Můj oblíbený Neviditelný pes už víc než tisíckrát zviditelnil mé texty, čili s vysokou pravděpodobností až jistotou, že takové jejich množství ztrapní autora neúmyslným zopakováním něčeho již kdysi dávno vyřčeného.

Pro jistotu vstupuji na pole dosud téměř určitě neorané - ANKETY. „Jaký je váš nejvíc či nejmíň oblíbený politik, publicista, pes, popěvek, kdo z herců, hokejistů a tak dlouze dále?“ Kdysi v anketě Radia Svobodná Evropa, v soutěži o českého spisovatele jemu nejbližšího Josef Škvorecký jmenoval Karla Poláčka.

Zůstaňme u mistrů pera: nedávno, se zpožděním řady let jsem se seznámil s knihou s poněkud lakonickým názvem THE SAME MAN, následováno vysvětlujícím či matoucím podtitulem „George Orwell and Evelyn Waugh in Love and War“. Autorem, pachatelem takového výtvoru je David Lebedoff, původním povoláním právník v americké severní metropoli Minneapolis. Prezentoval portréty dvou tuze odlišných postav - vzhledem, temperamentem, všeobecnou, nejen politickou orientací. Oba však měli přece jen něco společného: narodili se ve stejném roce 1903, v tomtéž londýnském středostavovském prostředí. Celoživotní styl, počínání, hodnoty však mířící hodně si vzdálenými směry. George Orwell, přímočaře sdělující, posléze proslulé apokalyptické předpovědi „1984“, v kontrastu s Evelyn Waughem, jeho nejznámějším dílem „Brideshead Revisited“ o již odvanuté éře elegance a oxfordských privilegií. Autor pyšně sebevědomý na své reakcionářské principy, pečlivě soustředěn na stylistickou eleganci, ironii a vtip nezřídka až zabijácký.

Orwell - vysoká vyzáblá postava, zatím co Waugh pomenší, korpulentnější. Oba se vyznačovali přímo furiantskou statečností ve válečných podmínkách, s okázalým pohrdáním nepřítelem. Za španělské občanské války, na ní se podílející dobrovolník Orwell utrpěl ohavné zranění prostřelením svého hrdla. Nejinak si počínal Waugh za druhé světové války, ostentativně promenující v bílém zimníku - perfektním to cíli pro nepřátelskou střelbu. Opakovaná teatrální frajeřina excentrika a navíc katolíka, který ale současně popíral, že Velká Británie by byla nějakou velkou demokracií. On dokonce litoval porážku španělského loďstva v předchozích dobách.

Oba nenáviděli mravní relativisimus a v životě se potkali jen jednou - v roce 1949 v sanatoriu, kde Orwell šest měsíců poté zemřel. (Waugh žil až do roku 1966).

- - -

Existuje v české literatuře podobné dílo, porovnávající dvě významné postavy téže své doby? V tak komplikovaném tématu se pramálo vyznám a nemám tušení, zda snad vznikla díla o obtížně představitelných dvojicích jako třeba Bezruč - Březina, oba od stejného písmena, a nebo Wolker - Zeyer až z konce abecedy. Co společného by mohl mít bouřlivák Hašek s katolíkem Demlem? Bratří Čapkové s Čapkem-Chodem?

Za válečných protektorátních let 1939-1945 se příslušníci „literární fronty“ velkou většinou nepotřísnili, někteří poněkud namočení jako například František Kožík se zručně ospravedlňovali.

