Je pozoruhodné, jak v posledních letech není Západ v krizových oblastech světa schopen nabízet věcná politická řešení a prosadit je a namísto toho se utíká k volbám jako ke zdánlivému spásonosnému východisku z krize. Mohli jsme to sledovat v Afghánistánu, v Iráku a posledním příkladem má být Ukrajina. Prostá úvaha nad tímto postupem i historie podobných pokusů ukazují, že to je nesmysl.

Volby jsou technickou procedurou, která sama o sobě žádné věcné řešení jakéhokoliv společenského problému nepředstavuje. Jsou pouze mechanismem, jak dát nějakému věcnému politickému řešení – programu personifikovanému konkrétní osobou nebo politickou stranou - touto cestou společenskou legitimitu. Tuto proceduru má smysl uplatnit pouze tehdy, pokud existuje politický démos, tj. relativně homogenní občanská pospolitost se společně prožívanou identitou a z ní plynoucí ochotou celé společnosti výsledky voleb akceptovat a podřídit se jim. V takovém případě mohou být volby cestou k řešení krize.

Pokud je však konkrétní země rozdělena etnicky, nábožensky apod., pokud ji nespojuje společně prožívaná identita a společný jmenovatel je malý, potom mají volby zcela jiný charakter. Volby slouží pro voliče primárně jako potvrzení příslušnosti k vlastní etnické či náboženské entitě. Program je druhotný. V takto rozdělené společnosti je výsledek voleb dán předem – vítězí nejpočetnější etnikum či náboženství.

Naprostým omylem jsou západní pokusy organizovat volby v dominantně kmenových společnostech, jako je Afghánistán, subsaharská Afrika atd. Zvyky a tradice takové společnosti uznávají přirozené rodové a kmenové autority, případně moc plynoucí z vojenské síly. Demokratické procedury výběru politické reprezentace jsou zde cizorodé a pro zvolené nezakládají nárok na náležitou společenskou autoritu. S tímto problémem se Američané potýkali v Afghánistánu celá léta, vynakládali nesmírné finanční částky na udržování loutkové vlády sporných osob bez autority – vítězů voleb, jejichž smysl většina nucených voličů nechápala. Výrazně produktivnější by bylo bývalo pravděpodobně vsadit na tradiční metodu vojenské a finanční podpory nejslibnějšího respektovaného warlorda s výraznou kmenovou podporou, který by byl schopen tradičními metodami zajistit západní potřeby a priority. Přesto ani deset let neúspěchů Západ neodradilo v éře poltické korektnosti od sveřepého trvání na západních volebních procedurách ve zcela nevhodném prostředí.

Obdobný příklad dává Irák. Po svržení Saddáma Husajna přišli Američané s jediným východiskem – organizací demokratických voleb. V zemi, kde většinu obyvatelstva tvoří dříve utlačovaní šíité, měly volby jediný možný a předvídatelný výsledek – předaly vládní moc v zemi právě šíitům. Výsledkem je posílení konfesionálního rozdělení země, pocit útlaku u menšinových sunnitů a dalších menšin a silné vměšování USA nepřátelského šíitského Íránu do vnitřní irácké politiky. V zemi rozpadlé na znepřátelené náboženské frakce demokratické volby nefungují.

Stejné zoufalství vyvolávají slova západních politiků o tom, že dnešní ukrajinskou krizi vyřeší nové prezidentské, případně parlamentní volby. Rozpolcení země na ukrajinský západ a ruskojazyčný východ a jih se přitom prohlubuje, napětí zvětšuje a obě společenství se sobě vzdalují. Skutečnost, že jedno přehlasuje ve volbách druhé, nemůže změnit k lepšímu vůbec nic, trvá-li tento zásadní rozpor.

Volby na Ukrajině by měly smysl pouze tehdy, pokud by znamenaly oboustrannou masovou podporu pro projekt nového soužití, nebo naopak pro jasný projekt vzájemného oddělení. Zdá se však, že obsah takového programu nikoho nezajímá a nikdo žádnou jeho variantu vážně nepřipravuje. Očekávané květnové prezidentské volby, ani budoucí parlamentní volby proto za těchto podmínek krizi ukončit nemohou. Budou-li však probíhat v dosavadní konfrontační atmosféře, mohou situaci na Ukrajině ještě více vyhrotit.

Echo24.cz, 25.4.2014