A proslýchá se, že by poručení přišlo, v němž oukladové hrozní býti měli… (Ze Sněmu českého L.P. 1575)

Přebíraje se hromádkou časopisů, co mi je posílají dobří lidé z Čech, padlo mé oko na obálku jednoho z nich. Byly na ní zřít mrakodrapy newyorského Obchodního centra, hroutící se v oblacích ohně a prachu, a u toho titulek příslušného článku: „JAK TO BYLO DOOPRAVDY?“ Aha, pomyslel jsem si. Nojo. To už mi zase bude někdo dokazovat, jak za ten malér z 11. září 2001 nemůže nějaká Al-Kaida, nýbrž jej lstivě narafičil ten potvora Bush. Ale začtu se a hleďme, článek není z těch, s jakými se poslední dobou protrhl pytel, nýbrž hodnotí události onoho tragického data věcně a nezaujatě, s jednoznačným závěrem: je to všechno nesmysl s tím potvorou Bushem, co si ty dva baráky odstřelil sám.

No, sám bych řekl. Jenže autor pokračuje dál a hází potvoru Bushe, ládujícího po dohodě s Al-Kaidou newyorské mrakodrapy k odstřelu, do jednotného pytle teorie spiknutí. Čímž rozumějme podezření jalová, důkazy nepodložená, soudním ni žádným jiným šetřením neprověřená, nic než báchorky z pokladnice lidové tvořivosti, pro něž lze mít shovívavý úsměv. Svůj postoj ilustruje vícero příklady, mimo jiné pestrou kyticí dohadů, jak se vyrojily kolem listopadového převratu v zemích českých: dle rozšířeného mínění k němu nedošlo celkovou vyčpělostí komunistického režimu, nýbrž jej zpunktovala Státní bezpečnost, ne-li sama KGB. To ovšem není víc než zase jedna taková teorie spiknutí, praví odmítavě autor, již vyvrátila už vyšetřovací komise Federálního shromáždění, i netřeba ji bráti vážně.

No, je otázka, nakolik je třeba brát vážně výrok slavné federální komise, ale nechci se pro jednou zabývat pročesáváním sametového kožíšku, v němž se dají najít všelijaké hnidy, nýbrž se obrátit k fenoménu samotnému. Jak je tomu opravdu s teoriemi spiknutí? Jsou vždy a za všech okolností tak bezpředmětné, že si jich nenutno všímat? Byl bych opatrný s takovým výrokem. Současnost si pěstuje mnoho lehkomyslných iluzí, v neposlední řadě předpoklad, dle nějž oukladové hrozní, ale do puntíku nedokázání, jako by neexistovali. Téze zajisté pohodlná, tabletka do bezproblémového světa snů uvádějící, v němž žádných zákulisních piklů ani podpovrchových úmluv prostě není, a pakli se nějaké přece jen vyskytnou, je jejich údělem, aby byly odhaleny před tváří veřejnosti, jako třeba tahleta aféra Watergate. Nejsou-li odhaleny, nýbrž se o jejich možnosti jen tak mezi lidmi povídá a všeličehos dohaduje, jest podán důkaz toho, že jich nebylo. A basta fidli.

Jenže rarach pochybností se nedá zapudit tak snadno. Sedí mi u ucha a šeptá – dej si pozor! Není to zrovna naopak? Vyjdou-li oukladové hrozní na světlo boží, neznamená to pouze, že byli osnováni hloupě? Lajdácky a amatérsky? Že v nich byly z nedomyšlenosti nebo, kdoví, třeba i záměrně ponechány mezery, jimiž pak mohou vnikat investigativní novináři a vynášet senzační odhalení? Musím uznat, že na raraším našeptávání něco může být. Žabařsky spíchnutou aféru Watergate by odhalil i major Zeman; u profesionálního, dokonale promyšleného a pečlivě naplánovaného spiknutí je vysoká pravděpodobnost, že zůstane zahaleno mlhami věčného mlčení. Nedomníval bych se proto, že žijeme ve světě, v němž je sice spousta pranic a jiných patálií, všechny ale z příčin zjevných a novinami protřepaných; spíš odhaduji zjevnost a protřepanost na zlomek veškerého dění. Můžeme jen tušit a většinou ani to ne, do jaké míry je nejen mezinárodní politická scéna, ale i náš každodenní život opředen nitkami podpovrchových úmluv a oukladů, majících za úkol nás dostrkat tam, kde nás chtějí mít profesionálové tajnosnubného řemesla. Nicméně i nedokázaní oukladové po sobě zanechávají pachuť náznaků a příznaků, neboť není v moci i nejprofesionálnějšího profesionála schovat pod pokličku úplně všechno. O nich se pak všelijak šeptá, povídá a píše; a bylo by zpozdilé povýšeně mávat rukou – ach, nedoložená teorie spiknutí. Spíš je záhodno se nad nimi po čertech zamyslet, neboť nedoložená možnost je také možnost, leckdy závažnější než ony doložené, soudními štemply stvrzené. Není-li tomu dokonce v mnoha případech tak, že oficální doklad není než poklička, pod níž se vaří temná kaše skutečného záludu. Ba že i sama teorie o teoriích spiknutí může být v lecčím zájmu, krycí mlha záměrně vypuštěná. To se sice zdá zacházet příliš daleko, ale připustit si takovou eventualitu musíme, nechceme-li být někomu, jak se tak pěkně česky říká, za voly. Jde ještě o to, komu.

