Po celé Evropě dnes zuří, napříč celým spektrem sdělovacích prostředků, informační válka. Při­čemž útoky na tomto bitevním poli přicházejí z nejrůznějších stran.

Na­štěstí má veřejnost zpravidla možnost posoudit pravdivost takovýchto sdělení díky informacím, které přiná­šejí nezávislé zdroje. Přesto je pro nás stále obtížnější se v současném dění, aniž bychom stranili některé z „válčících“ stran, vůbec vyznat. Pokud se tedy mám vyhnout černo-bílému vidění, musím se předem omluvit za to, že tento článek bude trochu delší. Ale těm, kdo se o danou problematiku zajímají, to snad nebude až tak vadit .

Začněme třeba tím, jak odborníci z poradenského a analytického střediska IHS Jane’s Terrorism & Insurgency Centre, které poskytuje globální zprávy o terorismu, analýzy a aktuální informace o vý­znamných událostech při vývoji v povstaleckých konfliktech, v těchto dnech oznámili, že množství útoků spáchaných ozbrojenci z hnutí Islámský stát (IS) se za poslední tři měsíce zvýšilo o 40 pro­cent. Evidentně tak zvýšení aktivit IS nikterak nesouvisí se zahájením ruských náletů na teroristy v Sýrii. Nao­pak ruské nálety na pozice islamistů v Sýrii se zdají spíše souviset s další informací z této studie, podle které došlo ke zvýšení aktivit Islámského státu v oblastech severního Kavkazu. A jak říkají komentátoři, Islámský stát je tikající bombou, která jen čeká na to, až bude moci na Kavkaze vybuchnout.

Je tedy pochopitelné, že Rusové mají eminentní zájem na likvidaci IS, jehož sídelním městem je syrská Rakka. A samozřejmě stojí také o likvidaci IS v Iráku, kde sice působí koalice ve­dená Spo­jenými státy, což ovšem nebránilo tomu, aby irácká armáda získala v červnu 2014 pro boj s Islám­ským státem ruské bitevníky Su-25 a stíhací bombardéry Su-30. Mimochodem, Rusové mezi své nepřátele zařadili též Muslimské bratrstvo (je jedním z největších is­lámských hnutí se znaky islámského fundamentalismu a Rusko, stejně jako Izrael, jej řadí mezi te­roristické organizace, přičemž v arabském světě již Muslimské bratrstvo za teroristickou organi­zaci prohlá­sily i Spojené arabské emiráty, konfederace sedmi ropných arabských království). Také v Egyptě bylo novou vládou Muslimské bratrstvo zakázáno a označeno za teroristickou organizaci, kterou je třeba eliminovat. To se ovšem nelíbilo americkému prezidentovi Baracku Obamovi, který následně zastavil vojenskou pomoc Egyptu. Nelze se pak divit tomu, že ruská a egyptská vláda na jaře letošního roku po­depsaly protokol o vojenské spolupráci obou zemí.

I když se o tom u nás moc nepíše, Rusové mají neblahou zkušenost s islamisty na území Ruské federace v podobě Kavkazského emirátu (KE). Nejvyšší soud Ruské federace označil Kavkazský emirát (podle analytiků blízký al-Káidě) za teroristickou organizaci 8. února 2010. V květnu 2011 americké ministerstvo zahraničních věcí prohlásilo Kavkazský emirát rovněž za tero­ristickou organizaci, následně pak v červnu 2011 za teroristickou organizaci KE označilo i OSN. Kavkazský emirát jako islamistické hnutí a jako pokus o ustavení nového islámského státního útvaru (podobně jako je tomu u chalífátu dnešního Islámského státu) vznikl na konci října roku 2007, kdy jej vyhlásil vůdce čečenských separatistů Doku Umarov, čímž tak hodlal ukončit existenci tehdejší Čečenské republiky Ičkerie (ČRI). Jeho hlavním cílem bylo ozbrojeným povstáním vyhnat z Kavkazu všechny „nevěřící“ a ustavit šaríu na území sahajícím od Kaspického moře až k Černému moři, přičemž také vyhlásil džihád proti Spojeným státům, Velké Británii a Izraeli. Oficiální ideologií KE se stal saláfismus, tedy islám­ský sunnitský fundamentalismus nazývaný „salafíja“, někdy též označovaný za wahhábismus. Ší­ření této sunnitské verze islámu podporuje a financuje Saudská Arábie, kde představuje státní ná­boženství.

