Odvážíme si do ciziny kus staré vlasti. Čeští manželé budou v novém domově spolu mluvit česky a na svět se budou dívat českýma očimaa – když ne natrvalo, tedy notnou chvilku.

Budou handicapováni společným jmenovatelem češství, němectví, turectví, ale je to handicap? Když se ožením s Papuánkou u protinožců, jaká to je globalizace? Stane se ze mne kosmopolita jen proto, že jsem se sčuchnul s tetovanou divoškou? Tyto námiky mi předhodil myslící krajan u piva v australské poušti.

Oženil jsem se s netetovanou Nečeškou. Dorozumíváme se anglicky. Jednoduchá angličtina je jednoduchá. Neskloňujeme, nepádíme. Její perfektní verze je však téměř nedosažitelná. Jak si poradit s výrazy a útvary nezapamatovatelnými, idiomatickými až idiotskými? Vyznejte se v předložkách a interpunkci. Dumám, zda použít člen určitý, neurčitý nebo žádný. Jdu do vedlejších kanceláří zeptat se tří Američanů, tam v zemi zrozených a vzdělaných, je to jejich rodná řeč a každý mi poskytne jiné doporučení. Syntax, slovosled – a už si vleču další permanentní břemeno. Jen co promluvíme, prozradí nás naše slovanské rachotivé R, neexistující W a všelijak masakrované TH.

V mateřtině češtině si pohraju se slovem, ohnu útvar, nechám na něm svůj personální punc. Jak ale puncovat angličtinu - že by humpoláckým akcentem, popleteným syntaxem, pošahanou dikcí?

Tolik tedy k úvodu nálady, jež nás s manželkou přiměla k utvrzení, že se rozmnožíme i intelektuálně a lingvisticky. Vzájemně se obdaříme našimi mateřtinami. Její mateřštinou je jazyk čínský. Což aby byla hračka. Každý pátý či dokonce každý čtvrtý pozemšťan tak dovede, poklepala na má pokleslá bedra.

Začal jsem se úkolu věnovat. Řekněme WAN: výraz znamená „malá ústa“, ale též „velká ústa“. ČCHEN znamená „stát v klidu“ nebo také „prchat rychle“. PE’E je pes buď pod stolem nebo s krátkýma nohama nebo s krátkou hlavou. ČCHE’CHE je výraz pro tvora zcela bez inteligence, hlupáka, idiota. Též to znamená „vypůjčovat si a vracet knihy“. Cožpak se kdy takto domluvíme – něčím tak protichůdným, nelogickým, neprecizním?

Uzemnila mě slůvkem CHU. Tři písmena, jež postačí ke sdělení „složit kauci k propuštění ženy obviněné ze spáchání zločinu lehčí povahy“. Zda prý máme v češtině něco tak exkluzivně zkratkového, veleadresného. Inu, nemáme.

Rovněž nemáme čtyři tóny. Co tón, to jiný význam, mně zní všechny stejně, jim nezní. Čili BA, podle toho jak se vysloví, znamená buď „osm“, nebo „táhnout“, nebo „držet“, nebo „tatínek“.

A je to všechno ještě komplikovanější. V naší domácnosti se mluví trojjazyčně: nejvíc tedy anglicky, něco taky trošku česky, já s ženou německy, v případě, když nechceme aby synátor rozuměl, a matička s ním švitoří čínsky ve fukienském dialektu, který jsem za dlouhá leta soužití aspoň částečně jakž takž pochytil. Nic kloudného bych ale nedocílil při pokusu o komunikaci s Číňanem z jiné provincie. Podobalo by se to dialogu mezi monolingválním Čechem a stejně tak vybaveným Maďarem. Například „kůň“ se v mandarinské verzi řekne MA, kdežto v té naší fukienské to je BE. K domluvě by bylo třeba papíru a tužky. Pak to je totožné, univerzální, tak jako s našimi číslicemi: 1, 2, 3 pro Čecha „jedna, dvě, tři“, pro Němce „ein,zwei, drei“ atd.

Psaná řeč má znaků několik set tisíc. V moderním slovníku je jich šestnáct tisíc.

„Kdo to takhle blbě vymyslel!“ obořil jsem se na historii a ukázal jsem obžalovávacím prstem na zmatenici – toť prý znak, skládal se aspoň z tuctu přizahnutých čar. Anglicky se jim říká „strokes“. Taktéž se říká mrtvici. Jak že se hledá ve slovníku bez abecedy? Hledá se s obtížemi.

Když se podíváme na český text, starý jen sto let, bude nám asi připadat jako něco hodně, třeba až směšně antikvárního. A tady, prosím, máme co dělat s vynálezem, jehož polovina znaků se píše tak, jak už se psala před tisíciletími. Cchang Če, první jazykozpytec – sjednocovatel, systemizátor, jejich Josef Jungmann – žil v 27. století před Kristem, tedy pěkně dávno před Přemyslem Oráčem, v době, kdy naši předkové si kyji v jeskyních rozbíjeli prázdné lebky.

Obtížné je číst, ještě obtížnější psát. Psaná řeč je komplikovaný, historicky nastřádaný produkt imaginace: prý je v ní i návod, klíč k pochopení čínské mentality. Nefonetické obrazce jakoby obdržely svou vlastní samostatnou životnost. Číňané považují kaligrafii za jednu z nejznamenitějších forem umění.