Jenže vítězná poválečná doba se zvrtla v hanebnost let padesátých, s budováním nevybudovatelného vědeckého socialismu, s vězněním, případně i věšením literátů - Josef Palivec, Záviš Kalandra, mnozí postižení. V období oslavování výdobytků, velebení krvelačností, přemnoho dobrovolníků se angažovalo, nejen soudruzi S.K. Neumann, Skála, Kozák, rudé soudružky pseudoproletářky Marie Majerová či Marie Pujmanová (s dokonale veleburžoazním rodokmenem) s jejím lkaním v Rudém právu, 8.3.1953: „Vykřikly Gori, zaštkala Moskva, zalkala širá sovětská zem. Dokonal Stalin.“ Den poté v tomtéž rudém zdroji Michal Sedloň nás obohatil vzlykem „Bolest nás proťala přeostrou čepelí: Zemřel soudruh Stalin. Spolu s Leninem největší z největších, jež nám dějiny daly.“ Ještě týž týden (14.3.1953) vyjádřil svou bolest s notným pak zpožděním prohlédnuvší Pavel Kohout, jak že „bratři Gottwald a Stalin k sobě patří. Spojili nás na věky svým životem, spojili nás na věky i smrtí.“ Dokonce i Vítězslav Nezval, čarodějný tvůrce Manon Lescaut, přispěl mohutnou poémou „Za soudružkou Martou Gottwaldovou“ (RP, 3.11.1953): „Nezapomenutelný muž, nezapomenutelná žena. Bože, jak vysoko až vyrostl náš lid. Co všechno dovedl zvládnout a nastolit!“

- - -

Britové značně zazářili s žánrem zabývajícím se špionáží. Největší popularity patrně dosáhli dva autoři, sobě si ale kromě mnohého jiného vzdáleni dobou jedné generace. Tím starším byl Ian Fleming (1908 -1964), narozen v Londýně v materiálně prosperující, vlivné rodině. Jeho otec byl dokonce zákonodárcem, členem velmi vlivného britského parlamentu. První světovou válku nepřežil, padl na frontě, když syn byl devitiletý. Ten započal s kariérou ve finančnictví, začátek druhé světové války ho přivedl do náruče námořnictva - tradičně služby té nejprestižnější, a sice se zaměřením k British Naval Intelligence. Bylo to prostředí, které ho obohatilo inspirací pro jeho mimořádně úspěšnou literární kariéru, s miliony dychtivých čtenářů včetně J.F. Kennedyho, pozdějšího amerického prezidenta.

Fiktivní hrdina James Bond byl zrozen, celkem dvanáct knih, z nichž první byla Casino Royale v roce 1953, napsaná během prázdninového pobytu na karibské Jamaice. Následovala jejich filmová zpracování s pramalými ohledy k realitě autentického špionážního počínání. S výtečným využitím fantazie, vynálezů, nádherných žen a neselhávajícího magnetismu hlavního hrdiny, komerční úspěch tak perfektně garantován. Tvůrce Fleming se ale nedočkal vysokého věku. Již v roce 1962 utrpěl první srdeční infarkt, jemuž za příští dva roky podlehl.

V té době (1963) druhý autor oslnil svět svým mezinárodním bestsellerem s názvem „The Spy Who Came in from Cold“. Původní jméno tohoto tvůrce bylo David John Moore Cornwell, narozen 1931, v poměrech rozhodně míň záviděníhodných, než v jakých vyrůstal Fleming. Matka ho opustila, když mu bylo pět roků, otec se kvůli pojišťovacímu podvodu ocitl ve vězení, syn mu nešel ani na pohřeb, ač výlohy s ním spojené uhradil. Během let padesátých a šedesátých pracoval pro britskou intelligence MI 5 a MI 6. Započal jako devatenáctiletý v Rakousku, vyslýcháním uprchlíků, potenciálních agentů, zvládl studia v Oxfordu, pracoval na velvyslanectví v Bonnu, pak jako konzul v Hamburku. To vše v době studené války.

Jako zaměstnanec foreign service nemohl publikovat pod svým jménem, a proto vznikl jeho pseudonym John le Carré. V The Times v roce 2008 byl hodnocen jako 22. největší britský spisovatel v poválečném období od roku 1945. Proslul řadou knih s tituly jako Tinker, Taylor, Soldier, Spy a Smiley People.

Vládní službu opustil 1964, právě v roce Flemingova úmrtí. Důvodem jeho rezignace bylo odhalení zrady Kima Philbyho, jednoho z proslulé čtyřky zrádců - někdejších studentů v Cambridge, posléze úspěšně uprchnuvších do Moskvy, kde nevesele se značnými dávkami alkoholu dožívali (takto mi sděleno velmi věrohodným svědkem).

