24.9.2020 | Svátek má Jaromír


SVĚT: Pět let poté - teror a klid

13.9.2006

Po 11. září 2001 se lidé na celém světě naučili žít s permanentní hrozbou teroristického útoku

Kolik bezpečí výměnou za drastická omezení skutečně získáváme? Tato často citovaná otázka patří k jádrům debaty k pátému výročí 11. září. Debaty tak trochu nerovné, dodejme. Zatímco omezení jsou patrná na první pohled či pohmat (procedury na letištích, zákaz prodeje anonymních telefonních karet), míra bezpečí je hodnota dosti abstraktní - dokud nedojde k průšvihu, kdy se konkretizuje až panicky.

Nicméně odmyslíme-li si skuhrání nespokojenců, lamentace paranoiků, kteří se zdráhají veřejně napsat i své rodné číslo, o hodinu či dvě prodloužené lety a „dobrovolnou skromnost“ ohledně příručních zavazadel, zjistíme, že svět se s teroristickou hrozbou docela vyrovnal. Amerika nezažila krvavý útok již pět let, Evropa pak čtrnáct měsíců. Záleží samozřejmě na kontextu. Před deseti lety, v doznívající euforii po studené válce, by byl člověk za tvrzení o takové vyrovnanosti hospitalizován. Před pěti lety, v době konspiračních teorií a katastrofických scénářů těsně po 11. září, by patřil spíše mezi optimisty.

Co se vlastně Al Kajdě a teroristům k jejímu logu se hlásícím povedlo? Podařilo se jim znervóznit svět. Podařilo se jim hrozit v Evropě, ba i v těch zemích, které nepatří mezi spojence Bushovy Ameriky, a tím dodat argument, že distanc od Washingtonu bezpečnost nezajistí. Podařilo se jim zatáhnout Ameriku do války - ne do války proti terorismu kdovíproč v českých novinách tak často uváděné v uvozovkách, ale do války v Iráku.

Její zhoubnost není vietnamského, tak zhusta připomínaného, druhu, je horší. Nehrozí desetitisíce padlých Američanů ani že tento stát spadne do sféry konkurenta USA, jak tomu bylo s Vietnamem za studené války, ale že se stane líhní rizika pro skoro celý svět - právě s výjimkou USA, které se ochránit dovedou. Jenže tento vývoj už neřídila Al Kajda, nýbrž kiksy americké administrativy samé. Tím se dostáváme k neúspěchům globálního islamistického terorismu.

Al Kajdě se nepodařilo svrhnout jediný režim v arabském či obecně muslimském světě. Přitom právě to byl její nejvlastnější cíl. Ani Usáma bin Ládin nemohl myslet vážně sen o celosvětovém chálifátu, netroufal si porazit tu či onu západní zemi, ale šance na vznik jednoho či více islamistických režimů po vzoru íránské revoluce z roku 1979 nevypadaly až tak špatně. Vždyť v Egyptě či Pákistánu vládnou prozápadní režimy, ale na jejich domácí podporu mezi voliči při zcela svobodném soupeření by nikdo výplatu nesázel.

Právě proto se bojovní islamisté stahovali nejenom do hornatého Afghánistánu mezi Talibánce, ale hlavně do Evropy. Doma, například v Egyptě, by je čekalo v lepším případě vězení, v horším šibenice. V Evropě je čekala náruč institucionálního multikulturalismu, která jim umožnila skvělou přípravu na dobytí nikoli Západu, ale svých vlastních zemí. To byl skutečný cíl, zatímco newyorská cesta Egypťana Muhammada Atty & spol. pouze oklikou. Takže pokud si někde v úkrytu dělá Usáma bin Ládin svou bilanci uplynulých pěti let, tento bod musí zanést červeným písmem. Navzdory americkým kiksům v Iráku nezískal ani Egypt, ani jaderný Pákistán, navíc ztratil Afghánistán. Tím samozřejmě není řečeno, že tato hrozba netrvá.

Druhým zásadním minusem v bilanci teroristů je skutečnost, že neohrozili Ameriku. Zcela nepochybně ji překvapili, ba vyděsili více, než sami očekávali (zřejmě si nedokázali představit, že vražda tří tisíc lidí přiměje tu zemi ke globálnímu tažení), ale USA se na domácí frontě ubránily, byť za cenu velké reflexe svých tolik ceněných svobod. Důkazem je, že po 11. září si v USA žádný terorista ani neškrtl a Američané si na potenciální hrozbu zvykli. Evropa to má složitější.

Zatímco Amerika se 11. září probrala naráz, Evropa se probouzela jen postupně. Teprve po roce a půl přišel 11. březen (Madrid) a o další rok později 7. červenec (Londýn). Pozvolné probouzení mělo za následek i pozvolné reakce na domácím hřišti. Zatímco Amerika reagovala naráz svým zákonem zvaným Patriot Act, Evropa teprve postupně měnila své národní legislativy. Neslýchané narušení osobních práv a svobod, znělo na adresu amerického protiteroristického zákona na obou stranách Atlantiku a kritici měli pravdu - do té doby bylo v USA nemyslitelné nařizovat odposlechy bez předběžného soudního rozhodnutí či se šťourat v bankovních účtech. Jak to dnes vypadá v Evropě?

Podle šest let staré lisabonské agendy měla Evropská unie do roku 2010 předehnat Ameriku. V konkurenceschopnosti se to asi nepodaří, ale co se týče protiteroristické legislativy, úkol je v podstatě splněn. Německo a Francie mají centrální registr bankovních účtů, větší pravomoci zpravodajcům daly Británie, Francie, Německo, Benelux, Rakousko, Itálie, Portugalsko..., jednotnou databázi účastníků telekomunikačního provozu má Německo, Itálie, Dánsko, anonymní telefonní karty zakazuje Británie, Německo, Itálie, Slovensko...

Tady nejde o nějaký výsměch EU, ale o zásadní věc. Evropa si na sebe uvalila více reglementační buzerace než Amerika, ale nemá za to zatím protihodnotou větší bezpečnost. Svědčí o tom dosud čerstvé teroristické pokusy z Británie, Německa a Dánska. Není to vina Evropy, ale její problém opírající se o desetimilionovou muslimskou komunitu na starém kontinentě, do značné míry odcizenou a - byť už ve druhé či třetí přistěhovalecké generaci -obnovující své kořeny.

Obrana Evropy se tedy více než v případě Ameriky musí upínat na druhou frontu protiteroristického tažení, na vstřícnost vůči muslimům jako lidem. Jestliže za americké problémy v této branži můžeme označit Guantánamo či Bushem použitý výraz „islamofašismus“, evropským problémem byla kauza karikatur Proroka. Přispělo toto vítězství svobody slova ke vstřícnosti vůči muslimům? Pokud si někdo myslí opak, z omylu ho musely vyvést reakce samých muslimů. Zapálení ambasády lze zinscenovat, ale názor veřejnosti už těžko.

Takže pokud jsme si kvůli bezpečnosti zvykli na letištní buzerace, můžeme se obejít i bez věcí, které urážejí jiné - zdůrazňovaného islamofašismu a karikatur Muhammada.

LN, 11.9.2006

redaktor Respektu








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.