Vítězství muslimského teroristického hnutí Hamas v palestinských volbách přidělalo starosti politickým komentátorům. Ostatně celá tématika Palestiny je pro novináře zvyklého na jednoduché pravdy, rychlé závěry a černobílá řešení dlouhodobě hlavolamem. Na jedné straně je tu Izrael, stát podporovaný USA, stát vzniklý jako politický důsledek holocaustu, do jehož existence se dlouhodobě nainvestovala spousta peněz, ale hlavně sympatií. Na druhé straně Palestinci, národ, který odmítá židovskou přítomnost na biblických územích Kanaánu, bojuje s Izraelem politicky i teroristicky (to zejména). Do Palestiny se pro změnu investují velké peníze z evropských zdrojů a hlavně evropští intelektuálové Palestinu užívají jako příklad utlačené, decimované a znásilňované enklávy, zasluhující pochopení a veškerou podporu. Tedy - proti zlému Izraeli. Je symptomatické, že i na této geopolitické průmětně se protichůdně střetají zájmy takříkajíc velkoamerické se zájmy velkoevropskými. Protože – a to je první kacířská poznámka – nejde tu o žádný utlačovaný lid, ale o přímou blízkovýchodní cestu k asijským nalezištím.

Náš pohled na problematiku je komplikován tím, že komunistický režim bez dalšího podporoval protiizraelské proudy, palestinský teroristický vůdce Jásir Arafat si do Prahy jezdil pro státní vyznamenání a Husákovy polibky. V tom si náš normalizační režim byl nebezpečně blízko s evropskými intelektuály, kteří pro Arafata před lety vymohli dokonce Nobelovu cenu míru! Od té doby tato cena ztratila svůj původní smysl, protože dát ji teroristovi je totéž, jako kdyby dr. Mengele dostal cenu za medicínu. Tato Arafatova Nobelovka totiž v důsledku znamenala širší politické uznání palestinského terorismu, jeho masové omlouvání a relativizaci (jde přece jen o nadměrně emotivní reakci na izraelské okupační zlořády).

Další kacířská poznámka se vztahuje ke kořenům palestinského problému. Zastánci palestinského pohledu na věc tvrdí, že u kořene všech příčin je Izrael, stát vytvořený uměle, politickým rozhodnutím mocností po 2.světové válce. Zastánci izraelského pohledu říkají, že za problémy může dlouholetá nečinnost západní diplomacie vůči palestinskému terorismu, či dokonce určité sympatie k jeho představitelům (viz Arafat a Nobelova cena). Obojí je svým způsobem pravda. Západ se domníval, že dokáže Palestinu inženýrsky řídit. Že podporou o něco umírněnějšího politického hnutí Fatáh udrží extremisty z Hamasu v extrému a mimo dominantní proud vývoje. To byl ovšem tragický omyl. Muslimský svět nelze řídit katolickými či sekulárními kruhy. Ten má svou vlastní logiku, do níž je uzavřen, s níž je spokojen a z níž tedy nemá nejmenší důvod a potřebu vykročit. Dobře tuto kontraverzi vyslovil jeden americký pozorovatel, který řekl zhruba toto: my jsme jim uspořádali a zaplatili volby, v nichž si oni zvolili naše nepřátele.

Nedosti však na tom. Tito nepřátelé euroatlantických hodnot půjdou dál. Když v důsledku vítězství Hamasu Západ zavře finanční kohoutky, díky nimž palestinský stát - nestát (a především Fatáh) existoval, rozpadne se tamní ekonomika. Viníkem nově nastalé chudoby bude označen Západ, který přece zastavil penězovody. Nenávist bude přesměrována a fanatismus posílen o další argument. Dá se tedy očekávat jen další přitvrzení teroristického boje a možná expanzivní válka proti Izraeli, který v oblasti reprezentuje vše, co je Západu z muslimského pohledu přičítáno. Dá se tedy jednoduše říci, že finanční injekce, které Západ dlouhodobě cpe do Palestiny, aby odvrátil válku, jen posílily palestinskou lačnost po válce. Teď stačí málo, a lačnost bude nasycena. Tuto válku totiž muslimové považují za svatou. A v té nemůže Západ nikdy trvale vyhrát, protože k ní nemá stejný ideologický přístup.

Zdá se, jako by problém neměl řešení. Jedno mě napadá v historické paralele s poválečnou Indií. Tehdy se Anglie rozhodla odstoupit od koloniálního statutu a dát Indii svébytnost, politicky i národně. Jenomže jen pár hodin po vyhlášení indické samostatnosti vypukla občanská válka muslimů a hinduistů. Tato válka byla otevřeným důsledkem dlouhodobě potlačovaného (i díky anglickému koloniálnímu dohledu, který pro své ekonomické zájmy nepotřeboval v zemi neklid) sváru mezi islámem a jinověrci. Nyní, ve svobodné zemi, vypukl oheň naplno, svobodně. Jeho výsledkem bylo odtržení severního, muslimského, území, na němž vznikl dnešní Pákistán. Převážně nemuslimské území na jih od Pákistánu zůstalo Indií, jak ji známe dodnes. A přestože mezi Indií a Pákistánem panuje trvalé napětí a neláska, tu a tam doprovázená chřestěním zbraní a válečnickou rétorikou, v podstatě oddělení obou nesourodých enkláv dalo předpoklady pro přežití obou.

Podobně svět nutně dojde k tomu, že ani palestinský problém nemůže mít jiné východisko, než izolaci. Přestane se pohoršovat nad Šaronovými ploty a jeruzalémskými zdmi. Má-li Palestina zůstat zemí pro dva národy a dvě náboženství, musí být co nejdříve rozdělena a tato hranice musí být co nejusilovněji střežena. Je to totiž nejen hranice mezi Židy a muslimy, ale mezi fundamentalistickým islámem, jehož cílem je všeobecné panství pro islám a všeobecný zmar pro všechny ostatní, a mezi zbytkem civilizace, která se islámem začne velmi brzy a právem cítit ohrožena. Taková zeď může být symbolem přežití civilizace. Naopak hrozbou pro ni jsou všechny ty intelektuálské proislámské appeasementy, jimiž nás Evropa krmí desítky let. V duchu té svrchu uvedené sentence: tímto totiž sami sobě vychováváme zabijáka, který nám jednou za naše peníze podřízne náš krk.

(Psáno pro server Ćeská média)