SVĚT: Odpovědi na pákistánské otázky
Úděsná událost přiměla pákistánské noviny The News International (TNI) položit sebekritickou otázku: „To je to, co jsme? Surové bestie?“
Odpověď zní: Ano.
Deník se ptá dál: „Tak absolutně zbavení lidskosti, že dav normálních lidí je pasivním divákem veřejného vraždění?“
Odpověď zní: Ano.
Tyto odpovědi přicházejí do islámského Pákistánu z neislámského Západu. Chceme-li se výše citovanými novinovými otázkami vážně zabývat, islámský kontext celé věci nemůžeme pominout.
Ať se to muslimům líbí nebo ne, my na Západě považujeme za surové bestie nejen vrahy oněch nevinných chlapců. Řadíme k nim všechny, kdo se podílejí na uplatňování nelidských trestů, jež vycházejí z právního systému známého jako šaría. A není v dané chvíli rozhodující, zda onen systém je či není oficiálně uplatňován právě v Pákistánu.
Viděno ze Západu, nelze rozlišovat mezi bestiemi v Sialkotu, kde byli ubiti nevinní mladící, a bestiemi v Íránu, Saúdské Arábii či jinde v muslimském světě, kde jiný dav ubíjí kamením – zhusta s požehnáním úřadů, neboť jde o trest udělený v souladu s tamním právním řádem – nevěrnou ženu. Ta je ovšem z pohledu civilizovaného světa stejně tak nevinná jako oni dva umučení pákistánští mladíci.
Rozdíly tu samozřejmě jsou, a pokud jde o Pákistán a postoj úřadů k sialkotské tragédii, zmíním se o něm níže.
Zde chci upozornit především na to, že ti, kdo ony mladíky ubili k smrti, žijí v širším slova smyslu v prostředí - tedy v muslimském světě -, kde barbarské tresty jsou považovány do jisté míry za normu. Je-li možné v 21. století najatým davem ukamenovat ženu za předmanželský či mimomanželský pohlavní styk – dokonce ženu těhotnou -, nelze se divit, když jiný dav ubije tyčemi dvě lidské bytosti, o nichž je přesvědčen, že se dopustily loupežného přepadení.
Řečeno bez servítků: svůj díl viny na takto zvráceném uvažování má samotný islám. Samozřejmě, že k lynčování dochází i v nemuslimské části světa. To ale není námětem tohoto příspěvku, protože zde reaguji na otázky položené předními novinami významné muslimské země.
Což není vrcholným projevem nelidskosti, když jsou lidé z rozhodnutí úřadů bičováni, kamenováni, dušeni na jeřábu, shazování ze skály či jinak zabíjeni za něco, co v civilizované části světa trestným činem není? Konvertuji-li na Západě z křesťanství k islámu, nic mi nehrozí. Konvertuje-li muslim v řadě muslimských zemí opačným směrem, riskuje život. Na tomto zdánlivě primitivním příkladu je patrný onen zásadní rozdí mezi tou verzí islámu, z níž máme oprávněný strach, a západním pojetím svobody.
Oponenti jistě mohou namítnou: šaríja se v mnohém neliší od principů uvedených v Bibli. Tam se také dočteme – zub za zub, oko za oko, život za život. Ano, Mojžíšův Zákon daný Izraeli na Sinaji takováto ustanovení obsahuje. Jsou ale součástí právního řádu židovského státu Izrael nebo židovských náboženských soudů? Nikoli – a o to přece jde. Amputují ruce zlodějům v Izraeli, nebo v některých muslímských zemích? Shání soudce nemocnici, která by byla ochotná narušit míchu pachateli, který v bitce způsobil ochromení těla jinému člověku v Izraeli, nebo Saúdské Arábii?
List TNI klade – znovu připomeňme – sugestivní otázku: „Jsme tak absolutně zbaveni lidskosti, že dav normálních lidí je pasivním divákem veřejného vraždění?“ Zkusme na chvíli v myšlenkách opustit Sialkot a přenést se na všechna ta popravčí místa v muslimském světě, kde lidé přihlíželi, pokud se přímo nepodíleli, kamenování nevěrné ženy. Pak nemůžeme odpovědět jinak než – ano, jste takoví.
Protože nikde ve svobodném světě nic takového neexistuje. A pokud ano, jednalo by se o naprostou výjimku - brutální trestní čin, jehož pachatelé by byli tvrdě postiženi.
Kdo ale postihne íránského soudce, který odsoudí nevěrnou ženu k ukamenování? Kdo postihne ty, kdo ji kamením, vybraným tak, aby co nejvíce trpěla, připraví o život?
Na obranu pákistánských úřadů
Když k onomu ohavnému činu v Sialkotu došlo, zajímal jsem se o reakci tamních vysokých míst. Z toho, co o celé věci napsal 23. 8. 2010 na svých internetových stránkách list TNI, vyplývá, že záležitost otřásla nejen námi zde na Západě. Do věci se vložil ministerský předseda Jusaf Raza Gilání a nařídil suspendovat vysokého oblastního policejního představitele Wagara Chohana. Šéf provinční vlády v Pandžábu následně přikázal, aby byl Chohan zadržen. Důvod?
Podle jednoho z lynčujících měl tento důstojník prohlásit: „Jen do nich a zabijte je oba. Policie vezme odpovědnost na sebe a řekne, že zahynuli při střetu s námi.“
Provinční premiér také vyměnil vyšetřovatele tohoto případu. Na tiskové konferenci dodal, že v čele pětičlenné vyšetřovací skupiny by mohl být Muštak Suchera, druhý nejvýše postavený důstojník (Aditional Inspector General) kriminálního vyšetřovacího oddělené pandžábské policie. Vyjádřil naději, že zkoumání okolností případu by mohlo být ukončeno do týdne. Současně sdělil, že náčelník pandžábské policie (Inspector General) nařídil zatknout všechny zúčastněné – včetně policistů a přihlížejících. Vlastní soud, založený na antiteroristickém principu zrychleného řízení, by měl vydat verdikt řádově ve dnech či týdnech, nikoli měsících či letech.
Pandžábský premiér též ocenil roli tisku a elektronických médií, která upozornila na tento barbarský incident.
Hlavy padaly také v instituci, kde bychom čekali docela jiný přístup – v tamní stanici záchranné služby, v Pandžábu známé jako Rescue 1122. Uším západního pozorovatele zní neuvěřitelně fakt, že záchranáři, místo aby poskytli pomoc lynčovaným, podpořili jejich vrahy tím, že jim dali provazy, aby mohli nebohé bratry svázat.
Závěrem překvapivé vyjádření pandžábského ministra spravedlnosti Rany Sanaullaha, citovaného serverem listu TNI: z šíření kultury masové brutality obvinil gudžranwalskou policii (jedno z velkoměst provincie Pandžáb). Ta ji v oblasti podpořila podle něj tím, že zhruba před rokem zavedla praxi veřejného předvádění osob, jež se údajně dopustily trestného konání.
Posledním odstavcem a první částí článku má být řečeno především toto: vytvoříme-li ve společnosti - ideologií i praktikami úřadů – atmosféru příznivou pro lynč, můžeme se jednou dočkat toho, že ubíjeny tyčemi budou naše nevinné děti.
Budeme-li zasévat vítr, nemůžeme sklidit nic jiného než bouři.