Všimněme si, že podpovrchové pletichy vycházejí najevo téměř výhradně v zemích, jež lze souhrnně zvát demokratickými. Kdo má sklon k ošklebování nad teoriemi spiknutí, může mít za to, že jelikož se v nedemokratické většiné světa žádné tajnosnubné kejkle najevo nevycházejí, ani se tam nedějí. Což by ovšem… ať zase nemluvím o volech, ale to by byl přinejmenším omyl, ne-li přímo pitomost. Jsou to diktatury, které disponují mohutnými špiclovskými aparáty; nemajíce nad sebou bič svobodného tisku a veřejnost jen ustrašenou, z dobrých důvodů se do ničeho nepletoucí, nemusí se bát odhalení a také se jej nebojí. Je nesnadno se dopídit, kolik příslušníků čítaly nebo snad dosud čítají. Mám před sebou jen drahně už zastaralý údaj o naší rozmilé StB z roku 1952: živilať tehdy 8621 špiclů z povolání, o dobrovolných či nedobrovolných agentících nemluvě; o kolik nakynula do revolučního roku 1989, o tom nechť podá zprávu někdo informovanější. Dá rozum, že nadřazená instituce KGB jich živívala a dodnes pod zkratkou FSB živí mnohonásobek; pravým mistrem toho sportu byl však jistý Saddám Husajn, dokázavší ve svých fízlovských sborech soustředit na 400.000 placených odborníků. Kolik jich zaměstnává rudá Čína, kolik Írán, kolik království Saúdské Arábie i jiné říše téže kvality, ví jen sám Alláh, a kdoví jestli i ten. Zato jsou dobře známy poměry v americké CIA. Proto se také do ní tak dobře řeže.

Podivno, že si nikdo neklade otázku, čím se všichni ti pánové ve svých pracovnách zabývají. Soudě dle opovržlivě odmítaných teorií spiknutí asi jen tak ráno vloží do aktovky svačinu a noviny, celičký den spolu hrají žolíky a večer se – již beze svačin – rozcházejí do svých domovů. Pakli by se někomu zdál takový scénář praštěný, musí připustit, že přece jen něco dělají; co přesně, toho se můžeme jen dohadovat, neboli řečeno jinak, vytvářet teorie spiknutí. To se ví, že nedoložené; ti, jichž se týkají, nás o svých oukladech neráčí informovat, takže na ně můžeme usuzovat jen z nenadálých, běžnému chodu věcí se vymykajících úkazů. Pro názornost si jich hrstečku uveďme.

Byla už řeč o událostech listopadu 1989, jimž se poněkud nadneseně říká „revoluce.“ K svému žalu jsem jim nemohl být osobně přítomen, ale sledoval jsem je pozorně; a zaujal mě okamžik, kdy se rozjásaný a klíči zvonící Václavák jal provolávat: „Nejsme jako oni! Nejsme jako oni!“ Co bylo a dosud je výsledkem toho záchvatu slitovnosti, víme dosti dobře: snadné proklouznutí figur šeredné pověsti síty revoluční spravedlnosti (lze-li o nějaké mluvit), bezproblémová výměna moci politické za moc hospodářskou a finanční. Otázka zní: dal se revoluční dav do provolávání tak příhodného hesla z pouhé naivity, nebo je do něj kdosi zanesl? Odborně a profesionálně? Hle, teorie spiknutí. Ono je vůbec podezřelé, když větší množství osob počne provozovat něco spontánního. Až na velmi řídké výjimky se spontánně a neorganizovaně sejde k jakékoliv akci deset, nejvýš dvacet lidiček, kolem nichž ostatní procházejí s úsměvem, myslíce si něco o bláznech. Co je nad tento počet, demonstrace, protestní srocení a bouře, prapory mávání a výloh vytloukání, bývá bedlivě naplánováno. Dle výsledků můžeme hádat, jestli profesionály či učedníky (na mysli mám kupříkladu velkolepě počaté, ale v prachu se rozplynuvší hnutí Děkujeme, odejděte).

