Napřed dvě informace o nikterak vyhynulé živnosti:

Za prvé, její verbální inflace, terminologická rozplizlost, která učinila z neurvalých řidičů piráty silnic, z Viktora Koženého se stal pirát z bahamských ostrovů. Taktéž tomu s neoprávněným kopírováním knih, hudby, imitace zboží od náramkových hodinek po podprsenky s falešnou cedulkou světových domů módy, všemožných vynálezů.

Za druhé, není to činnost na vymření, o níž se lze pouze dočíst v ohmataných dobrodružných knížkách dávného data. Piráti nebrázdí vody ve škunerech, kde by na stěžni plápolal černý prápor s lebkou a zkříženými hnáty. Zmodernizovali se, jsou vybaveni automatickými zbraněmi, minomety i protipancéřovými kanony. Často mají lepší radary a víc koňských sil pod palubou než jejich pronásledovatelé.

Za pobytu na Filipínách a v Malajsii jsem se nejednou dočítal o pirátských přepadech s lupem a vražděním. Zprávy to byly objektivní, nekomentované, bez mravního rozhořčení – tak jako se píše o tajfúnech, sopečném výbuchu a jiných přírodních katastrofách.

Piráti značně zamořili vody v jihovýchodní Asii. Mnohé rejdařské společnosti se oněm oblastem vyhýbají velkou oklikou. Jachtám na trase Hongkong – Bali se nedoporučuje plout celebeským mořem. Celebes (Sulawesi), moře Sulu a thajský záliv jsou patrně ty nejnebezpečnější.

V thajském zálivu se snaží živobytí uhájit 200 000 rybářů za podmínek rostoucích nákladů (zejména ceny pohonných hmot) a klesajících úlovků. Načež se zásluhou politických vývinů ve Vietnamu nabízel náhradní úlovek – uprchlíci od budování socialismu. Tak započala nová krutá kapitola moderního pirátství. V roce 1989, zrovna v době, kdy Milouš Zlatoústý obohacoval stranické kádry svými rozumy v Červeném Hrádku u mé rodné Plzně, jsem se s rodinou potuloval podél břehů onoho zálivu, konečné stanice vietnamských ubožáků. Od domorodce jsem se dozvěděl, že předchozího dne padesát jich dorazilo na lodičce hned tam pár kroků od nás. Šli jsme si ji prohlédnout: bárka deset metrů dlouhá, pod stříškou míst tak pro pět pasažérů. Kolik dní se asi plahočili, čím se živili? Postřehl jsem pár zrníček rýže na prosakujícím dnu. Kde jsou teď ti přeživší?

Aspoň polovina oněch tzv. boat people jich cestou zahynula jako oběti živlů přírodních a lidských či spíš nelidských. Několik přeživších, včetně dívky pak studující na naší univerzitě, jsem vyzpovídal a vždy slyšel totéž: Piráti šli hlavně po zlatě, prsten ušmikli i s prstem, náhrdelník získán i s uříznutím hrdla. A pak se hodovalo. Děti musely přihlížet znásilňování svých matek nebo i vlastnímu znásilňování. Nebo se lupič cítil naměkko, děcku dal pamlsek, ale zato odhodil tatínka mezi žraloky.

K úhoně lze přijít i v jiných končinách. Výlet na jachtě z Kalifornie Pacifikem směrem ke Kolumbii třeba nebude příliš pacifický. Takové je mínění pojišťoven rušících pojistky pošetilců, kteří zamířili do tak problematických vod.

Na atlantické straně Ameriky je ještě živěji. Karibské moře se stalo pilným přepravištěm drog – marihuány v hodnotě přemnoha miliard dolarů ročně a kokainu v hodnotě ještě větší. Vládní pobřežní lodě pochytají jen deset procent tohoto zboží. Populární turistickou oblast brázdí tisíce soukromých lodí a lodiček a je téměř na denním pořádku, že dojde k přepadení a zabití posádky.