V rámci muslimské věrouky si wahhábité utvořili vlastní novátorské učení, které současní muslimští učenci v řadě zemí, kde vyznávají lidé islám, definují jako heretické a sektářské. Abychom po­chopili rozdíl mezi myšlením obyčejného muslima a myšlením wahhábitů, uveďme si jeden malý příklad. Pro tradiční islámské myšlení představuje úcta k zesnulým povinnost, proto také musli­mové pečují o hroby svých příbuzných a blízkých, ohrazují hřbitovy, budují mauzolea svých pro­roků a svatých mužů. Naproti tomu wahhábité se snaží smést s povrchu zemského kromě kultur­ních památek i mauzolea muslimských proroků a svatých mužů, dokonce ničí i hroby prostých muslimů, jak vidíme v nejrůznějších televizních zprávách, informujících nás o zvěrstvech a barbar­ském řádění muslim­ských radikálů, nazývajících se Islámský stát.

Skupina islamistů zvaná Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL), která ovládla velká území na seve­rozápadě Iráku a začala kontrolovat i některé oblasti v Sýrii, vyhlásila v červnu 2014 chalífát pod názvem Islámský stát, do jehož čela se postavil vůdce (samozvaný kalif či chalífa) Abú Bakr Bag­dádí. Tato teroristická organizace vznikla v dubnu 2013. Její kořeny však sahají do více než deset let staré minulosti ke skupině Tahvíd a džihád, vedené Jor­dáncem abú Musou Zarkávím (občanským jménem Ahmed Kalajleh), který tuto organizaci zakládal s cílem svrhnout jordánského krále. Prvním krokem k radikalizaci Zarkávího byla jeho cesta do Afghánis­tánu v osmdesátých létech, v dobách sovětské okupace, kdy Zarkávího účast v džihádu trvale po­znamenala. Po návratu do Jordánska zkraje devadesátých let se seznámil s duchovním abú Mu­hamadem Makdisim a začal se podílet na teroristických útocích, za což se dostal do jor­dánského vězení. V roce 1999, kdy byl Zarkáví propuštěn na svobodu, odjel do Pákistánu a odkud pak do Afghánistánu, kde nějaký čas pobýval v táboře al-Káidy. Po americké invazi v roce 2003 se z Afghánistánu Zarkáví se svými věrnými přesunul do Iráku, kde mezi sunnity vzrostla jeho popula­rita a těšil se takové podpoře, že se nakonec stal hlavním protivníkem spojeneckých sil.

Oproti tomu v zahraničním tisku svého času nejčastěji zmiňovaný Omar Šíšání, označovaný za jednoho z nej­více obávaných džihádistů na Blízkém východě, pochází z oblasti Pankiské soutěsky na severu Gruzie u hranic s Čečenskem, kudy kavkazští islamisté pašují do jižních regionů Ruska zbraně a munici. Během dvou čečenských válek se populace v oblasti Pankiské soutěsky rozrostla o válečné uprchlíky, po ukončení bojů v Čečensku zde našly útočiště i skupiny poražených separatistů. Šíšání si mezi islamisty získal respekt jako vůdce tzv. Armády emigrantů a pomocníků, tedy sku­piny džihádistů, kteří s ním přišli z Kavkazu bojovat proti sekulárnímu režimu prezidenta Bašára Asada, aby nakonec přísahali věrnost abú Bakrovi Bagdádímu, vůdci Islámského státu. Šíšáního milice v březnu 2013 dobyly město Rakka a rychle se proslavily svými brutálními meto­dami, kvůli kterým je odsuzovaly i mírnější povstalecké skupiny. Šíšáního vojenská kariéra měla podle britského listu Daily Mail vyvrcholit v červnu 2014, kdy se stal nejvyšším vojenským velitelem Islámského státu.

I když se Kavkazský emirát v případě náboženství opíral o saláfismus, neznamená to, že by se k němu hlásili všichni Čečenci. Ostatně v době posledních dvou čečenských válek sami Čečenci patřili mezi nejúspěšnější bojovníky federálních vojsk, zasahujících proti separatistům a radikálním islamistům na území Ruské federace. To, že je ruština mezi džihádisty v Sýrii poměrně hojně roz­šířeným jazykem, je pak svým způsobem důsledkem těchto bojů. Zbytky džihádistů, podporujících Umarova, západními novináři obecně označované za Kavkazany (kam často přidávají i bojovníky z Dagestánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu), se po prohraných bitvách rozutekly do okolních států. Většina z nich poté, co se roku 2011 v Sýrii rozhořela občanská válka, se přesunula do Sýrie, kde se přidávali k milicím nejrůznějších fundamentalistů, především k Frontě an-Nusra. Dnes tak bojují proti sekulárnímu režimu Bašára Asada v provinciích Halab, Hamá, Idlíb či Latákía, bombar­dovaných ruským a syrským letectvem. Přičemž podle západních analytiků v řadách Fronty an-Nusra údajně válčí zhruba 2000 islamistů jak z Ruskem ovládaných částí Kav­kazu, tak z postsovětských středoasijských států, což zvyšuje hrozbu jejich destabilizace.

