29.3.2024 | Svátek má Taťána


SVĚT: Orient express Západu ujíždí

7.2.2011

Orient se bouří a Okcident mudruje. Jak ukazují komentáře k vývoji na Blízkém východě, kdekdo už dávno věděl, že to v Tunisku, Egyptě nebo v Jordánsku takhle nejde dál, a měl stoprocentní recept, jak na to. Prostě vynutit svobodné volby a je vyhráno. Jak by to mělo probíhat? Třeba pomocí sankcí, které jsou tak účinné proti Severní Koreji nebo Íránu? Rád se poučím.

Slabé demokracie

Demokratické vlády nebudí u diktátorů respekt, protože mají rozpolcený poměr k použití moci; a nikdo jiný to nevycítí spolehlivěji než právě autokrat. Samozřejmě, že násilí není univerzální prostředek, ale západní moralizátoři dosáhli toho, že demokracie mají k dispozici pouze „soft power“ - domluvy, sliby, diskrétní platby. Nemůžeme se divit, že větší vliv než Západ má na vývoj v regionu katarský šejk a jeho Al-Džazíra.

Ale když teď všichni známe správné řešení, proč je nevyzkoušet. Pár režimů na Blízkém východě sice padlo, ale dost jich ještě zůstalo. Co tak aby EU vynutila demokratizaci Saúdské Arábie?

Ale i kdyby se demokratické vlády odhodlaly k pokusu opravdu vytlačit autoritářské mocipány, dosáhly by tak pouze předpokladu pro národní sebeurčení, ale nikoli záruky demokratického vývoje. Po francouzské revoluci také přišla monarchie, císařství, diktatura – a pak teprve republiky. K dosažení západních cílů by bylo třeba mnohem více.

Bezbožná revoluce?

Opožděným kritikům liknavosti vůči orientálním despotům chybí základní znalosti o tom, jak reálně funguje politika. Podstatou mezinárodních vztahů je porušování a dosahování rovnováhy a (bohužel) nikoliv rušení diktatur a dosahování spravedlnosti. Pro západní vlády, které v chaosu globalizovaného světa sotva uřídí vlastní země, má proto status quo – to znamená alespoň některé stálé prvky mezinárodní scenerie – cenu zlata. A ta je právě výjimečně vysoká.

Není divu, že po desetiletích klidu jde všechno hrozně rychle. Orient se bouří, ale Okcident pořád ještě mudruje. Západní vlády by sice chtěly do rozjetého orient-expresu naskočit, ale používají opět jenom sametovou moc. Za vypilovanou rezoluci z úst šarmantní lady Ashtonové se však jízdenka nepořídí. Potřebná by byla okamžitá ofenziva ekonomické diplomacie v celém regionu. Ano, to by vyžadovalo téměř nemožné: rozhodnost na straně politiků a ochotu riskovat (i peníze) na straně podnikatelů. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že větší starosti než islamisté by Západu měli dělat Číňané. Peking, jak známo, vyjde s každým; dokonce i s demokraty.

Historie z rychlíku

Co když jsme právě svědky velkého arabského skoku? Po tři století se Orient váhavě posouvá do moderny, kterou charakterizuje růst významu blahobytu a pokles významu víry. Skoro se to bojím napsat, ale možná dojdou budoucí historici k závěru, že bezprostřední impulz k současnému urychlení tohoto procesu dala americká invaze proti Saddámu Husajnovi. Kulisy, v nichž se světová politika odehrává, lze totiž přestavět jen silou. Americký zákrok v geopoliticky klíčové zemi Blízkého východu nezavedl westminsterskou demokracii, ale otevřel prostor pro sebeurčení a pro uskutečňování západních zájmů.

Podobné akce se budou těžko opakovat, protože Západu se nedostává sil a odhodlání. O to energičtěji by se měly demokratické vlády snažit, aby ta nejlepší místa v uhánějícím orient-expresu neobsadili Číňané.

Psáno pro E15

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk