V New Yorku jsem se často vídával s Egonem Hostovským, velkým českým spisovatelem – exulantem, a oceňoval jeho znamenité skazky z dob první republiky, zejména ze světa kultury, z prostředí filmu (například Adina Mandlová, posléze v Torontu) a nejen filmu (například Hugo Haas, jak se přátelům přiznával, že nerad chodí do lesa, protože tam ho nikdo nezná).

Hostovského jsem si akutně připomněl při první cestě do Japonska, kam jsem dorazil důkladně zmalátněn. Poslední noc před odletem jsem v New Yorku totiž prohýřil a následná noc, zásluhou zpřeházených poledníků, se nedostavila. Vyšel jsem v Tokiu do ulic, seznámit se s „tepem metropole“, když tam na mě domorodec vyhrkl slova „Čo to máte.“ Výtečný Egon přece meditovával, jak asi by vypadaly dějiny Evropy, být těch Slováků sto milionů.

Představa dramatická až drastická, že by naši bývalí spoluobčané tam u protinožců měli bratrance a svět by nic netušil. Začínám podléhat perzekučním bludům, že jsem teď obklopen švitořícím, alkoholem podlomeným slovanským živlem?

„Čo to máte,“ v japonštině údajně znamená něco ve smyslu „okamžik, prosim, počkejte chvilku“.

Pár užitečných slov: Ano = hai; ne = ne; pardon, promiňte = sumimasen; prosím, až po vás = dozo; děkuji vám = domo arigato.

V některých prostředcích veřejné dopravy to však vesměs jsou výrazy k nepotřebě. Proslulí klanivci totiž kvapem zapomenou na společenské skrupule, když se sníží opravdu nízko a sestoupí do pozemní dráhy. Tam spíš převládá psychoza trosečníků, usilujících se dostat do posledního záchranného člunu. Bez omluvy strčit, šlápnout, kopnout do bližního. Tvor, celý den sešněrovaný disciplínou pracovního procesu, se teď odreaguje, a proto starou neduživou osobu nepustí sednout. Naopak se rozvalí, aby pro sebe uloupil co nejvíc prostoru.

Japonci, výteční imitátoři všeho možného – včetně západního modelu pluralistické demokracie, jsou ale přímo fenomenální neumětelové, když postaveni před úkol zvládnout anglický jazyk, z něhož si vypůjčili kolem 1500 slov – jako například elevator , česky výtah, z něhož vzešlo erebata. Dočítám se, že mezi deseti tisíci se maximálně najde jeden genius, který to zdárně zvládne. Já tedy za víc než třicet let kantoření jsem se s tak nadaným synem či dcerou Nipponu nepotkal.

Jednak jsou handicapováni možnostmi svých hlasivek. Neumějí vyslovit L a nahrazují je R. Takto z prezidentských voleb (election) se stane prezidentské ztopoření (erection). Písmeno V taky neumějí a akustickou berličkou je jim B. Čili „I love you“ by dopadlo jako „I rub you“ – nebo po našem by se nedalo říct , pane, vy jste vůl, ale toliko jste búr. Japonec rovněž nezvládne F a náhradou mu je H. Tedy – slečno, vy nejste fiflena, ale hihrena. Kumulované souhlásky (st, sp, sk, pr, br, dr, gr, pl, fl, kl, gl) rovněž nejsou jejich silnou stránkou, takže náš slavný český příkaz strč prst skrz krk by dopadl buď jako seterec pereset sekerez kerek nebo satarac parasat sakaraz karat.

Jestliže oni mají trápení se zvládnutím našich jazyků, my na tom nejsme lépe při úsilí opačným směrem. Americký State Department má tabulky hodnotící obtížnost jazyků na škále od 1 do 7. Takové maximum 7 přisuzuje japonštině a arabštině (já bych též přidal thajštinu). David Pilling, šéf redakce Financial Times v Tokiu, se tématem zabývá v obšírném článku („A case for linguistic discernment,“ FT. 26.8..2006).

Zmiňuje se o řadě problémů. Například o omezeném repertoáru zvuků, vycházejících z japonského hrdla, což nutně vede k situaci, že mnohá slova se značně rozlišným významem znějí stejně – například koukai, což může znamenat otevřené moře nebo výstavu nebo obnovu nebo politování. Ale i v případech zvukové rozličnosti je nutno se orientovat a bedlivě dešifrovat. Je prý běžné, že Japonec například použije slovo „mrkev“ čili zeleninu pří zmínce o lidech. Podmět ve větě bývá příliš vágní nebo zcela chybí. Stejně tomu i s časovým určením. Japonci navíc mají tři abecedy - dvě z domácích zdrojů, jednu převzatou z čínštiny – ony piktogramy, přebohaté obrazce, rozsypaný čaj.

Zpět k těm obrovitým potížím s angličtinou, jíž se školní mládež učí, ale vesměs nenaučí, už od neútlejšího věku – v neposlední řadě vinou antikvární, pedantické a nepraktické výuky. Trápit svěřence gramatikou, bez ohledu na pozdější praktické použití jazyka. Tamější hákliví patrioté namítají, proč by se velký národ se znamenitou kulturní tradicí měl obtěžovat zvládáním něčeho tak odlišného, jako je nepříliš libozvučná angličtina, produkt studených vzdálených ostrovů na opačném konci světa. A s přílišným pronikáním cizího jazyka pronikají i cizácké mravy a zejména nemravy, ohlodávající tradiční kořeny země. Zarputilí nacionalisté doporučují školní mládeži na takové úsilí se vykašlat, předem to vzdát. Proč se cizinci raději neučí našemu jazyku?

Protože jsme druhou světovou válku vyhráli my a ne oni – snadná odpověď, podpořená samozřejmostí, totiž zmínkou o globalizaci, světovém propojení, potřebě komunikovat společnou, nejúspěšněji se rozmáhající řečí.

Japonští studenti jsou též handicapováni svou ostýchavostí a snahou o dokonalé zvládnutí úkolu. Poněvadž něco takového je ale v nedohlednu, tak dávají přednost pasivitě a mlčí . Pilling v této souvislosti cituje názor japonského publicisty Masahiko Fujiwary, že mladí lidé beztoho mají pramálo užitečného co říct a takovým jejich mlčením se jim podaří vytvářet mylný dojem o jejich soustředění a přemýšlivosti.

Někteří nacionalisté posazují názor, že neochota naučit se jazyk západních cizáků, uštědřitelů potupné válečné porážky, je i vlastenecké gesto – tzv. badge of honor. Což mi připomíná dávnou dobu mládí na gymnáziu, kdy mnozí z nás usilovali mít samé jedničky, ale čtyřku z ruštiny.

Japonština je tedy v obtížnosti na úrovni arabštiny. Pokud se Evropa, podle předpovědi rostoucího počtu pesimistických pozorovatelů, přemění v Eurábii s příslušnými slastmi islamizace, memorováním Koránu, zavedením šárii, pětkrát denně na kolena klanět se ve směru Mekky – na tento nový druh normalizace aby si pak český národ bez piva zvykal, a navíc i tu arabštinu, to v porovnání i trápení s japonštinou by bylo stravitelnější.

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************

Neoficiální stránky Oty Ulče