Funkčnost státu nezáleží v tom, že mu vládnou dobří lidé, ale že je ustaven tak, aby nezáleželo na tom, kdo mu vládne. (Baruch Spinoza)

Oznámila onehdy naše spanilomyslná paní kancléřkyně Angela Merkel, že vláda Donalda Trumpa od ní nemůže očekávat vstřícné jednání. Světové agentury k tomu hlásí že jakmile ta slova dolehla k sluchu páně Trumpovu, okamžitě si dal nohu za krk.

Avšak dosti žertů. Soukromě bych řekl, že paní Angela se svým životopisem se má nejmíň co ošklebovat nad americkým presidentem, ať je jaký je. Vysoká funkcionářka komunistického svazu mládeže (FDJ) v někdejší východoněmecké gubernii… úmysl vstoupit do vládní a jediné strany SED sice pojala, ale včas si rozmyslela, započavši na poslední chvíli (v prosinci 1989) uhrabávat si cestičku ke kariéře v sjednoceném Německu, mocnými rozmachy loktů odhánějíc od sebe každého, v němž spatřovala konkurenci, až nakonec vystoupila k hodnosti nejvyšší, kancléřské. Schopnost být v pravou chvíli na pravém místě jí nelze upřít, stejně jako vyřknout pravé slovo před pravým publikem, ohledy morálními ani ideovou stálostí se příliš nezatěžujíc. Jednou (r. 2013) se vyslovila proti dvojí státní příslušnosti, trvalému zdroji neplech a podvodů, podruhé (2016) dvojí státní příslušnost schvalovala, jednou (2010) prohlásila iluzi mulikulturní společnosti za ztroskotanou, podruhé (2015) se stejnou rozhodností vyhlásila, že islám náleží k Německu, až téhož roku, o vlastní vůli a bez konsultace v parlamentu a tudíž protiprávně, otevřela svým slavným Wir schaffen das (my to dokážeme) brány nekontrolovanému přívalu uprchlíků. Čímž si ovšem znamenitě podrazila nohy u německého voličstva, i uvidíme, jak to povede nebo také nepovede dál a k čemu.

Ponechme však stranou dámu tak dlouho chytračivší, až se ocitla na konci svého chytráctví. Navzdory všemu, co jeho politikové poněkud neuváženě přejali z nechvalného Honeckerova dědictví, je dnes Německo země hospodářsky zdatná, mezinárodně respektovaná, i potvrzen jest Spinozův výrok v záhlaví tohoto článku. Potřebujeme pak ale vůbec všechny partaje, ministry a veškeren ostatní aparát, když beztak nezáleží na tom, kdo státu vládne? Pakli je ovšem ustaven tak, aby na tom nezáleželo… ale to téma si můžeme nechat na jindy. Co by mě teď spíš zajímalo: čím se znelíbil současný americký president nejen paní Merkelové – na jejím líbení či nelíbení by tak dalece nesešlo –, nýbrž i podstatné části evropské mediální scény a intelektuálních elit, že nemohou vyslovit jeho jméno, aniž se jim dělaly vrásky hněvu kol nosů? Že je-li zobrazován, pak aby co možná připomínal vesnického troubu? Pokusme se najít odpověď.

Mohl by za tím být obvyklý evropský antiamerikanismus, rozšířený hlavně mezi lidičkami mysli prosté, co jakživi na půdu USA nohou nevstoupili, doopravdického Američana nepotkali a když i potkali, nepoznali ho. Jenže šiřitelé transatlantické nevraživosti bývají vesměs lidé vzdělaní, světa znalí, ne, tím to nebude. Nebo spíš žárlivost vyplynuvší ze zaostání v konkurenci? V Americe šlape konjunktura jako hodinky, kdežto evropská ekonomika klopýtá přes jeden bludný kořen za druhým. Ale konjunktura je záležitost měnivá, jednou se usměje na toho, podruhé na onoho… nene, nesmíme být tak prkenně realističtí; jsouť i příčiny nevraživostí z hlubin podvědomí vyvěrající, rozumovou úvahou nevysvětlitelné. Srovnáním s minulostí, to už spíš. Jak již naznačeno, nachází nevraživá kritika svůj cíl v osobě presidenta Trumpa; i zabádejme v dějinách, vyskytl-li se kdy srovnatelný případ.

Kdo chceš býti oblíbeným státníkem, nedělej pokud možno nic. Takový G.W. Bush, jak ještě neupadlo v zapomnění, si nadrobil pěknou polízanici svrhnuv z trůnu iráckého diktátora Saddáma Husajna, bestii v lidské podobě se statisíci obětí na svědomí, kdyby nějaké měl. Jiný Husain, tentokráte Barack Obama, neudělal v celé sbírce blízkovýchodních patálií dohromady nic, čímž si vysloužil obdiv a lásku šlechetných duchů celého Západu. Zato jistý Ronald Reagan… vzpomínáte si? Nebylo za oněch časů na Západě politika, aby do Moskvy nejezdil, napětí neuvolňoval, až je málem dočista uvolnil; Reagan se té turistiky neúčastnil, ale vystavil Sověty soutěži ve zbrojení, v níž velmocensky sebevědomý, ekonomicky ale slaboučký moskevský režim nemohl obstát. Netrvalo dlouho a sovětský mocenský systém se rozpadl, studená válka skončila vítězstvím Západu. Že by se ovšem Reagan, úspěšný ukončitel světového napětí, dočkal vděku, to zase ne. O americkém kovbojovi bylo mnoho řečí, co by pořád jen střílel od boku a nekouká kam… inu, nadělal si kovboj Reagan mnoho zlé krve mezi západními levičáky, jejichž srdcím byla matička Moskva, ať byla jaká byla, přece jen bližší než kapitalistický Washington, i zase mezi intelektuály vždy dobře vědoucími, jak by ten svět měl správně vypadat a špatně snášejícími, netočí-li se dle jejich direktiv.

Donald Trump má za sebou dva roky ve funkci presidenta Spojených států a zatím se zdá, že si nepočíná špatně. Ve věci ilegálních migrantů ze zchudlých zemí Střední Ameriky projevil rozhodnost, vzácný to úkaz v tomto čase předstíravého pokrytectví, ani v jiných ohledech se nedopustil ničeho, co by se dalo nazvat neúspěchem či dokonce selháním. Do budoucna… no, věštecké brejle nemám, ale podobá se spíš pravdě, že bude zvolen presidentem i napodruhé, podoben v tom svému předchůdci Reaganovi. Bylo by tudíž evropským politikům v čele s paní Angelou té rady, aby zanechali tropení šoufků ze zámořského – dosud – spojence, kterýžto sedě přece jen na delší straně páky mohl by nám pěkně zavařit, kdyby mu moc rajtovali po nervech.

Ostatně mají sami dost toho, na čem mohou brousit svůj státnický um: na těch statisících a snad už milionech uprchlíků opravdových i našvindlovaných, co se ze všech stran hrnou do jejich zemí. Ale to už je jiná povídka.

22. dubna 2019