Řešení izraelsko-palestinského konfliktu v podání ministra zahraničí USA

Jako by nestačilo, že Spojené státy umožnily přijetí předvánoční rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která prohlašuje za nezákonné všechny izraelské osady na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, ministr zahraničí John Kerry zašel ještě dál. Zformuloval a přednesl parametry, které mají podle něj sloužit jako podklad k jednání Izraele a palestinské samosprávy o míru a budoucí Palestině.

Nic převratného však nevymyslel a až na výjimky zopakoval to, co už před šestnácti lety shrnul prezident Bill Clinton. Zato pořádně rozčílil izraelskou vládu, média i veřejnost a ztratil v očích Izraelců poslední zbytky důvěryhodnosti. Premiér Binjamin Netanjahu poznamenal, že mu v Kerryho projevu chybělo je slovo „apartheid“.

Kerry soudí, že Palestina má vzniknout na základě hranic z roku 1967, ale s jejich územními úpravami, na nichž se obě strany dohodnou, a s předpokladem, že největší židovské osady zůstanou v Izraeli. Kerry byl ale méně konkrétní než Clinton, který soudil, že Palestina vznikne na 94 % – 96 % Západního břehu. Zatímco však Clintonovi osady nijak zvlášť nevadily, Kerry je obsáhle kritizoval. Zásadním problémem jeho „parametrů“ je, že za „okupované“ území považuje i jeruzalémské Staré Město, jeho Židovskou čtvrť, Chrámovou horu, kde stály dva židovské Chrámy, i Zeď nářků, nejposvátnější místo judaismu. Ve skutečnosti tuto oblast obsadilo v roce 1948 Jordánsko a Izrael ji o 19 let později osvobodil.

Kerry také podpořil Netanjahuův požadavek, aby Palestinci uznali Izrael za židovský stát, stejně jako má Izrael uznat stát arabský. To je pro izraelskou vládu jeden z mála pozitivních aspektů Kerryho projevu, ale Netanjahu si povšiml, že Kerry Palestince nekritizoval za jejich soustavné odmítání židovský stát uznat.

K dlouhodobému palestinskému požadavku návratu uprchlíků na území Izraele Kerry uvedl, že obě strany se mají shodnout na „spravedlivém a realistickém řešení“. Izrael má připustit, že trpěli, a mezinárodní společenství jim prý zaplatí odškodné a najde stálý domov. Podobné řešení předpokládal i Clinton – návrat omezeného počtu Palestinců a odškodné ostatním –, ale ani on, ani Kerry nevyřkl konkrétnější číslo a nedefinoval, kdo je uprchlík. Kerryho také nenapadlo žádat „spravedlivé řešení“ pro Židy, které po vzniku Izraele vyhnaly arabské země a zabavily jim veškerý majetek.

Příjemně Kerry překvapil snad jen prohlášením, že Jeruzalém by se neměl rozdělit. Podle něj se má stát „mezinárodně uznávaným hlavním městem obou států“. S ničím jiným však nepřišel, zatímco Clinton alespoň Izraelcům slíbil Zeď nářků.

Kerry podpořil i druhý nejdůležitější izraelský požadavek, jímž je demilitarizovaná Palestina. Palestince uklidnil ujištěním, že v ní po přechodném období nezůstane ani jediný izraelský voják, ale neřekl, jak dlouhá má tato doba být.

Mírová dohoda má také obsahovat potvrzení obou stran, že konflikt definitivně končí a nikdo nebude vznášet další požadavky. Pak bude následovat normalizace vztahů mezi arabskými zeměmi a Izraelem. I to se ovšem všeobecně předpokládá.

Netanjahuovi nejvíc vadilo, že Kerry postavil na stejnou morální úroveň výstavbu v Jeruzalémě a palestinský terorismus. Kerry se dočkal kritiky i z vlastních demokratických řad. Newyorský senátor Chuck Schumer varoval, že ministrův projev jen posílí extremisty na obou stranách. A připomněl, že když Izrael před jedenácti lety vyklidil pásmo Gazy, stala se z něj základna teroristů, kteří odtamtud dodnes Izrael ostřelují. Další kritikové Kerryho, včetně úřadu britské premiérky Theresy Mayové, ho odsoudili za „posedlost“ židovskými osadami, které ministr stejně jako předtím protiizraelská rezoluce označil za „překážku míru“. Mnohem závažnějšímu palestinskému násilí, podněcování a oslavování teroristů věnoval nepoměrně menší pozornost. Kritika Británie je však poněkud pokrytecká, když Londýn rezoluci OSN podpořil.

Kerryho projev nemá žádný praktický význam. Netanjahu se však bojí, aby jeho „parametry“ nestvrdila nadcházející mírová konference v Paříži jako závazný podklad k budoucím jednáním či aby je někdo dokonce neproměnil v další rezoluci RB OSN. Izrael se francouzské konference nezúčastní, protože podle něj může mírová dohoda vzejít jen z přímého jednání relevantních stran.

Kerry jako by nevěděl, že Palestina mohla existovat už dávno – od roku 1948, kdy ji však arabské země odmítly a napadly Izrael. Palestinci mohli svůj stát získat také v Camp Davidu v roce 2000, kdy jim premiér Ehud Barak nabídl i východní Jeruzalém. Jásiru Arafatovi to však bylo málo a raději rozpoutal druhou intifádu. Mohli Palestinu dostat i v roce 2008, kdy premiér Ehud Olmert vyjádřil ochotu přenechat jim 97 % Západního břehu plus náhradní území za zbývající tři procenta. Mahmúdu Abbásovi to ale nestačilo.

Od samotných začátků mírových jednání až do roku 2014, kdy zkrachovala, rozšiřoval Izrael osady mnohem intenzivněji než dnes, a přesto je Abbás, Arafat ani celý svět nepovažovali za překážku míru – proč to není nikomu divné? Ano, obrovský počet osadníků a rozmístění osad může ztížit realizaci mírového ujednání, ale nic víc než to.

Překážkou míru nejsou osady, ale neochota Palestinců smířit se s existencí židovského státu, jejich podpora a glorifikace násilí a touha „zahnat Židy do moře“ a vyhlásit Palestinu na celém území dnešního Izraele. Jedině proto zmizela na obou stranách snaha konflikt řešit, a ne kvůli tomu, zda je osad deset nebo sto. Důvěra Izraelců v dobrou vůli Palestinců je po několika desetiletích palestinských násilností nulová, stejně jako je nulová ochota Palestinců k sebemenšímu ústupku, čehož si Kerry nepovšiml jediným slovem. V existenci dvou států žijících vedle sebe v míru už dávno nevěří ani Izraelci, ani Palestinci. Ostatně i palestinští představitelé označili Kerryho parametry za „nepřijatelné“.