Polský exprezident Walesa se vyjádřil zpětně kriticky k Majdanu a ukrajinské revoluci. „Protestující přece nemohou jen tak vyhnat vládu a prezidenta, mohou je nemít rádi, avšak dialog s nimi je nevyhnutelný… Hned jsem říkal, že to neskončí dobře, že Ukrajina nejenže prohraje, ale ještě vtáhne do konfliktu Evropu.“

To se bohužel stalo a všechny negativní důsledky toho zatím nelze ani dohlédnout. Walesova slova jsou racionálním posouzením situace. Chce to říci pozdě, ale přece. Značně se liší od jeho dřívější výzvy, že by Polsko vzhledem k tomu, co se děje na Ukrajině, a k hrozbě Ruska mělo chtít atomové zbraně.

Nad vztahy mezi Ukrajinou a EU a NATO a zprostředkovaně i Ruskem vyvstávají různé otazníky a nelze říci, že by na ně jejich aktéři měli shodné odpovědi. Podle německé kancléřky Merkelové vztah s Kyjevem není o EU. Východní partnerství, jež Unie vytvořila pro státy východní Evropy mimo Rusko, není nástrojem k začlenění těchto zemí do EU ani do NATO. Východní partnerství není namířeno proti nikomu, ani proti Rusku.

Zdá se, že toto stanovisko sdílí většina členských zemí EU i většina evropských členů NATO – možná kromě pobaltských zemí a Polska. Stanovisko USA se zatím nejeví jednoznačně. Současné kyjevské vedení se však orientuje na to, že by se Ukrajina měla stát nejen členem EU, ale i NATO. Před časem zrušilo neutrální status Ukrajiny s tím, že chce do Aliance.

„Jsme hlavní bitevní pole“

Podle předsedy vlády Jaceňuka je Rusko nepřítelem nejen Ukrajiny, ale i Evropy a USA. V rozhovoru pro francouzský L’Express z 1. dubna odmítl názor bývalého francouzského ministra zahraničí Védrina, že by se Ukrajina měla stát federací a mít neutrální status ve smyslu finlandizace. Podobné názory měli i takoví znalci mezinárodní politiky jako Kissinger a Schmidt.

Podle Jaceňuka takový scénář byl snad možný před deseti lety, ale nyní je už příliš pozdě. Aby se Ukrajina mohla stát neutrální, k tomu by se nejdříve muselo stát Rusko normální zemí a ne agresivní. Rusko usiluje „o globální destabilizaci“. Ukrajinu chce vymazat jako nezávislý stát, říká Jaceňuk. Snahy Ruska destabilizovat poměry na Ukrajině jsou součástí širšího Putinova bojového plánu. „Rusko bojuje proti vám, Evropanům, bojuje proti USA, bojuje proti hodnotám svobodného světa. Nyní je Ukrajina hlavní bitevní pole, jeho ,svaté války‘ proti Západu,“ tvrdí Jaceňuk. Nepředložil žádný pozitivní návrh, jak by se měla situace řešit, jak by se měl upravit status východních oblastí. Samozřejmě se také vyslovil pro to, aby Ukrajina dostávala zbraně, jak to v USA požadují republikáni, například McCain.

Mezi těmito názory a postoji představitelů EU, jak je vyjádřila Merkelová a další politikové, kteří usilují o mírové řešení krize a jsou proti řešení vojenskému, je velký rozpor. Reagují tito politici nějak na tyto kategorické protiruské postoje, které při kritice putinovské politiky nejsou na západě obecně sdílené? Nebo si nechají vnutit od současného ukrajinského vedení představu, že Rusko je i úhlavním nepřítelem Evropy?

Hlavní oporu má tento postoj v USA. Jeho smyslem je velmi jednostranná prezentace putinovského Ruska jako nebezpečí i pro Západ a jeho demokracii a svobodu. Tato propracovaná manipulace veřejným míněním je velmi nebezpečná pro vývoj v Evropě, protože pro její mírovou evoluci je nezbytné obnovit i normální vztahy s největším sousedem, kterým je a i v budoucnosti zůstane Rusko.

