Summity asi být musí. Je lepší, když spolu lidé mluví, než když spolu nemluví. Je to i dobrá příležitost potkat řadu lidí, promluvit s nimi, sledovat, co říkají na summitu a co v soukromí, Vždy objevíte někoho neznámého a zajímavého. Při setkání šedesáti prezidentů či premiérů zemí EU a Latinské Ameriky (a Karibiku) byli pro mne jistým objevem zejména zástupci nám málo známých zemí Střední Ameriky a Karibiku.

Něco jiného však je celková atmosféra summitu a ta je jednoznačná. Nikoli pozitivní.

1. Všichni chtějí více regulace trhů. Explicitní je zejména francouzský prezident, ale i španělský premiér mluví o „změně paradigmatu“ – od trhů ke koordinaci a regulaci. Jeden jediný hlas proti tomu neprotestoval. Brazilský prezident říká, že máme „nedostatek státu“, protože trhy se samy neumí regulovat. Hlavně mne jako ekonoma zaujalo, že „je třeba přestat být obětí měnových kurzů“.

2. Všichni chtějí více „globálního vládnutí“ (velmi to zdůrazňoval např. řecký premiér) a konečně – ač se prý o tom mluví už celá desetiletí – je třeba vytvořit „nový světový ekonomický a finanční řád“. Nemůže to být nic jiného než další zásadní omezení a potlačení trhů.

3. Francouzský prezident si všímá obrovské ekonomické síly EU a Latinské Ameriky a říká: spojme se, budeme mít dohromady jednu polovinu světového HDP a nikdo nás nemůže přehlasovat a „přetlačit“. Antiamerický osten je velmi zřetelný.

Zhruba v tomto smyslu proběhlo 99% summitu. Odlišnosti byly v důrazech a maličkostech. Nečekané bylo vystoupení prezidentky Kostariky, která všechny tyto návrhy ignorovala a mluvila o reálné věci: že její země nechce žádnou pomoc, ale svobodný trh a volný obchod.

Zaujalo mne – v souvislosti s diskusí situace po zemětřesení na Haiti – že několik prezidentů kritizovalo dnes tolik módní angažmá institucí „občanské společnosti“. Prezident Ekvádoru mluvil – mně z duše – o NGOismu a brazilský prezident o nepřijatelnosti „paralelní vlády“ těchto organizací.

Vystoupil jsem tam při pracovním obědě zhruba s tímto krátkým sdělením:

- nechtěl jsem kazit jednolitou atmosféru dopoledního plenárního zasedání, a proto se hlásím až teď;

- jsem jedním z mála, kdo prožil většinu svého života v systému komunistického centrálního plánování, který usiloval o regulaci, kontrolu, blokaci fungování trhu, a proto vím, co to přináší. Žil jsem ve světě, kde se považovalo za nesporné, že je zásah státu lepší než trh. Vím, že to není pravda, a proto se více obávám dnešních návrhů na regulaci trhů než samotné finanční a ekonomické krize;

- podobně se dívám na problematiku globálního oteplování (což byl vlastní předmět diskuse při pracovním obědě), protože doktríně lidmi – emisemi CO2 – způsobeného globálního oteplování nevěřím;

- je evidentní a nezpochybnitelné, že opozice proti této doktríně v celém světě narůstá, že na toto téma neexistuje žádný vědecký konsensus a že v tomto smyslu pro mne nejsou rozhodující nedávné „vědecké“ skandály hlavních stoupenců této doktríny;

- připomněl jsem svou „Modrou, nikoli zelenou planetu“ a její vydání v šestnácti jazycích.

Závěr je jednoduchý. Několik prezidentů si přišlo pro několik exemplářů ve španělštině, které jsem měl s sebou – prezidenti či prezidentky Argentiny, Chile, Kolumbie, Panamy, Bolívie, Mexika a několik dalších. A pan nový „prezident“ Evropské unie Van Rompuy mi tiše řekl: „Mně se ta dnešní dopolední debata také zdála příliš levicová.“

18. května 2010