Mimořádnou hojnost podnětů k teoriím spiknutí poskytlo německé sjednocení. Přihodilo se tehdy, že rozhněvaný dav vtrhl do úřadovny Honeckerovy tajné služby Stasi, ničil zařízení a pálil akta. Jest nesporno, že se počínání rozlíceného davu komusi velmi hodilo; jestli však bylo odborně zosnováno a kvalifikovaně provedeno, nevyšlo nikdy najevo, či spíš nikdo se o vyjití najevo ani nepokoušel. Nedoložená teorie spiknutí? A když byla řeč o zlém starci Honeckerovi: honila ho tenkrát německá tajná služba po ruských špitálech, když ho dohonila, nastalo několik hodin rozpačitého mlčení, načež ho policejní auta s blikajícími majáčky u velikém kvaltu doprovodila k letadlu do Chile. Co bylo příčinou toho podivného spěchu? Co pěkného asi zlý stařík na německé pány politiky ví? Kdo tady zase má máslo na hlavě? Takové a podobné teorie spiknutí spřádal obecný lid, ovšemže nedoložené. Z čehož lze odvoditi když ne teorii, tedy aspoň poučku: podezření, byť i na dlani ležícího, si stačí dost dlouho nevšímat, pak už se automaticky posune mezi teorie spiknutí, hodné leda útrpného úsměvu. Nějaký čas poté se dal slyšet německý pan policejní prezident, že prolezlost západoněmecké politiky východními agenty zasahuje až do nejvyšších, ba ministerských míst. Vzápětí milého nadpolicajta za tu prostořekost nebývale ostře sjel sám kancléř Kohl, a ještě jednou vzápětí odstoupil vysoce vážený, za ozdobu německé politiky platící ministr zahraničí, a to takovým kalupem, že jím vedená partaj se bezmála rozpadla. Do čeho se asi milý pan ministr namočil, když tak od konference ke konferenci lítal, světové napětí uvolňoval? Do jakých sítěk ho polapili profesionálové oukladů hrozných? Dokázáno, netřeba ovšem dodávat, nebylo a není nic. Ani se nikdo o žádné dokazování nesnažil, protože kdoví, co všechno by se ještě dokázalo. Z kteréhožto přediva by se dala uplést řádka velmi úhledných teorií spiknutí, ale už by to bylo skoro jednotvárné.

Užitečnější bude se podívat na pravděpodobné důvody spiknutí, ať zjevných nebo jen tušených. V dobách, které my starší ještě pamatujeme, to bývalo rozšíření imperiální moci a oslabení protivníka metodami infiltrace a dezinformace: nebylo-li možno kapitalistický Západ dohnat a předehnat, tedy aspoň hospodářsky i morálně rozvrátit. Což se do značné míry podařilo. Dnes… no, nejde už o podřízení světa ideám leninismu, z těch plínek jsme vyrostli. Ale jinak je to pořád totéž: infltrace, dezinformace, ovlivňování, labilních dušiček do sítí lapání… Kým? Podívejme se, kolik diktatur má důvod jít svobodnému světu po krku. Kolik jich má důvod bránit rozvoji vyšších energetických forem (čímž nejsou míněny větrníčky a slunečníčky), aby nezůstaly na hrnci se svou ropou, jediným zdrojem bezpracného bohatství. Na místě nikoli posledním pak kolik jich je vedeno posedlostí náboženskou, vidinou Jedině správné a dokonalé víry, vládnoucí lidským duším na všech rovnoběžkách a polednících. Uzříme výběr těch, jejichž oukladům je třeba se bránit, i kdybychom kvůli tomu měli vytvářet nepodložené teorie spiknutí. Abychom zase nekoukali jako na zjevení, až na nás odněkud vybafne teorie ve skutek uvedená, spiknutí až příliš podložené. V takových pádech totiž už bývá obvykle pozdě.

Hannover, 22. listopadu 2010