- - -

Podle klasické definice, pirátství je však pouze "násilný akt v mezinárodních vodách soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu (animo furandi)". Pirátství jako zcela první bylo prohlášeno za mezinárodní zločin (druhým pak bylo otrokářství), jeho provozovatelé se stali "vyvrheli, psanci lidstva" a kterákoli země je mohla pravomocně soudit. I Mongolsko, Nepál, Česká republika, kterýkoliv suchozemský stát. Trestem byla smrt. V praxi, jak se vyvinula v osmnáctém století, přešlo oprávnění, jak rozhodnout o osudu pirátů, na kapitána lodi, jež zločince přemohla, ať on sám rozhodne, na sebe převezme odpovědnost justičního tribunálu.

- - -

Poslední dobou se pirátské činnosti znamenitě daří v Indickém oceánu zásluhou loupežníků ze Somálska, jednoho z tzv. failed states – států veskrze nefunkčních.

Univerzální závazný princip mezinárodního práva přece zatracuje piráty jako vyvrhele, psance lidstva a opravňuje kdekoliv jakýmkoliv státem je odsoudit k smrti, spolehlivě ukončit jejich hanebnou kariéru. Zřetelně blahodárný by to byl precedent, jenž se ale netěší přízni rozhodujících činitelů. Proč tedy tolik ohledů cavyků, racionalizací?

Na lodi Holland America Line jsem si ověřoval její bezpečnostní vybavení: měla vodní děla (water cannons) a vysokofrekvenční, ušní bubínky drásající varování (high pitch warning) v pěti jazycích. "Jiné zbraně nemáme, jsme rychlí, schopni docílit tempa 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velmi obtížně by se pirátům lezlo na takového obra," dostalo se mi ujištění.

"Dal bych přednost pořádným kanonům," jsem poznamenal s logickým, mně přesvědčivým zdůvodněním, že z humanitárních důvodů, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu rozstřílením pirátů by se posloužilo těm menším a pomalejším lodím.

Rejdaři, provozovatelé ohrožené dopravy, odmítají řešení ozbrojením posádek. Že mužstvo není tak trénované, neopatrná střelba by mohla způsobit požár k neuhašení, vzrostly by výlohy s pojištěním. Že ozbrojeným lodím by mohl být odepřen přístup do toho kterého přístavu. Další námitka, hodně chamberlainovská: bránit se násilím, s použitím zbraní, by piráty ponouklo k použití většího násilí, než je zpravidla jejich zvykem, a tak místo žádoucího vyřešení by se konflikt víc zkomplikoval. S použitím takové logiky by se ovšem zaručila kapitulace vůči jakémukoliv agresorovi.

Nuže, zde jsou odpovědi: mužstvo lze vytrénovat nebo ho zásobovat bambitkami a na palubě usadit pár střelců profesionálů, kteří se stoprocentně postarají, aby se ani jeden vetřelec na palubu nevyšplhal. K odpovědi na obavy o zvýšení pojistného lze přece namítnout, že by zásluhou bezpečnostních opatření mělo spíš dojít k snížení pojistky, tak jako kdekoliv v domácnosti, kde se instaluje novinka proti vloupání, proti požáru. Než ale taková protiopatření, rejdaři dávají přednost bezkonfliktní platbě výkupného. Milionový obnos si pak odečtou z daní jako legitimní provozní výdaj.

Vítaná pak byla zpráva, snad pravdivá, že Washington už nebude poskytovat byznys námořním přepravcům, kteří by pirátům výkupné platili. Pirátům přece jde o lup, peníze, obohacení. To získají přepadem plavidla, zajetím posádky a vynuceným jejich výkupem.

V týdnu, kdy došlo k zajetí Američana, kapitána lodi Maersk Alabama, na cestě s darovanými zásobami do keňského přístavu Mombasa, piráti se zmocnili čtyř lodí. Tedy obden jedna loď lapena, země její vlajky potupena. Úspěšně si počínající zločinci na kocábce, kolem nich plovoucí obři potupených států, již si většinou netroufnou stisknout kohoutek, zahájit palbu a smést lupiče do hlubin.