EU bude začátkem léta posuzovat otázku sankcí proti Rusku. Připomínám tu, že podle exkancléře Schmidta sankce jsou hloupým opatřením, zvláště pokud jde o sankce personální povahy; sankce hospodářské pak poškozují obě strany. Sankce nepochybně poškodily ruskou ekonomiku, ale ukazuje se, že mají nepříznivé účinky i na hospodářství členských zemí EU.

Jednání řeckého premiéra v Moskvě potvrdilo záporný poměr Řecka k nim a i z německých hospodářských kruhů zaznívají varovné hlasy, že poškozují německé podniky.

Slovenský premiér Fico k nim má také odmítavý postoj a mám za to, že ani pozice české vlády se od něho příliš neliší, byť v zájmu udržování jednoty EU je podporuje. Stranou nechávám další nepříznivé důsledky sankcí pro vztahy mezi Ruskem a státy EU, pokud jde o politické styky a celkovou atmosféru nedůvěry mezi nimi, jež není krátkodobé povahy.

V této věci platí, že Evropa byla vtažena do konfliktu, který jí nikterak neprospívá. Nebezpečí vojenského střetu na východě Ukrajiny není dosud překonáno a stále hrozí, že by mohlo přerůst v širší válečný konflikt.

Stále platí slova bývalého německého kancléře Kohla: „Západ přirozeně nemůže mlčet k chování Ruska a k situaci na Ukrajině. Ale také Západ by se mohl chovat chytřeji… Celkově musí Západ, stejně jako Rusko a Ukrajina dávat pozor, abychom neprohráli všechno, čeho jsme již jednou dosáhli.“

Postoje předsedy ukrajinské vlády Jaceňuka až dosud nesvědčí o tom, že by si kyjevské vedení toho bylo vědomo, protože všechnu odpovědnost přesouvá na Rusko jako zdroj všeho zla. Protiústavní svržení prezidenta a vše, co po něm na Ukrajině následovalo, jsou z jeho hlediska jen kroky k upevnění demokracie a svobody v zemi a Evropa to musí tak chápat.

Proč Unie mlčí?

K tomu, zřejmě jako zvláštní ukrajinský příspěvek k překreslování výsledků druhé světové války, má sloužit i uzákonění zásluh bojovníků za nezávislost Ukrajiny, jako jsou příslušníci šovinistické organizace ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery a jejich vojenského křídla, vražedných oddílů kyjevské povstalecké armády, jež se za německé okupace podílely na masovém vraždění na Ukrajině.

Jak se shoduje toto zákonné ocenění ultrapravicových nacionalistů bojujících v době druhé světové války po boku nacistického Německa s ideově politickými hodnotami, na kterých je založena EU?

Až dosud představitelé EU k těmto velmi nebezpečným projevům současného kyjevského vedení mlčeli. Proto má pravdu Michal Mocek, když píše: „Je krutým zklamáním, že tato Unie dnes poklonkuje před jedním z těchto nacionalistů. Je to nebezpečná cesta, jež může Evropu znovu dovést k ohyzdným zločinům, pro něž se stěží najde obdoba na jiných kontinentech této planety.“ (Právo 11. 4.).

V předvečer 70. výročí ukončení druhé světové války, v níž rozhodující úlohu na porážce nacistického Německa měl Sovětský svaz a v jeho rámci ruský národ s milióny obětí, vznikla v Evropě zvláštní situace plná nebezpečí, která tu ještě před vtažením Evropy do ukrajinské krize nebyla.

Podlehnutím této atmosféře si vysvětluji i nešťastný výrok německého prezidenta Gaucka, který srovnal Putina s Hitlerem. Myslím, že tu platí staré přísloví, v domě oběšencově nemluv o provaze.

Naději vidím v tom, že hlavní představitelé EU jsou nyní přesvědčeni, že řešení ukrajinské krize může být jen politické, nikoli vojenské a že v tom smyslu učiní vše, co je možné, a že se ve svém praktickém chování zbaví jednostranných představ o tom, že za všechno může jen putinovské Rusko.

Autor byl poslanec ČSSD

Právo, 16.4.2015