Kavkazané se také zapojili do obchodu s drogami, především s amfetaminem, značně populárním v Sýrii, Liba­nonu, Jordánsku, ale i v Saúdské Arábii. S amfetaminem nejenže obchodují, ale tento stimulant také užívají, podobně jako řidiči kamionů při dálkových jízdách. Díky svým vazbám na Talibán, který v Afghánistánu kontroluje největší část roční produkce opia, se Kavkazané zapojili i do pašo­vání heroinu, což mělo (i přes přítomnost Američanů) za následek jeho rostoucí výrobu v Afghá­nistánu. Díky velkým ziskům z obchodů s narkotiky tak Kavkazané v Sýrii a Iráku nejsou od­kázáni na finanční pomoc ze Spojených států nebo Saudské Arábie, jako je tomu u nejrůznějších frakcí místních rádoby umírněných vzbouřenců.

I když jsou tato fakta obecně známa, je dosud ruský boj s islamisty v našich sdělovacích prostřed­cích opředen celou řadou mýtů. Podle některých našich novinářů bombardováním pozic islamistů v Sýrii se měli Rusové dokonce zapojit do sporů mezi šíity a sunnity, jelikož se režim Bašára Asada opírá o alavity, tedy šíitskou větev islámu. V tomto případě jde však o pouhý výmysl, založený na logických kotrmelcích. Režim prezidenta Bašára Asada dosud podporovala široká koalice ala­vitů, Drúzů, Kurdů, křesťanů a šíitů, ale též i mnoho sunnitů, kteří sice nejsou Asadovou diktaturou příliš nadšeni, ale dávají přednost jejímu sekulárnímu charakteru před radikálně islamistickou al­ternativou.

K vý­myslům patří i tvrzení, že z Ruska přicházející muslimové tvoří největší část bojovníků Islámského státu, jenž na území Ruské federace rekrutuje posily. K náboru bojov­níků IS totiž nedochází jen na území Ruské federace. Například podle nedávno zveřejněných in­formací se k bojovníkům Islám­ského státu od roku 2011 přidalo 790 občanů Německa a odchází jich stále víc. „Pokud bude tento trend pokračovat, můžeme do roka počítat s tisícovkou džihá­distů,“ řekl v rozhovoru pro Spiegel šéf německé kriminální policie Holger Münch. A není to tak dlouho, co se podle zpráv ze zahraničí dvanáct bývalých příslušníků francouzské armády přidalo k nejméně tisícovce svých krajanů, bojujících v řadách Islámského státu. Ovšem při sou­časné situaci na bojištích dochází k pohybu džihádistů i opačným směrem. V britském tisku se objevily informace, podle kterých jsou v současné době na cestě ze Sýrie do Evropy stovky Britů, kteří bojovali ve službách IS. Zde je pak třeba zmínit i vysílání BBC z konce října, kdy Andrew Parker, generální ředitel brit­ské tajné služby MI5 v souvislosti s rekruty IS z Velké Británie uvedl, že islámští radikálové jsou pro Británii největší hrozbou, s jakou se za 32 let svého působení v tajných službách setkal.

Je pravda, že ruské bezpečnostní složky pronásledují a ruské letouny v Sýrii bombardují přísluš­níky organizací zvaných Islámský stát, al-Kaidá, Fronta an-Nusra, Muslimské bratrstvo a tak po­dobně. Není však pravda, že pronásledují muslimy. V Ruské federaci žije početné muslimské oby­vatelstvo, které tvoří 10 % populace (podle současných odhadů žijí dva miliony muslimů jen v samotné Moskvě), přičemž musli­mové jsou právoplatnými občany Ruské federace stejně tak jako pravoslavní křesťané nebo židé. A nezáleží na tom, zda jde o sunnity nebo šíity. Rusko je zemí, která muslimskou menšinu toleruje, o čemž svědčí i v centru Moskvy v září letošního roku slavnostně otevřená mešita, kam se má vejít až deset tisíc muslimů při bohoslužbách (zastínit by údajně měla především velkou mešitu Baitul Futuh, vystavěnou na jihu Londýna ve čtvrti Morden). Toto gesto přijeli do Moskvy osobně ocenit politici z Turecka a Íránu, dokonce i palestinský politik Mahmúd Abbás.