Součástí tamější tradice je přesvědčení, že cizinci nejsou schopni pochopit myšlení čínské kultury a komplikovaný půvab čínského jazyka. Neméně tradiční je přednost pro tajnůstkářství za účelem ochrany státu. Proto kdysi platil vládní zákaz

cizincům, naučit se čínsky. Mně to teda zakazovat moc nemusí, milerád vyhovím.

Číňané rovněž mají úsloví, že není nic hroznějšího, než naslouchat cizinci, snažícímu se hovořit jejich jazykem. Moje manželka tvrdí, že se všeho všudy v životě potkala jen s dvěma génii, kteří něco tak nadlidského dokonale zvládli. (Jedním z nich byl Pavel Kratochvíl z našeho klasického gymnázia v Plzni, sinolog, posléze profesor na slovutné britské univerzitě Cambridge.)

Úkol, s nímž se dovede vypořádat víc než miliarda pozemšťanů, jsem spěšně vzdal, zapamatoval si jen pár užitečných výrazů z domácnosti a též pár skvostů jako například MAOU CAOU, jež nutno přeložit jako „vědec, jemuž se práce příliš nedaří a proto on svou frustraci utápí v alkoholu“.

Manželka náš vzájemný závazek mateřského jazykového dorozumění v podstatě dodržela. Česky dost rozumí, ale mluvenou řečí poněkud připomíná Čapkova mloka Boleslawa Jablonského. Kdysi jsem jí na Manhattanu zakoupil učebnici českého jazyka, bylo to písmem i zvukem, na papíře i na gramofonových deskách.

Přínesl jsem domů a zalistoval v textu:
Před ohništěm vidíme předložku, na ní leží kleště do ohně, pohrabáč a lopatka na uhlí.
Měříme půl šesta litru k půl pátu vědru.
Jen otec je zcela nehudební.
Na rádiu dobře odladím Prahu.
Lokaj neboli sluha právě podává na stůl. Rukulíbám, milostivá paní. Je libo pepř, pánové? Ne, pane továrníku.
Sáňkařská dráha na Ještědě je nejlepší ve Střední Evropě.
Český lípový med je naše pochoutka.
Československo nemá moře. Je stát vnitrozemský, nikoliv námořní. Čechoslováci se vůbec rádi koupají v přírodě.
Dámy v půvabném koupacím triku nebo koupacích šatech, zahalené koupacím pláštěm, odpočívají na čistém písku, jiné si čtou v rozkládací židli. Páni, kteří se právě nekoupají, pokuřují a baví se lázeňským ruchem nebo pozorují šírou hladinu.

bedra, bedrám, bedrách, bedrami
panin, panino, panina
Olga, Olžin, Olžino, Olžina
Jak jste se měl medle o Letnicích?
Mluvím již tak dlouho česky, že myslím, že je to jazyk velmi jednoduchý.
Jsem z toho, milostivá paní, celý tumpachový. Co je to, co jsou to Letnice?

Z které doby je tato vykopávka? Hledám adresu pachatele: je jím Linguaphon, produkt Československé akademie věd. Černé na bílém. Nalézám výrobní datum: byl to rok 1960, tehdy, když ČSR vzrostla na ČSSR, socialistická země měla Antonína Novotného a profesora Trávníčka, o němž se tradovalo, že natolik je mocný nařídit, aby se píča musela psát s ypsilonem. Tak tehdy věru českému národu hrozili.

Vzpomněl jsem si na zkazku o učiteli, jenž se pomstil svým žákům, protivné to vystěhovalecké rodině na cestě Brazílie. Když pak dorazila do Ria, zjistila, že mluví docela obstojně rumunsky. Že by v našem případě šlo o spiknutí znalosti monopolizovat a neznalé mást? A dělají to tak šikovně, že svět pikle netuší.

I když odvrhnu variantu globálního spiknutí, neparanoidní diagnoza rovněž zněla depresivně: jazyk je křehká květinka. A co my, květinky? Jednou za sedm až osm roků se nám prý vymění všechny buňky v těle. Naše materiální základna je teď už totální biologické novum. Ale co naše myšlení, duše, inu nadstavba – dohnala či nedohnala tuhle základnu?

*******************

Milí čtenáři,
pokud rádi čtete texty pana Ulče,  v jeho článku Nevelká pravděpodobnost správně se strefovat jste si mohli přečíst, že nedávno mu vyšla jeho další výborná knížka, a to Šťastně navrácený běženec, kterou lze snadno koupit na webových stránkách nakladatelství Primus nebo přímo ve firemní prodejně ve Vězeňské 7, Praha 1.
A o co v knížce vlastně jde? Nechme promluvit samotného autora:
"Je to příběh Pravoslava Komendy, tvora s většími ambicemi než talentem, který se po internacionální pancéřové pomoci v srpnu 1968 ocitl na Západě, dostal se do Ameriky a posléze na Filipíny, aby zápolil s ošidností svobody - obohacující i krušící, náramným to darem, avšak i notným břemenem, veledilematem kdekoliv na zeměkouli."

Redakce Neviditelného psa

******************

Neoficiální stránky Oty Ulče