podivem, kolik osobností z těch, jichž si spousta z nás dosud dozajista vážila, Alovi blahopřejně aplaudovalo.
Věru špatné znamení zaslané z Oslo do naší rozjitřené doby. A ještě horší odezva na straně většiny mocných, jejichž náhlá absence moudrosti a zdravého úsudku je možná stejně nebezpečná jako změny klimatu.