Letos v létě se konalo setkání kolem tří stovek ruských imámů (náboženských autorit) v Moskev­ském islámském institutu, kde bylo probíráno jakým způsobem jsou mladí lidé rekrutováni pro Is­lámský stát. A bylo diskutováno o tom, jak muslimskou mládež od touhy po džihádu odradit. Při této příležitosti se předseda Rady ruských muftí Ravilj Gajnutdin obrátil k duchovním s žádostí, aby v médiích a během jakékoliv komunikace nepoužívali pro „teroristickou organizaci banditů“ název „muslimská“. Jeho zástupce Rušan Abbjasov to dále rozvedl s tím, že slovo „islám“ v překladu z arabštiny znamená „pokora, mír, klid“. Proto je podle hlavního ruského muftího třeba organizaci IS propagovaný přívlastek „islámský“ odebrat, což žádají i jiní představitelé islámu v různých zemích světa. Podle Abbjasova lze tuto organizaci na základě její činnosti označovat jen za „Satanský stát“. Proto také muftí tuto organizaci nazývají „Ibliskoje gosudarstvo“, neboť „iblis“ v arabštině znamená „satan“.

Je veřejným tajemstvím, že muslimové v oblasti severního Kavkazu spíše než ruským zá­konodárstvím se v případě občanských záležitostí řídí islámským právem šaría (což vede ovšem i k místním zákazům alkoholu a hazardu). Jde o jakousi tole­rovanou výjimku, ale pro Centrální federální okruh Ruské federace, který zaujímá střední část ev­ropského Ruska, nic takového neplatí. Ani Rada ruských muftí zřejmě o nic takového neusiluje. Naproti tomu se šaría po celé Velké Británii praktikuje paralelně s britským právním řádem již od roku 1982, přičemž zde v roce 2010 existovalo 85 muslimských soudů, které se šaríou řídí. Takové soudy řeší rozvody, sňatky či spory v muslimské komunitě. Avšak londýnský islámský duchovní Anjem Choudary, podle kterého islám není náboženství, ale ideologie, chce po celé Británii uplat­ňovat šaríu dokonce v trestním právu. To by pak mohlo v extrémních formách znamenat sekání rukou za krádeže, kamenování žen za nevěru či rozluku s islámem trestat smrtí. V Londýně, ale i jiných městech, již vznikly tzv. Sharia controlled zones, tedy části města, kde si místní radikální muslimové vytvořili hlídky (jakýsi odvar náboženské policie), které dohlížejí na to, zda je tu šaría coby různá nařízení du­chovních dodržována. „Chceme zavést islám v Británii jako alternativu ekonomickou, sociální a politickou. Šaría jednoho dne nebude jen v Británii, ale v celé Evropě,“ prohla­šuje Choudary, který přesto, že bývá označován za extremistu nabádajícího k porušování lidských práv, nebyl po celou dobu svého působení v Británii nikdy trestně stíhán. Teprve v srpnu letošního roku britská policie kontroverzního islámského duchovního Anjema Choudaryho konečně zatkla a obvinila v rámci protiteroristického zákona (Terrorism Act).

V našich sdělovacích prostředcích se nezapomíná na sérii koordinovaných útoků islamistů, které se uskutečnily 11. září 2001 ve Spojených státech amerických, při nichž zemřelo 2996 lidí. Často se však zapomíná na teroristický útok islamistů na moskevském letišti Domodědovo ze 24. ledna 2011, kdy tu zahynulo 35 lidí a 180 jich bylo zraněno, nebo na teroristické útoky, ke kterým došlo v prosinci 2013 ve Volgogradu, kdy o život přišlo 14 osob při explozi trolejbusu, přičemž o den dříve ve městě o život přišlo po výbuchu bomby na nádraží 17 lidí. Jako se zapomíná na to, že te­roristé v prosinci 2014 napadli Groznyj, kdy při incidentu zahynulo 14 policistů a 28 jich bylo zraněno (o život přišel i je­den civilista), přičemž se k tomuto útoku přihlásil nechvalně známý Kavkazský emi­rát. Ne­lze se tak divit tomu, že ruský premiér Dmitrij Medveděv ještě před zahájením náletů ruského vojen­ského le­tectva na pozice islamistů v Sýrii prohlásil, že bojovat s terorismem v za­hrani­čí se Ruské federaci vyplatí.

Co říci závěrem. Rusové i Američané samozřejmě hájí své mocenské a ekonomické, ale i z toho vyplývající vojenské zájmy. Přitom však obě velmoci mají jednoho společného nepřítele, ohrožují­cího jejich vnitřní bezpečnost. Tím je islamismus s jeho džihádisty, kteří svoji (svatou) válku nevy­hlašují nějakému státnímu zřízení, nýbrž všem, které oni označují za „nevěřící“. A tak nevraždí jen křesťany, židy, hinduisty, buddhisty či ateisty, ale i tisíce muslimů, kteří se k jejich ideologii nehlásí.

To ale neznamená, jak občas někdo tvrdí, že Rusové, nebo snad Američané spolu s Izraelci, pro­následují muslimy.