SVĚT: Počínání nejpočetnější demokracie na světě
Dosud se tak občas stává, ale daleko populárnější je likvidace nevěsty jejím živým chotěm: poleje ji petrolejem, škrtne sirku a výsledek vysvětlí jako “nešťastnou domácí náhodu”.
Proč to dělá? Ze zištných důvodů, samozřejmě. Už se jednou zmocnil věna nevěsty a novým sňatkem bude znovu inkasovat. Vláda přiznává tisíce takových případů, aniž by bylo známo, že by novovdovci končili za mřížemi.
Zákon (Dowry Prohibition Act) zakazující vymáhání a poskytování věna, je neúčinný, zůstává jen na papíře. Poněvadž v minulosti dcera nemohla dědit, otec ji do manželství vyprovodil s výbavou. Tím ale lakota mnohých choťů nekončí. Domáhají se další platby a když vydírání neuspěje, řešením je vražda: jedem, nožem, provazem a nejčastěji hořlavinou. Ono neštěstí v domácnosti, manželka vzplála. Jen ve státu Gudžarátu, rodišti pacifisty Gándhího, takto ročně zhasne život tisíce ubožaček. V roce 1992 vláda přiznala 4.785 takových případů. Autorka Ranjan Kumarová v knize Brides Are Not for Burning (“Nevěsty nejsou na upalování”) přináší řadu důkazů o těchto zločinech, jakož i o úřední letargii, právnickém manévrování a manipulaci s důkazy. Palič vdovec se pak může rozhlédnout po nové nevěstě a další příležitosti k lukrativnímu obohacení.
Nedávno (duben 2010) jsem v televizi sledoval podrobný dokumentární záznam o rostoucí popularitě nové varianty, která sice nekončí smrtí, ale hrůzným doživotním zohavením. Vchrstnout do tváře kyselinu, čímž krasavice přeměnit v příšery apokalyptického vzezření a případně je i oslepit.
V předchozích případech motiv byl jednoznačný – lakota, cosi hanebného, ale aspoň pochopitelného. Proč ale toto zohyzdňování, na něm se přece nedá vydělat!
K těmto tragediím popudem může být pitomá domácí rozmíška, manželův náhlý vztek nebo jeho některých příbuzných, vzájemně si překážejících v prostorách skrovného rozsahu, třeba se tchyně rozvzteká na snachu, že zpackala nějaký ten oběd, špatně odávkovala curry – české to kari, převařila rýži, nedostatečně okořenila tandoori chicken.
Ne každá z postižených obožaček se chce smířit se svým osudem. Podstupují série plastických operací, bolestivé, finančně ruinující, pokusy jeden za druhým, zpravidla s málo uspokojivými výsledky. A surovcům pachatelům se zpravidla nic nestane.
Předpokládal jsem bažení po oprávněné pomstě, touž kyselinou zasáhnout původního útočníka, příčinu znetvořeného obličeje a života. Takové reakce jsem neviděl a neslyšel. Že by příliš opatrné zeditování dokumentu nebo pocit devastace, totální bezmoci ubožaček? Jedna z nich, s obličejem beznadějně poničeným, před kamerou ujišťovala o své neutuchající kuráži, svém odhodlání dál žít, dokonce se pustit do podnikání – otevřít si salon krásy.
S hrůzami ještě nekončím – zbývá kategorie tzv. honors killing – vraždy motivované nikoliv hamižností či náhlým nekontrovatelným vztekem kvůli malichernostem, ale údajným pohaněním, potupou cti rodiny. Interpretace takového prohřešku může a velmi často bývá bezbřehá, jak potvrzují zkušenosti na evropském kontinentu. Například Německo je svědkem mezigeneračních konfliktů v turecké komunitě, nezřídka vraždou trestající ochotu k asimilaci s novým prostředím a jeho hodnotami.
Vlivný britský týdeník The Economist ve svém v nedávném vydání (17.4.2010) uvedl příklad krutého řešení v Indii, ve státu Haryana – tedy nijak příliš daleko v himalajských kopcích či v džungli Assamu, v sousedství někdejší Burmy a nynějšího Myanmaru. Z New Delhi jsem do Haryany za hodinu, maximálně za dvě hodiny dojel.
Když po soumraku britského imperia došlo k nezávislosti Indie a jejímu rozdělení, větší část Punjabu připadla muslimskému Pakistánu a zbytek hinduistické Indii. A tam roce 1966 došlo k dalšímu rozdělení na sikhský Punjab a Haryanu. Dva státy se pak dělily o společné hlavní město jménem Chandigargh, stavěné od píky. Poněvadž sympatie pro přečetné problémy v zemích Třetího světa neuškodí žádné politické reputaci, mnoho lidí přiložilo ruku a peníze. I titan Le Corbusier pomohl a vystavěl Nejvyšší soud.
V tropech novoty klimatem a nedbalostí pukají a chřadnou. To je rovněž případ Chandigarghu: hynoucí nedostavěnost, instant decrepitude. Od průvodců jsme se tam dozvěděli, že v onom jednom hlavním městě dvou států došlo k unikátní dělbě práce, vlastně k dělbě prostorů k práci - s výsledkem, že v některých budovách úřednictvo punjabské si drží poschodí lichá, kdežto Haryanští ta sudá. V jiných budovách jedni byrokraté vysedají v pondělí, středu, pátek a druzí byrokraté ve zbylé dny.
V Haryaně, oné blízkosti hlavního města New Delhi, došlo k drastickému řešení oné údajně potupené cti nejen jedné rodiny, ale celé vesnice. To v jejích očích zavinili novomanželé s jménem Banwala: nevěsta Babli, věk 19, ženich Manoj, věk 23, tuze se milovali už od svého nejranějšího věku. Jejich provinění: patřili k témuž gotra – klanu, do něhož se narodili. V jiných státech Indie taková maličkost nikomu nevadí, ale právě tam na severu mnozí domorodci ji posuzují jako zločin na úrovni krvesmilstva.
Zatímco stovky žen každý rok se stanou obětmi těchto honors killing, příslušníci mužského plemena bývají ušetřeni. Ne ale v tomto případě. Rozlícení příbuzní zastavili autobus, z němž dotyční provinilci mínili upláchnout, zmocnili se jich, vytáhli ven a trestali. Novomanžela uškrtil novomanželčin strýc, kdežto ji zabil její vlastní bratr poté, co ji přinutil, aby vypila dostatečné množství pesticid. Vykonaný ortel si pochvalovalo mnoho vesničanů.
Ne ale všichni. Tento případ se dokonce dostal až k soudu a vrahouni měli smůlu, že jejich krutost posuzovala soudkyně žena. A pět těch příbuzných odsoudila k trestu smrti.
Odvolací řízení již probíhají.
Trest smrti se v Indii ale jen velmi zřídka vykonává. Však je to stát s největším počtem obyvatel, těšících se blahodárnostem demokracie v přemnoha jejích podobách. Stát s hinduistickou tradicí ohleduplnosti vůči mouchám, komárům, takovéto havěti.
Neoficiální stránky Oty Ulče