Na rozdíl od Flemingových náramně dramatických nepravděpodobných bondiád

prezentuje le Carré prostředí víc komplikované, spíš ponuré postavy jako George Smiley, hlavní šéf londýnského centra, známého jako Circus. Mnohé morálně nezřetelné zápletky, s náznakem připouštění možnosti oné tzv. moral equivalence v soupeření mezi Západem a Východem. S přibýváním času zřejmě ubývá autorových sympatií ve vztahu k Americe, o niž se nezřídka vyjadřuje způsobem zřetelně nevlídným, neobjektivním.

Tou třetí osobností v souvislosti se špionáží, víc jako její praktik než odtažitý literát, se jeví mimořádný multitalent, prosadivší se jako dramatik,.autor víc než padesáti her, skladatel veletuctu písní, zpěvák, herec filmový a divadelní, tvůrce klasických filmových válečných dramat trvající kvality (např. In Which We Serve, 1943) - to je Noel Coward, plným jménem sir Noel Peirce Coward (1899-1972). Syn prodavače klavírů, již jako jedenáctiletý junák profesionálně debutoval na divadelní scéně. Vbrzku se proslavil svým flamboyant lifestyle (“smělý, odvážný, okázalý, nádherný“ v anglo-českém překladu), jeho popularita v případě hitlerovské invaze britských ostrovů způsobila, že jeho jméno se dostalo na seznam osobností k okamžitému zatčení a předpokládané likvidaci, sdílet stejný osud s velikány jako Virginia Woolf, Bernard Russell, C.P. Snow, H.G. Wells. Již v roce 1942 král George VI. ho mínil povýšit do šlechtického stavu, učinit ho sirem, čemuž Winston Churchill svým vlivem zabránil, se zdůrazněním předpokládané negativní reakce veřejnosti na jeho osobní život (homosexualita), že Coward bude víc užitečný jako bavič britských vojáků, než aby se věnoval špionáži, což se zdála být jeho autentická priorita. Coward, zklamán takovým rozhodnutím, se jako loajální poddaný jeho Veličenstva přizpůsobil.

- - -

Není mi známo, že by byl v české literatuře vznikl žánr špionážní odnože - čeští Flemingové, triumfy rudých Bondů. Jako jediná výjimka se mi vybavuje několikanásobná podivnost v podobě syna Václava Řezáče, velezasloužilého pilíře socialistického realismu. Syn, dočasně socialismus zradivší, pod jménem A. Lidin, v exilovém nakladatelství Index vydal řízné estébácké špionážní drama s názvem „Trpaslík na houpačce“. Poté se ale do rodné náruče vrátil a váha rodičovského vlivu, otce Václava a matky Emy, garantovala beztrestnost, reinkarnaci správným směrem bez trestního postihu natož i šibenice. Pachatel vyvázl bez šrámu, nebýt jeho alkoholismu, nemusel se stát předčasným nebožtíkem.

Zbýval by pak žánr memoárový, že snad rozvědčík Minařík, z kapitána pak plukovník, téměř generál, by byl vydal své paměti. Přivítal bych paměti přemnohých mistrů pera - ať již dychtivých dobrovolníků či poněkud, ba i třeba razantně přitlačených k estébácké spolupráci. Jména těch větších provinilců v Cibulkových seznanech chybí, však ti to přece jako solidní spolehliví soudruzi měli jako automatickou součást jejich stranických povinností.

Vybavuje se mi jméno kovaného soudruha: Josef Větrovec, nikoliv spisovatel, ale herec, umělec, s mnoha zásluhami. Mezi nimi byla jím údajně dodatečně popíraná iniciativa v rámci plzeňských měnových rebelií roku 1953, že před obchodní akademií zorganizoval symbolickou popravu TGM, navlékl jeho soše popravčí smyčku. U toho jsem nebyl, potvrdit či vyloučit nemohu.

Mám ale dokument, který ke mně kdoví jak doputoval: estébácká zpráva o výkonu Vítězslava Vejražky, rovněž prominentního herce, spolehlivého komunisty plnícího přikázané stranické úkoly. V jeho případě úkol to byl delikátní, totiž souložit s italskou diplomatkou v prostorách s příslušným dokumentačním vybavením. Pověřený umělec povinnosti disciplinovaně splnil, své výdaje bedlivě do halíře vyúčtoval, za vykonané úsilí nic extra nepožadoval. Nejspíš mu postačilo vědomí, že slouží dobré věci ve prospěch světového míru.

KONEC