V tomto případě došlo k výjimce z pravidla: Američané zasáhli, ostrostřelci elitní jednotky SEAL se na hodně kymácejícím moři do pirátů strefili, že z nich byly instantní mrtvoly. Načež přispěchal pověřený mluvčí s jakoby omluvným vysvětlením o nutnosti zásahu, poněvadž jeden z loupežníků již mířil na uneseného kapitána. Takže kdyby nebyl mířil, ke střelbě by nebylo došlo. Vůbec by mě nepřekvapila iniciativa politicky korektních multikulturalistů s žalobou proti brutálnímu zásahu a příslušnou právní asistenci by poskytla American Civil Liberties Union, vlivná, odpudivě si tak počínající.

Pravidlem byl spíš případ lapeného mladičkého piráta vezeného k americkému soudu. Tam dojde k dlouhému nákladnému procesu, advokáti inkasují milion dolarů z kapsy daňových poplatníků, vloží se do toho ACLU, s propesty, že obviněný obdržel nevlídné otázky (toť forma mučení), nebyl dostatečně poučen o svém práva lhát, atd.

- - -

Lze ale posloužit praktičtějším řešením, na příkladu pobřežního pirátství v Nigérii, nejpočetnějším africkém státu, nasáklém ropou, lodi se do tamějších přístavů (Lagos, Port Harcourt, Calabar) jen hrnou.

Vlastně hrnout se moc nelze, lodě musejí někdy čekat na odbavení i dlouhé měsíce, než na ně přijde řada a přístav jejich zboží zvládne. Nabízí se tak vynikající příležitost pro piráty, dostavivší se na rychlých člunech, jimiž pak zmizí v labyrintech lagun k nenalezení. Pokud se kdy někdo obtěžuje je hledat.

Pirátská tlupa se dostala na palubu dánské lodi, loď zběsile hodinu a půl troubila o pomoc, střílela poplašné rakety, aniž ale získala pozornost přístavní policie. "Co není přibité, všechno zmizí," zhodnotil německý kapitán. V tomto dánském případě piráti mínili odnést i dvacetiletou plavovlasou kuchařku.

Na soumrak se nečeká, i ve dne dochází k přepadu lodí všech vlajek – až na jednu: tu ruskou a dříve sovětskou se srpem a kladivem. V místních pirátských kruzích zasloužený respekt si totiž získala. Loupežníci se jednou totiž šeredně spletli: vyšplhali se na palubu a matrosové byli připraveni. Netroubili o pomoc, ale pořádně zmáčkli samopaly a vetřelce proměnili v mrtvá řešeta.

"Naše práce - nejlepší agitace," tak nějak se kdysi tvrdilo. Nikoli příliš přesvědčivě v někdejším světě budovatelů vědeckého socialismu, ale s akutní platnostní v případě somálských pirátů, kteří v březnu 2012 pochybili zmocněním se tankeru, cisternové lodi s vlajkou ruskou. V okolních vodách se objevila různá plavidla evropských států, aniž si kdo troufl zasáhnout, v obavách, že by se mohlo někomu ublížit. Zábranami takové ohleduplnosti ale netrpěli příslušníci ruských námořních commandos. Pirátů se nešetrně zmocnili, z ruské paluby důkladně svázané je odtransportovali na tu jejich pirátskou. Tam použili výbušniny a všechno to vylétlo napřed do luftu a posléze se ponořilo do hlubin. Rovněž tak i do povědomí početných, čile si počínajících lupičů, teď náležitě poučených, koho na mořích neobtěžovat.

Sympatii pro to které řešení jsem netajil. Ocením mě zatravivšího mravokárce, když mě přesvědčí o mém omylu.

KONEC