Nikdy nic nikdo nemá míti za de-fi-ni-tivní, zpíval pan Werich, jako by předvídal ten poprask kolem tureckých voleb. Mocný vládce R.T. Erdoğan nechal ve své říši vypsati volby jsa si jist, že věrní poddaní zvolí většinou hlasů jeho partaj, ale tumáš čerte kropáč: zrovna v nejvýznamnějším hospodářsko-administrativním centru, v Istanbulu, dali mocnému vládci košem, zvolivše do městských orgánů representanty partaje oposiční. I rozlítil se zneuctěný velmož, kázal výsledek voleb anulovat a vypsat nové. Jestli budou občané istanbulští chodit k urnám pořád a pořád, až výsledek vládce Erdoğana uspokojí, ponechme budoucnosti; mě by v této souvislosti zajímalo něco jiného.

Nejsem bezvýhradným zastánce Evropské unie v její současnépodobě; ještě po více než dvaceti letech od jejího založení jsem toho názoru, že měla zůstat svazkem hospodářským, nikoli politickým. Bývala by se tak vyhnula dilematu, má-li do sebe pojmout i země zčásti nebo úplně mimoevropské. Vzpomínám si v této souvislosti, jak francouzský pan president Sarkozy navrhoval svého času k členství Maroko, avšak ještě nadějnějším kandidátem rozšíření bylo Turecko. K naší veliké úlevě však z těch plánů nakonec sešlo. Divně bychom asi dnes koukali na to nadělení: země vedená politikem se samovládnými sklony, přitom s těžkými ekonomickými problémy včetně rychle postupující inflace, zato s ještě rychlejším vzestupem populační křivky – 21 milionů duší r. 1950, 35,6 mil. r.1970, kolem 80 milionů dnes… kam to takhle může jít dál, ví jen Alláh sám, a možná ani on to neví.

Asi mělo být Turecko přijato do EU na zkoušku. Na dobu dejme tomu pěti let, během nichž by se ukázalo, jak si v roli nového člena vede. Osvědčilo-li by se, mohla být lhůta prodloužena o dalších pět let, ještě jednou pět let a tak pořád, nikdy však natrvalo. Což se ostatně týká nejen Turecka. I v jiných případech lze pozorovat, jak rozhodnutí učiněná bez časového omezení mají sklon se obracet v cosi jiného a nechtěného, mnohdy opačného, než jaký byl původní záměr. Proč tomu tak je a patrně být musí… nikdo neodhadne, kam se vrtne světa běh. Podmínky se trochu změní, těžiště veřejného zájmu se posune trochu jinam, co bylo podstatné, stane se zanedbatelným a co mělo sloužit k obecnému užitku, z toho je sakramentská polízanice, dějiny jsou takových pádů plné.

Abychom si uvedli příklad: Organisace spojených národů (OSN) byla založena jakožto svazek samostatných států, s výjimkou sovětského bloku vesměs demokratických, hodnoty svobody a tolerance ctících. Dosáhla však od těch časů samostatnosti kdejaká končin kvalit, ohleduplně řečeno pochybných, nicméně je zastoupena v OSN; i změnila se tato původně užitečná instituce v nedůvěryhodný spolek s převahou diktatur a polodiktatur. Co se od ní dá očekávat, je nabíledni. Naposledy byla k něčemu v roce 1950, kdy spojené jednotky západních zemí jejím jménem odrazily komunistický vpád do Jižní Koreje; pak už byl její účel čím dál méně zřejmý, až by se dnes nestala žádná zvláštní škoda, kdyby ji vzal čert.

Stejmě je tomu, ledaže v menším měřítku, se všemi institucemi co jich je kde zakládáno, pokaždé v blahém domnění, že jejich užitečnost potrvá po všechny věky budoucí; že nikdy, nikdy nepadne otázka – k čemu je nám tenhle krám vůbec dobrý? Nedozrál k zrušení, přinejmenším k radikální přestavbě?. Byl by to povedený svět, povedená Evropa, kdyby mělo dodnes existovat a působit, co naši předkové kdy měli za de-fi-ni-tivní. Doposud by se naši státníci řídili usneseními Svaté aliance a míru westfálského… avšak zanechme nesmyslů. Naštěstí mají dějiny v sobě zabudován automatismus, jímž všechno přestárlé a smyslu pozbyvší mizí a zaniká, učinivši místo myšlenkám a skutkům novým, rozumným či pošetilým; a tak tomu bude i tentokrát, jinak býti nemůže.

Měli by toho být pamětlivi tvůrcové zákonů každého jednotlivého státu, stejně jako navrhovatelé mezinárodních smluv a paktů: že nepotrvá ani příliš dlouho a všechno bude jinak a nečekaně. A že je tudíž v lepším případě zbytečné, v horším ničemné až zhoubné vyhlašovat závazná pravidla s neomezenou platností. Limit pěti let by zhruba mohl být hranicí, až po niž lze jakž takž zodpovědně plánovat věci příští. V delších horizontech času… kdo ví, kde bude konec mocnému vládci Erdoğanovi, když jsme jím už zahájili toto povídání. Kdoví, kde bude konec samotnému Turecku, třebaže se takováto alternativa může v přítomné chvíli zdát nepravděpodobnou. Pohltily však víry času říši babylonskou, říši chetitskou, kde je konec říši Aztéků či Mayů, a stejně tak pohltí i vše, co následovalo po nich, až do doby naší. Nejsme víc než nájemníci na vesmírném tělesu zvaném Země; a táž Země nám může vypovědět pacht, budeme-li si o sobě moc domejšlet, naše státy, hranice a jiné pomíjivé výtvory za konečnou tečku za dějinami mít.

12. května 2019